Kdysi stál u Červeného kopce v Brně pouze malý opuštěný domek. Dříve patřil správci tamního vytěženého pískovcového lomu, skladovalo se v něm střelivo. Z nouze si v něm před 95 lety našel útočiště Jan Vychodil.

Domek uvedl do obyvatelného stavu a postupně kolem jeho nového domova začala vyrůstat změť dalších, téměř pohádkových stavení – dnes známých jako Kamenná kolonie.

Romantický domov dělníků, později bohémů, undergroundových postaviček, umělců, učitelů i studentů nabízí dechberoucí výhledy na město. Každá romantika má však i svá stinná zákoutí. Na Kamence či Skale, jak se oblasti přezdívá, je to zejména chybějící kanalizace, nedokončené inženýrské sítě a nevyjasněné vlastnictví pozemků.

15 fotografií

I přesto Kamenka patří mezi nejpůsobivější místa Brna. Několik let byla samostatnou enklávou uprostřed města s vlastní samosprávou. Název se do oficiálních záznamů dostal přesně 12. prosince 1935. A stejně jako jméno, i atmosféru vesničky si kolonie uchovala dodnes.

„V Brně v minulosti vznikalo více takzvaných nouzových kolonií, dodneška ale zůstala jenom ta naše, Kamenná. Na pozemcích si stavěli svá obydlí chudí dělníci. Ze všeho, co našli v okolí, si budovali domky malých rozměrů, s úzkými uličkami, přizpůsobovali se skále,“ popisuje jeden z místních, architekt Radim Horák, který působí v občanském sdružení Kamenka.

Dělníci využívali nedokonalé „zmetkové“ cihly z nedaleké cihelny či vyhozená stará okna z kláštera. Protože více než stovka domů vyrostla na malé ploše dna lomu i na vyvýšeném místě na skále za jedno desetiletí živelně, bez pravidel a řádu, dodnes působí oblast neuspořádaně. 

„Když jdete s kočárkem, projíždí kolem vás cyklista a ještě chce někdo vyjet s autem, bývá to občas problém. Ne všude se vyhnete, ne všude pohodlně projdete,“ upozorňuje Horák.

Dělníci už v Kamenné kolonii dávno nebydlí. V šedesátých a sedmdesátých letech se hromadně přestěhovali do tehdy nově vybudovaných městských paneláků. Lákala je tekoucí teplá voda i zavedená elektřina. 

Místo nich se na Červený kopec začali stěhovat studenti, které vábila vidina levného ubytování. A také umělci a bohémové, kteří měli klid a vhodné prostředí pro tvorbu.

„Je vidět hluboko do domů“

„Brněnský Montmartre“ má dnes obyvatele i ze sféry podnikatelské, vědecké, právnické či znovu dělnické. „Nastěhovali se sem lidé, kteří jsou rádi blízko přírodě, které láká odlehlost od ruchu města. Přesto to máme do centra, třeba na Mendlovo náměstí, opravdu kousek,“ dokládá Horák.

Za přírodou a klidem se do kopcovité Kamenné kolonie vydávají i výletníci. Znovu po rozvolnění vládních opatření se na ně těší i v jediném podniku, Duck baru.

„Mně rozhodně ruch a lidé nevadí, ale nemůžu mluvit za všechny sousedy. Jsem společenský tvor, mám ráda, když je tu živo,“ říká Hana Grulichová Staňková, která bar provozuje. „Je ale pravda, že domečky jsou tu hodně nízké. Okna mají do ulice. Když rozsvítíte a roztáhnete žaluzie, je vidět hluboko do domu. A to nemusí být každému příjemné,“ uvažuje.

Její podnik dostal jméno podle vozu Citroen 2CV, jehož jedna část visí na zdi a druhá je na toaletě. Duck bar je opravdové srdce místa, slouží i jako galerie a tamní personál spolupořádá nejrůznější akce. Ty lákají návštěvníky z celého města, ale sjíždějí se na ně i příznivci z různých koutů republiky.

Třeba při festivalu Kamenka Open si užívají hudbu a malebné pohledy. Místní domky se honosí vitrážemi, obložením ze zrcadlových sklíček, zdí přání, mozaikou místo domovních znamení nebo sochami v zahrádkách. Možná i proto se objevuje v alternativních průvodcích jako místo, které turista musí vidět stůj co stůj.

Daň za krásu

A ještě v jedné knize hraje Kamenka prim. Básník a dramatik Jiří Mahen do prostředí kolonie zasadil příběh svého románu Největší dobrodružství. 

„I přestože už nejsme jen partou bohémů, sousedskost a duch místa tu je cítit. Snažíme se udržet si ho,“ poznamenává Horák. 

Jenže ne vždy to jde lehce. „Kromě toho, že se občas odlomí nebo oddrolí kus skály, je pořád velkým problémem zastaralé vodovodní napojení. Vůbec inženýrské sítě je potřeba obměnit. Ale nedávno se znovu rozběhla projektová dokumentace na dobudování. Tak snad to dopadne,“ doufá Horák. Podle něj jsou problémem i nevyřešené vlastnické vztahy k pozemkům pod domy.

Místo, kde se před rokem 1989 formoval i protikomunistický odpor v podobě Brněnského fóra, rozhodně není rájem. Pohádkovou atmosféru tu však nasát jde. I díky Janu Vychodilovi, který z nouze obydlel chátrající sklad střeliva.