Článek
Na zahradě rodinné vilky v Dejvicích stojí malá autobusová zastávka a včelí úl – manželovy lásky. V útulné kuchyni, kde si povídáme, voní bylinky a visí velké fotky autobusů plus obraz starší dcery Františky, která stihla v září odjet na studia do Švýcarska, a tak jediná z rodiny unikla zrádnému viru.
Jaký měl být váš podzim 2020 a čím žijete v reálu?
V říjnu jsme chystali premiéru v Komorním divadle Kalich, jenže pár dnů předtím jsme všichni zúčastnění (vedle Vaška Pepa Polášek a režisér) onemocněli koronou. Jednalo se o obnovenou premiéru, která se hrála v Komediografu – Butch Cassidy a Sundance Kid aneb Western z Bohnic. Taky jsem měla pár dnů točit seriál Slunečná…
Místo toho jsme šli okamžitě do karantény, abychom nikoho nenakazili. Odnesla to ještě mladší dcera Jana. Náš pes naštěstí zůstal zdravý! (směje se)
Momentálně od tohohle kuchyňského stolu učím dálkově herectví. A Vašek vysílá každou neděli na ČRo Dvojka svůj pořad Zlaté časy.
Jak u vás nemoc probíhala? A co zabralo?
Já s dcerou jsme měly lehčí příznaky, bolesti svalů, migrénu, zimnici a byly jsme schopné spát 16 hodin denně. Manžel na tom byl podstatně hůř, trpěl vysokými horečkami a dost zhubnul. Kdo tvrdí, že je to chřipečka, ať jde do háje. Dva příbuzní na koronu zemřeli, byli sice i jinak nemocní, ale mohli tu být.
To víte, že jsem se bála, strašně. Žila jsem s telefonem na uchu, kamarádi doktoři nás směrovali. Pomohly i bylinky a samozřejmě klid.
Věříte, že se svět zase vrátí k normálu a vše bude jako dřív?
No…, určitě ano. Ale otázka je, kdy? Když vidím v reprízách zaplněné koncertní sály, přijde mi to už skoro neuvěřitelné. Ještě během letních prázdnin jsme občas hráli, sice hodně věcí odpadalo, ale lidi chodili bez roušek a normál se nezdál tak daleko. Stihli jsme i každoroční výlet do Chorvatska, do místa, kde nebyl jediný případ.
A v září ve Viole proběhlo před plným sálem krásné představení s manželem a Mirkem Táborským: Volnost, rovnost, gastronomie. Všichni jsme věřili, že další vlna nebude – a místo toho přišel šok. Zoufale jsme to podcenili, nejen ti nahoře.
Když jsem jela s dcerami o prázdninách vlakem na pár dnů do Budapešti, musely jsme mít všude roušky. Ale jakmile jsme vjely na české území, řekl průvodčí: Tak si to sundejte, jsme v Čechách.
Divadlo Viola: úspěšná komedie Volnost, rovnost, gastronomie. S manželem Václavem Koptou a Miroslavem Táborským.
Funguje dnes aspoň dabing, ve kterém patříte ke špičce a máte přezdívku „sexy hlas“?
Vidíte, už asi šest neděl jsem nedabovala. Ale průběžně to funguje. Dabing ovšem už nepatří k mým prioritám, jak tomu bývalo v minulosti.
Vzpomenete si na první dabingovou roli?
Myslím, že krvinka ve francouzském seriálu Byl jednou jeden život. Mluvila jsem tam víc postav: cukřík, tuk… A strašně mě to bavilo! K dabingu mě přivedl pan doktor Coufal – legendární dabingový režisér. Nabídl mi i další role, poprvé třeba pár vět ve filmu Ghándí. Zažila jsem řádku trapasů, ale zaškolila jsem se rychle. Pak přišly seriály a další filmy, dabovala jsem skoro denně.
Herec Václav Kopta: Vychovali mě jako poslušného chlapce
Která herečka je vám nejblíž typově, temperamentem?
Těžko říct. První hvězda, kterou jsem dostala, byla Nastasja Kinská – namlouvala jsem její první filmy: Tess a Jarní vody. Nejvíc jsem ale dabovala Nicol Kidmanovou. Už ji mám prokouklou, vím, jak se nadechuje, jakým tempem mluví, kdy zadrhává.
Neznám ji osobně, takže se s ní nemůžu ztotožnit lidsky, nevím, jestli by byla moje kámoška. Ale herečka je výborná. Režiséři mě k ní obsazují zřejmě proto, že jsme obě drobnější, jemné blondýnky. Ovšem dabovala jsem i pár černošek, žádný problém.
A co byl problém?
Když Kidmanová mluvila rusky. Myslela jsem, že to díky maturitě z ruštiny zvládnu. Už jsem dabovala v mnoha jazycích. Přišel ale ruský poradce a bazíroval na každém slově, byla to těžká mravenčí práce…
Náročné bývá, když mluvím určitou herečku poprvé. Než přijdu při dnešním rychlém dabingu na to, co je pro ni typické, může být konec filmu. Text obvykle dostanu až na fleku ve studiu, není čas zkoušet, často sjedeme celý film najednou.
Přesto vás dabing pořád baví?
Je to hodně technická záležitost, ale když si techniku osvojíte, můžete se při dabování i dobře bavit. Já si jen musím poslední dobou brát brýle na blízko. V některých studiích jsou už čtečky. Teď při koroně se mi stalo, že jsem musela číst z tabletu: několikrát jsem ho shodila na zem, vždy přiběhl režisér s rouškou, zvedl ho, vydezinfikoval – a jelo se dál.
„Jsem narozená ve znamení Vah, což se projevuje nerozhodností v detailech. Ale v zásadních věcech se mi hned rozsvítí a mám jasno. Už vím, že když nejde o život, nejde o nic.“
Ztížené podmínky máte i při výuce herectví. Lze ho vůbec učit online?
Jsem počítačově nemožná a komunikovat s kýmkoliv přes Skype je pro mě horor. Ale co nadělám. Učím momentálně pět děvčat z muzikálového oddělení Mezinárodní konzervatoře. Na jaře jsem jim zadala úkol převtělit se do nějaké pěvecké hvězdy a natočit o ní lifestream. Dopadlo to úžasně, udělaly mi radost.
Letos jsou v posledním 6. ročníku a měla bych s nimi vymýšlet absolventské představení, jenže jaký muzikál a jak ho připravit v téhle době? Domluvila jsem se tedy s kolegyní, že ho napíšeme samy. Nechci moc prozrazovat: sejdou se zpěvačky v nebi a probíhá nebeská terapie…
Samotný covid bych nikomu nepřála a celé to období bych nejraději vymazala. Ale něco přece přineslo: možnost rodiny být spolu, zastavení. Vařili jsme si dobroty, najeli přes tisíc kilometrů na kole… Ta doba prověřila naše vztahy, ale už trvá moc dlouho
Studentky to chytlo a hledají o postavách zajímavé detaily a zvláštnosti. Zatím si o muzikálu povídáme přes Skype a je možné, že ho touto formou budeme i předvádět. Nebo to dopadne, jako když měli studenti týden v rouškách na zkoušení. Anebo bude k dispozici velké divadlo s diváky. Nevíme.
Jak se doma vyhýbáte ponorce?
Za prvé máme psa, což je úžasné. Je to skvělý společník a donutí mě v jakémkoliv počasí vypadnout ven a vyvětrat tělo i mozek. A za druhé zahrádka. Není velká, ale docela jsem se na ní letos vyřádila.
Dá se říct, že vám přinesla covidová doba i něco pozitivního?
Samotnou nemoc bych nikomu nepřála a celé to období bych nejraději vymazala. Ale něco přece přineslo: možnost rodiny být spolu, zastavení, což platí hlavně pro manžela, který byl strašně rozlítaný, až jsem o něj měla strach, jak býval vyčerpaný. Vařili jsme si dobroty, najeli přes tisíc kilometrů na kole… Ta doba prověřila naše vztahy, ale už trvá moc dlouho.
Spokojený Vašek obklopený svými třemi blonďatými gráciemi.
Váš vztah s mužem je za 38 let prověřený už dost. Jak začal?
Poznali jsme se na konzervatoři, na kterou jsem se přihlásila vlastně kvůli němu. Chodili jsme totiž ke stejné paní učitelce na klavír. Mně to zoufale nešlo, spíš jsem slušně zpívala a recitovala, a tak mi navrhla, ať zkusím jít na konzervatoř jako mladý Kopta, kterého jsem neznala osobně. Protože jsem tehdy byla docela extrovert, introvertka se ze mě stala až později, tak jsem to zkusila.
A od 3. ročníku jsme spolu začali chodit. Dohromady nás dala spolužačka Lucka Juřičková. Pozvala mě na utkání v ping-pongu k Vaškovi domů, tedy sem na Hanspaulku. A pak na mejdan. Vašek se po filmu Sněženky a machři stal idolem dívek, navíc byl žádaný kvůli hře na piano, ale já „zvítězila“. Tvrdí, že jsem měla nejhezčí figuru. No, asi už se dost vyřádil…
On u mě vyhrál tím, že byl nesmírně galantní, nosil mi tašku, pouštěl mě do dveří. A měl modré oči, naše Fanča je jeho klon.
Máma je vůbec neuvěřitelná, v 86 letech stále pracuje a napravuje sportovce!
Jak přijali vaši volbu rodiče – ortoped a sportovní fyzioterapeutka?
Je fakt, že u nás nikdo ke kumštu netíhl a tatínek ze mě chtěl mít jednoznačně lékařku. Maminka to přijala snadněji, a nakonec mě podporovali oba. Máma je vůbec neuvěřitelná, v 86 letech stále pracuje a napravuje sportovce!
Já byla taky vedená ke sportu, rodiče chtěli, abych jich vyzkoušela co nejvíc – a jeden si vybrala. Dělala jsem gymnastiku, košíkovou, atletiku, házenou, tenis, dobře jsem lyžovala (což se mnou dnes bohužel nikdo nesdílí). Bavilo mě i tancovat, prostě se hýbat. Dnes se nejradši uklidním jógou. Holky to mají rozdělené: starší hrála softball a tenis, mladší hezky tančí, dělala hip-hop a zumbu.
Váš muž má řadu specifických zájmů, přijala jste je za své?
Máte na mysli lásku k autobusům a včelám? Autobus mi nevadí, pokud nebude stát na zahradě. Já jsem ale na rozdíl od Vaška milovnice malých vozů, ten fiátek venku je můj. Úl s včelami máme dnes jen jeden a jde o splnění klukovského snu. Kdyby ho nevzali na konzervatoř, stal se sadařem-včelařem. Náš med je skvělý a z propolisu vyrábím vlastní léčivou tinkturu.
O čem se moc neví, je Vaškova vášeň pro jízdu na kole – tu jsem převzala. Na kole prožil s kamarády na chalupě v Libochovicích celé dětství, zatímco já ho používala jen jako prostředek přepravy. K tomu perličku: svému dávnému kolu odstranil řídítka a namontoval volant z trabantu! Přistoupila jsem na tu hru, čekala na zastávkách a nosila mu svačiny. Dnes je kolo naše největší společná záliba.
Bavíte se s mužem stejně jako jeho diváci a posluchači? Nebo, jak to bývá, je komik doma vážný?
Někdy je pěkný cholerik a hypochondr! Na zabití. Většinou jde o prkotiny jako neuklizené mléko, něco nemůže najít… Ale legrace s ním rozhodně je a oceňuju, že si umí vystřelit i sám ze sebe, dovede se shodit.
Když se mu stane nějaký trapas, je blahem bez sebe a nadšeně mi ho líčí. Nemohla bych žít s chlapem bez smyslu pro humor a bez nadhledu. Před sebestřednými machy prchám. Hodně se spolu zasmějeme a dokážeme i krásně mlčet.
Jako mladá holka jsem byla schopná se urazit a nemluvit – a Vašek mě naučil to ventilovat. Ne že bychom se přímo mlátili, ale jednou jsem mu třeba posadila na hlavu těstoviny. Itálie je někdy dobrá, pročistí vzduch.
„Nedokážeme se hádat před naším psem, jeho smutné oči to prostě nedovolí.“
Přišly i vážnější krize?
Za tolik let zažijete snad všechno, hlavně v prvních letech to bylo divoké, párkrát jsme se i rozcházeli. Ale hodně nás uklidnily a stmelily děti, které jsou doslova vymodlené. Uvědomili jsme si, jaké máme priority, co je naše největší štěstí a co lze přejít.
Když jsme se pohádali před dcerami, šli jsme pak za nimi s vysvětlením, že se máme dál rádi, jen jsme si museli něco vyříkat. Ale nedokážeme se hádat před naším psem, jeho smutné oči to prostě nedovolí.
Jak váš vztah oživujete? Umíte se stále překvapovat?
U Vaška určitě uspěju dobrým jídlem, je velký gurmán. Miluje halušky se slaninou, ale i středomořskou kuchyni, ryby na různé způsoby. On taky vaří – a výborně –, jen je pro něj pohodlnější, když vařím já. Mě si udobřuje květinami, u nás není nikdy prázdná váza. Během korony jsem slavila půlkulatiny, a přestože mu bylo mizerně, přinesl obrovský pugét růží. Nezapomněl a já brečela jako želva.
Taky mám ráda cestování, on tolik ne, ale před rokem jsem ho vytáhla do Barcelony a bylo to úžasné. Líbí se mi na něm, že se pořád chová jako kluk a překvapuje mě vlastně pořád.
Obě dcery jsou taky múzické, jak vidíte jejich budoucnost?
Fanynka, introvertka a velká čtenářka, se zajímá o výtvarné umění, hezky maluje, ale spíš než tvorba ji zajímají umělecká díla, galerie. Profese kunsthistoričky je pro pár vyvolených, naštěstí objevila existenci oboru arts management na VŠE, pojící umění s ekonomií. Zatím to zvládá.
Jana chce být zpěvačka. Odmala byla na rozdíl od sestry rebel, měla hluboký hlas jako po krabičce cigaret a vše se snažila vyřvat. Jenže doktor jí objevil uzlíky na hlasivkách a doporučil hlasový klid: nekřičet, nezpívat. Za pár let ji naštěstí uznali zdravou.
Jednou jsme ji vzali na zkoušku do Semaforu na vánoční operu Betlém – a okamžitě se čapla. V jedenácti se jela sama přihlásit do dětské opery a zanedlouho v neděli ráno, kdy jsme si chtěli přispat, vešla do dveří s oznámením, že má představení v Národním divadle. Tento školní rok maturuje na konzervatoři. Píše a nahrává písničky, jde si za svým.
Za poslední půlrok se ze mě stala bylinkářka. Začala jsem sbírat a sušit byliny, vyrábím tinktury, sirupy, mastičky, olejíčky, mažu se svou kosmetikou
K divadlu Semafor patří i váš muž, vy jste jím neprošla?
Ne. Byla jsem vděčný divák, hrála tam řada mých spolužaček (Martina Menšíková, Anna K.). Já se ale necítila nikdy jako zpěvačka a většinu svého profesního života jsem strávila v Divadle pod Palmovkou. Až poslední tři roky jsem na volné noze. Zpívala jsem jen párkrát v muzikálech, třeba v Hello Dolly.
Dokonalá svatba (s manželem) INDIGO Company (foto na plakát).
S Vaškem jsme se dlouho vyhýbali společnému vystupování. Já dělala „vážné umění“, on „šantán“. Dnes se na každou možnost hrát ve stejné hře těšíme.
Zmínila jste propolis, inklinujete k alternativní medicíně a bylinkářství?
Ano, málem bych zapomněla, že se ze mě za poslední půlrok stala bylinkářka. Začala jsem sbírat a sušit bylinky, vyrábím tinktury, sirupy, mastičky, olejíčky, mažu se svojí kosmetikou. Mám tinkturu z kaštanu na revma, z violky vonné na migrény a z medvědího česneku úplně na všechno včetně cholesterolu, imunity a vysokého tlaku.
Naposledy jsem vyrobila mast z levandule a zkouším ji naložit do octa jako aviváž, prý je výborná. Pochlubím se vám sirupem ze smrčí, z mladých výhonků, užíváme ho každý den, funguje na průdušky podobně jako jitrocel. Vyrábí se jednoduše: výhonky proložíte třtinovým cukrem a biocitronem a pár týdnů čekáte, až pustí šťávu. (Ochutnala jsem a je skvělý! – pozn. aut.)
Ideální dárky pod stromeček! Jaký vůbec bývá váš konec roku?
Advent a Vánoce přímo milujeme. Nesnáším jen chaos a přeplněné obchoďáky, což asi letos nebude. Stejně odpadnou večírky a setkávání s kamarády, jež jsou naopak hrozně důležité.
Raději se tedy soustředím na vlastní výzdobu: budu vyrábět adventní věnce, upeču vánočku podle babiččina receptu a taky cukroví – ne moc druhů, zato velké dávky, které prostřídáme s maminkou. Na Boží hod se sejdeme s rodinou bratra a další den s rodinou mého muže. To je naše tradice.
A dárky? Vaškovi udělal před pár lety největší radost starý gramofon. Mě potěší všechno, největší radost mívám stejně z toho, když se trefím dárkem pro druhé.
Váš muž o sobě říká, že je jako Ferda Mravenec. Jak byste se charakterizovala vy?
Že by Beruška? Nebo babka kořenářka? Ráda lenoším a pak jsem ráda velmi pracovitá, jde to ve vlnách. Jsem narozená ve znamení Vah, což se projevuje nerozhodností v detailech: muž je alergický, když se ho jdu stokrát ptát, zda si mám vzít tyhle nebo tamty šaty. Ale v zásadních věcech se mi hned rozsvítí a mám jasno.
Už vím, že když nejde o život, nejde o nic. Potěšil by mě návrat do divadla, ale mohla bych se živit i jinak: hlídat děti, venčit psy, obsluhovat v kavárně nebo cukrárně, zahradničit, pracovat v lese… Koníčků mám dost.
