Ženy, kterým vadí plácání po zadku, jsou blbky?

V perexu citovaný diskusní příspěvek koresponduje s názvem textu Martina Brauna zde, pod kterým se objevil – „Pane Veselovský, svou pokleslou žurnalistikou děláte z žen nesvéprávné slepice“. Braunův text se zabýval interview novináře Martina Veselovského se sexuologem Radimem Uzlem na DVTV, který byl zaměřen zejména na problematiku sexuálního obtěžování a zneužívání žen, samozřejmě s jistými přesahy.

Můj názor na onen rozhovor se ustálil na tom, že se Martinu Veselovskému nepovedl, protože jej koryfej v oblasti sexuálního chování a velmi obratný rétor Radim Uzel vyváděl svými odpověďmi z míry a pak si moderátora namazal na chleba. 

Ale zpátky k diskusnímu příspěvku z perexu. Jeho autorem je muž, kvitovali jej zejména muži, Martin Braun, Martin Veselovský i Radim Uzel jsou rovněž muži. S výjimkou MUDr. Uzla, který nesporně zná mnoho i o pocitech žen, muži těžko vědí, co vnímají ženy jako sexuální obtěžování, zneužívání nebo přímo znásilnění. To, co chlap považuje třeba za nevinný žertík, může žena chápat jako zcela nemístný sexuální atak. Samozřejmě záleží vždy na okolnostech určité situace a na jejích konkrétních aktérech obou pohlaví.

Zásadou by však mělo v dnešní společnosti být, že nikdo nemá právo se kohokoli jiného bez jeho souhlasu dotýkat, ani jej slovně napadat, pokřikovat na něj, natož vulgárně nebo oplzle. Pokud to někomu není jasné, ať si představí sám sebe v pozici atakovaného, a to v případě, kdy nemá šanci či ztíženou příležitost se vůči takovému počínání bránit. Existují samozřejmě tisíce různých situací, které se musí posuzovat v konkrétních souvislostech. Hovořím ale o principu.

A to už se dostávám k #MeToo. Proč by však mělo společenské hnutí, které bojuje proti sexuálnímu obtěžování a zneužívání tím, že ženy, které byly v minulosti obtěžovány, sdílí své příběhy na sociálních sítích, dělat z žen úplné blbky? Jako každé aktivistické hnutí je přepjaté, tím spíš, že vzniklo v USA. Ale právě tím a také účastí známých a slavných žen budí pozornost. A o to přece právě jde – poukázat na problém, který se týká celosvětově milionů žen (zejména), a který byl a stále je do značné míry přehlížen a bagatelizován.

#MeToo poněkud diskredituje, že mnohým ženám běží hlavně o peníze získané coby odškodnění od bohatých mužů, kteří je v minulosti obtěžovali a zneužívali, nebo se to tak může jevit. Poměrně pregnantně se o tom hovoří v textu písně „MEETOO“, který napsal slavný Jiří Suchý zde. V textu stojí například: 

„…Lákaly do náručí 
Nás ty jejich tlapy
Tak teď ať za svý spády ručí
Nejsme jejich loutky

Někteří se provinili tím že byli chudý
Ty necháme bídě napospas
Prachatý však čeká za ty nekrocený pudy
Krutej čas Krutej čas Krutej čas…“ 

Zakladatelka hnutí #MeToo Tarana Burke podle Wikipedie říká, že se „hnutí Me Too netýká pouze žen, ale i mužů, lidí v jakémkoli věku a jakékoliv barvy, nejvíce ovšem lidí žijících na okraji společnosti. Hnutí se podle ní také snaží říct, že ti, na kterých se jiní dopustili sexuálního násilí, nejsou sami a neměli by se za to stydět. Tvrdí, že sexuální násilí se na ženách dopouští někdo, koho ženy samy znají, a proto by se měly naučit již od mladých let, že mají právo říct ne sexuálnímu kontaktu od kohokoli, i přes naléhání od autorit či nadřízených a měly by takové chování nahlásit. Zároveň ponouká muže, aby spolu navzájem mluvili o tom, že ženský souhlas je důležitý, aby nebyli potichu, když vidí takovéto nevhodné chování a aby se snažili naslouchat příběhům obětí.“

Co z toho dělá z žen úplné blbky? Avšak v Evropě, hlavně v bývalém východním bloku, a tedy i v Česku #MeToo pochopení příliš nenachází, v médiích je často zesměšňováno. Je to ostatně patrné i z diskuse pod textem Martina Brauna. Nicméně i tak #MeeToo probouzí zájem o problematice sexuálního obtěžování, zneužívání a také znásilňování otevřeněji mluvit. Roste prý i počet nahlášených případů sexuálního násilí. Doufejme, protože Radim Uzel uvádí, že je u nás nahlášeno pouze 3-8 procent případů sexuálního násilí. Podle mého to je docela smutná vizitka. 

Zdoj: YouTube