↗

Obraz Magnetická ryba Mikuláš Medek namaloval v roce 1949. Foto Národní galerie Praha

Když v roce 1995 v nakladatelství Torst vyšla kniha textů Mikuláše Medka a jeho přátel, měl ji následovat soupis malířského díla. Už je to docela dlouho. Proč pořád nevyšel?

V roce 1995 ještě žil Antonín Hartmann, který monografii a soupis díla dával dohromady. V roce 2002 připravil výstavu Mikuláše Medka v Rudolfinu, ale ani tenkrát se to nestihlo, vyšel jen katalog výstavy. Monografie se soupisem pak měla vyjít v Akademii, se kterou jsem tehdy spolupracovala, ale v roce 2007 Tonda Hartmann zemřel.

Přál si, aby jeho práci dodělal Karel Srp, který na monografii začal pracovat s Lenkou Bydžovskou, sama jsem měla za úkol dokončit soupis. Od té doby na tom všichni s většími či menšími přestávkami pracujeme, byť se mezitím několikrát změnil vydavatel (od Academie přes Arbor Vitae a Národní galerii) a nyní je text zpět u nakladatelství Academia, kam jej Karel Srp v loňském roce odevzdal, ale odmítl mi ho ukázat. Lenka Bydžovská ještě text neodevzdala.

Sám soupis díla Mikuláše Medka dělám já, už asi šest let. Pokračuji v tom, co dělala Emila Medková, a pak její dcera a moje máma Eva Kosáková v osmdesátých letech. Monografie Mikuláše Medka měla totiž vyjít koncem osmdesátých let v Odeonu, autorem byl Bohumír Mráz a máma zpracovávala soupis a spolu s mým tátou a fotografem Ladislavem Neubertem pořizovali fotodokumentaci. Kniha měla vyjít v roce 1989, ale přišla revoluce, bylo třeba to celé dopsat a přepsat, ale nestalo se to, protože zemřel Bohumír Mráz…

↗

Adéla Procházková vystudovala VOŠ Publicistiky a Literární akademii Josefa Škvoreckého, jako novinářka pracovala v kulturní i ekonomické redakci, věnovala se přípravě uměleckých publikací pro nakladatelství Academia a Národní galerii Praha. Nakladatelství Cesta domů vede od října 2020. Foto Cesta domů

Dějí se vám v rodině takové věci pořád? Bohumír Mráz napsal monografii o Mikuláši Medkovi, vyšla v roce 1970. Byla sešrotovaná.

Dějí. Jen upřesním, že monografie Bohumíra Mráze nebyla sešrotovaná, jen se nedostala do prodeje. Většinu nákladu se podařilo zachránit. Katalog z roku 2002 se už nedá koupit ani v antikvariátu, kdežto Mrázova kniha se pořídit dá.

Ale abych se vrátila k našemu původnímu tématu. Soupis díla Mikuláše Medka je v podstatě hotový, ale chybí ještě text doktorky Bydžovské. Myslím si, že na knize je ještě podle mého odhadu práce pro jednoho člověka na rok, minimálně na poloviční úvazek.

Vyjít mají dva svazky. V prvním monografie od Lenky Bydžovské a Karla Srpa, ve druhém soupis. V průběhu zpracování pozůstalosti jsme přišli na to, že je tam hodně skvělého materiálu. V soupisu nejsou jen informace technického rázu jako rozměry, technika, kde bylo dílo vystavené a kde reprodukované. K obrazům máme i skici, dobové fotografie Mikuláše s obrazy nebo jsou tam první sběratelé.

Máme také dost fotografií od Emily Medkové přímo z ateliéru, velmi cenné jsou vzpomínky a poznámky mojí mámy k jednotlivým obrazům, které vysvětlují mnohé souvislosti (třeba že Hladový svatý je vlastně Mikuláš, který musel kvůli cukrovce držet přísnou dietu a často měl hlad…). K soupisu zkrátka máme k dispozici velmi bohatý doprovodný materiál, který by měl být jeho součástí.

Říkáte, že jste investovala šest let života. Jaké byly? Kde všude jsou obrazy Mikuláše Medka, ne co do adres, ale co do typů těch, kdo je mají? Kdo kupoval Medkovy obrazy? A kdo je kupuje dnes? Kdo s nimi bydlí? Je to divná situace — jedna soukromá osoba se, zadarmo, zabývá prvotřídním kulturním dědictvím své země.

Nezabývala jsem se šest let jen soupisem díla Mikuláše Medka. Pracovala jsem jako obrazová redaktorka nakladatelství Academia. Pracovala jsem také s Jiřím Fajtem na velké výstavě Karla IV. Dohledávání děl Mikuláše Medka byla hodně zajímavá detektivka.

Měla jsem od své mámy informace o původních vlastnících obrazů a dopátrávala jsem je. Něco takového je možné až teď, v době internetu. Pátrala jsem po lidech podle jmen, na katastru podle bydliště, našla jsem na internetu úmrtní listy a hledala jejich příbuzné.

Někdy šlo o známé lidi, takže bylo třeba přemýšlet přes koho je oslovit. Během té doby část lidí zemřela, takže můžu říct, že jsem měla štěstí, že jsem ještě potkala první majitele. Byla to doba, kdy ceny Medkových obrazů ohromně narostly, a dostávaly se postupně do jiných sbírek.

Kdo si kupoval Medka a jak s ním bydlel? Přijde mi, že tyto obrazy úplně obsadí prostor.

Myslím si, a zkušenost nynější výstavy mi to potvrzuje, že lidé se podle vztahu k Medkovým obrazům dělí na dvě hlavní skupiny. První ho někdy až nekriticky zbožňuje. Ve druhé skupině jsou lidé, kteří ho nemají rádi. Není nic moc mezi tím, tedy alespoň co já vím.

Pak samozřejmě existuje skupina, která si jeho obrazy kupuje, protože do nich ukládá peníze. Hodně lidí z těch, kdo mají doma Medka, tvrdí, že by ho nikdy neprodali. Jsou sběratelé, kteří mají jenom obrazy Mikuláše Medka, několik obrazů. Žijí s nimi od šedesátých let, a je jim dnes devadesát.

Jeden takový pán mi například volá, když je v Praze, a přichází k nám domů podívat se na obrazy. Nebo lidé líčí, jak obrazy vypadají, když na ně svítí slunce, jak září. Půjčovali jsme si obraz od lidí, kteří udělali v bytě výseč, aby obraz byl dobře nasvícený.

Byli i tací, co nám obraz na výstavu nepůjčili, protože si nedokázali představit, že ho tam tři měsíce nebudou mít. No a pak je samozřejmě zajímavé, že v zahraničí není známý téměř vůbec. Jeho obrazy se prodávají za vysoké částky na zahraničních aukcích, ale v naprosté většině je draží čeští sběratelé.

Jaký je váš vztah k obrazům Mikuláše Medka? Když jste navíc z jeho rodiny?

S dědečkovými obrazy jsem žila odmalička. Jsou velké, většina má rozměry alespoň sto dvacet na sedmdesát. Neumím pověsit na stěnu něco, co je menší. A přitom k nám často přicházejí lidé, kteří si obrazů vůbec nevšimnou. Vidí obrovský obraz a nevnímají ho jako obraz.

Stalo se nám, že si o jeden uklízečka opřela koště. Byla překvapená, když jsem jí řekla, že je to obraz. A to má rozměry víc než dva krát dva metry.

Zkoušela jste číst Rudolfa Medka? Vy jste i pravnučka.

Nezkoušela.

A Slavíček?

Slavíčkovy obrazy doma nemáme. Máma říkala, že je praprababička všechny prodala, protože se potřebovali uživit, když se Slavíček zastřelil.

Vraťme se k výstavě, která je zrovna zavřená. Tak pracná výstava a nikdo ji nesmí vidět…

Historie se opakuje. V roce 2002 výstavu Mikuláše Medka v Rudolfinu zavřeli kvůli povodním. To člověk nevymyslí. Je to ohromná škoda. Samoobsluhy jsou otevřené a plné lidí… Na výstavu, kde je daleko víc místa a počet lidí uvnitř by se pohodlně dal regulovat, lidé nemůžou.

Zásluhou doktora Vladimíra Železného se kolem výstavy vedou spory. Souhlasíte s názvem a koncepcí výstavy Nahý v trní?

Název výstavy tu byl jako úplně první. Jsou to slova, která použil Mikuláš Medek. Jsou to slova, která vystihují, jak se cítil, a vystihují také jeho pozici v umění. Chtěli jsme do výstavy dostat sdělení, že Mikuláš Medek byl nejen malíř, ale i autor textů, básník, spolupracoval s divadlem, tvořil ilustrace, byl inspirací pro řadu hudebníků. Chtěli jsme nabídnout pohled do všech částí jeho tvorby, proto se nám hodil výraz, který sám použil — Nahý v trní.

Pak logicky potřebujete ilustrovat název. Medek vytvořil čtyři obrazy s tématem nahého v trní. Jeden je ten, který je vystaven, druhý je na zadní straně jiného obrazu, třetí je v galerii v Roudnici, ale je bez trnů a z pozdějšího období. Čtvrtý nahý v trní je zřejmě zničený, máme k němu jen černobílou fotografii.

Chvilku jsme uvažovali, že použijeme do průzoru ve výstavě zadní stranu obrazu. Pak jsme si řekli, že by to nebylo fér vůči autorovi, který tento obraz prokazatelně a záměrně nedokončil a maloval na druhou stranu. Přijde mi, že když potřebujete použít signifikantní obraz Mikuláše Medka, jsou to červené postavy.

Nahý v trní je plnohodnotný obraz, přestože je to nesignovaná tempera. Medek řadu obrazů signoval dodatečně a někdy k nim dokonce přiřadil nesprávné vročení. A mimochodem na přednášce k výstavě pan profesor Royt Nahého v trní komparoval s Kubištovým Sv. Šebestiánem a přímo zde hovořil o nesporných kvalitách této tempery.

Pan doktor Vladimír Železný ve veřejném dopise napsal, necituji, interpretuji, že výstava je takovou předaukční přehlídkou, a že jste ústřednímu obrazu Nahého v trní velmi zvýšili jeho prodejní hodnotu.

Pro moji práci na výstavě aukční záležitosti nehrály vůbec žádnou roli. A věřím, že ani pro autory výstavy. Nepotřebuji se před panem Železným obhajovat. Hájila jsem výstavu, která je dle mého soudu velmi kvalitní, a dobré jméno Národní galerie, protože její vedení to samo neudělalo a mně přišlo nehorázné nechat ji takto veřejně špinit, zvlášť když všechny argumenty pana Železného jsou lehce vyvratitelné.

Myslím ale, že se debata posunula do příliš osobní roviny, která do veřejného prostoru prostě nepatří. Nebudu už na to reagovat, počkám, až pan Železný připraví svou avizovanou výstavu Medek-Koblasa, a bude potřebovat od „Rodiny MM, s.r.o.“, jak nás nazval, autorská práva. Pak si třeba popovídáme osobně.

Výstava je pro mě uzavřenou záležitostí, pracuji teď na plný úvazek jako šéfredaktorka nakladatelství Cesta domů. Uvidím, jak se vyvine práce na monografii a zda pro mě vůbec bude myslitelné se na ni více podílet. Několik let jsem pracovala na soupisu zcela zadarmo, teď už to pro mě není dál možné a chci se posunout dál.

Je to kulturní nebo obchodní kauza? Nebo je to vždycky obojí? Bylo jednoduché Národní galerii s provizorním vedením vtáhnout do obchodní kauzy a do propagace výstavy, kterou připravuje pan doktor Železný?

Nevím. Ale nemile mě, jakožto původním povoláním publicistku, překvapilo, když noviny vytáhly z dopisu, který má sedmnáct stran, jen několik argumentů vytržených z kontextu, takže výtky vypadaly racionálně. Sama jsem ho po přečtení odložila s tím, že je na první pohled vidět, jak jsou jeho argumenty naprosto liché. Proto jsem trvala na uveřejnění celého znění a reagovala na něj.

Také jsem četl dopis celý, a našel jsem v něm i nadšení sběratele, který je poučený. A právě mi přijde zajímavé, že nikdo u nás nerozlišuje, kde je sběratel, kde je Národní galerie, kde je obchod s uměním. Nakonec se tomuto pseudosporu nejvíc věnuje server, kde vás zvou do obchodu s uměním.

Pan doktor Železný spadá do kategorie majitelů, kteří k obrazům mají velmi úzký vztah. Na druhé straně ani důležitý zapůjčitel nemá právo zasahovat do koncepce výstavy Národní galerie. Stejně nám do ní zasáhl, protože původně jsme chtěli zapůjčit méně obrazů, ale jeho podmínka byla všechno, nebo nic. Takže to nakonec bylo jedenáct děl, která si pan doktor Železný z výstavy stáhl, protože jsem v katalogu přehlédla, že u obrazu Vajíčko je uvedena soukromá sbírka, ne jeho současný majitel.

Za hlavní ale považuji fakt, že výstava je zavřená. Nechci si povídat o doktoru Železném. Výstava má koncepci, ta koncepce je dobrá. Výstava funguje jako celek. Podařilo se dobře vybalancovat délku textů. Obdivuji kurátory, jak minimalizované texty dodali, a co v nich přesto je.

Ve výstavě se podařilo propojit žánry, dostat do ní hudbu a film. Specifikum výstavy je její umístění na třech místech. Kromě Valdštejnské jízdárny i Veletržní palác a Anežský klášter. Je to výstava, která klade vysoké nároky na diváky.

S touto výstavní architekturou je to asi nejostřeji působící výstava, kterou jsem ve Valdštejnské jízdárně viděl.

Z instalace jsem měla velký strach. Když jsem ji viděla poprvé na papíře, kladla jsem si otázku, jestli tady je výstava pro architekturu nebo architektura pro výstavu. Výsledek mi ale připadá skvělý. Myšlenku nahého v trní architekt Lukáš Machalický výborně vystihl.

Máte autorská práva na díla Emily Medkové a Mikuláše Medka. Kdo se o ně hlásí? Jak často a v jakém kontextu se díla reprodukují? Používají se fotografie Emily Medkové jako ilustrace doby?

Autorská práva má máma, já je pomáhám administrovat. Občas je někdo použije do odborných publikací, méně pak jako ilustrační obrázky do knih, a ještě méně často se mi stane, že nás někdo kontaktuje předem. Obecně zde autorská práva nikdo moc neřeší.

Přitom my dáváme práva pro nekomerční publikace zdarma, z praxe vím, kolik má vydavatel na knihu a kolik na ní „vydělá“. Chceme vždy jen jeden či dva autorské výtisky, podle typu.

Fotografie Emily Medkové se používají jako ilustrační ještě méně, přitom v zahraničí je jako fotografka relativně známá, teď zrovna byla zastoupena na výstavě Fantastische Frauen ve Frankfurtu a v Dánsku. Její fotografie z cyklu Zavřeno jsme teď vydali jako sérii pohledů v Cestě domů, je to taková reminiscence covidové karantény. Práva jsme poskytli samozřejmě zdarma, výtěžek z prodeje jde stejně jako ostatní produkce nakladatelství na podporu Cesty domů.

Nakonec se zeptám: Kdo je Mikuláš Medek?

Trošku nešťastná osoba. Malíř, který umřel brzy. Umělec, kterého lidé buď obdivovali, nebo ho považovali za dekorativního malíře. Máma vyprávěla, jak nesnášel kunsthistoriky, kteří v jeho díle hledali významy, které tam nebyly.

Mikuláš Medek byl člověk, který měl v životě smůlu, a ta ho provází i v záhrobí. Maloval obrazy, které září, když se nasvítí. Nevím, jestli je to kvůli emailům, které používal. Při dobrém nasvícení obrazy nabízejí detaily, kterých jste si předtím nevšimli.

Medkovy obrazy září.

JAN ŠÍCHA

Výstava Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně je nyní — zatím — opět otevřena!