Když byl před 40 lety John Lennon zastřelen, vznikl v Praze jeho symbolický pomníček u zdi Maltézské zahrady. Normalizační režim ale o zeď Johna Lennona a připomínání jeho mírového odkazu nestál.
V komunistickém Československu člověk na každém kroku narážel na hesla o “boji za mír”. Když se ale míroví aktivisté na výročí smrti Johna Lennona scházeli na pražské Kampě, dostávali rány obuškem. Kordony policistů, rány obuškem, policejní auta vyjíždějící proti davu a policejní psi bez náhubků. Brutalita, se kterou komunistický režim rozháněl pietní shromáždění mladých lidí v den výročí vraždy Johna Lennona, je až zarážející.
Z dnešního pohledu je těžko pochopitelné, proč odkaz Johna Lennona normalizační soudruhy tak dráždil. Vždyť to byl mírový aktivista, který protestoval proti válce ve Vietnamu, britskému zásahu v Severním Irsku či proti americkému prezidentovi Nixonovi. Ve Spojených státech, kde žil od roku 1970, byl kvůli svým postojům často nežádoucí osobou a komunistickému režimu by jeho názory mohly lahodit.
Ale nenechme se zmýlit. Shromáždění mladých lidí u zdi Maltézské zahrady na Kampě, kterou dnes známe jako Lennonovu zeď, symbolizovala touhu po svobodě. Nekonala se pod hlavičkou SSM, takže byla – stejně jakákoli jiná neoficiální činnost – pro režim nebezpečná. „Bojovat za mír“ pod sovětskou vlajkou bylo v pořádku, ale hlásat myšlenku míru s dlouhými vlasy a symbolem “peace” na krku bylo nepřijatelné.
Sraz na Kampě, jako každý rok
Zeď u Maltézské zahrady se stala symbolickým pomníčkem Johna Lennona už pár dnů po jeho smrti. Objevila se tam jeho fotografie a nápis: „Za Johna Winstona Lennona, 9.10.1940 — 8.12.1980.“ Do druhého dne nápis i fotografie zmizely pod vrstvou barvy, historie Lennonovy zdi tím ovšem neskončila, nýbrž začala. V průběhu následujících let se tu stále objevovaly a mizely nové a nové nápisy a kresby.
Od roku 1981 se tu navíc každý rok osmého prosince začali scházet mladí lidé, aby uctili Johnovu památku. Postupně jich přibývalo a úměrně tomu stoupala i policejní brutalita, s níž tato setkání komunistické bezpečnostní složky rozháněly.
Například v roce 1985, když se průvod z Kampy vydal po Praze, ho policisté uzavřeli na Karlově mostě: na jednou konci do davu najížděla policejní auta, na druhém konci stáli policisté se psy bez náhubků.
Mírový aktivismus stoupenců Johna Lennona v Československu se samozřejmě lišil od “boje za mír”, jak si ho představovala oficiální garnitura. Demonstrovali například za uzákonění civilní vojenské služby nebo za odchod sovětských jednotek z našeho území. Dobový tisk je označoval za alkoholiky, sociopaty a dokonce si vymyslel termín “lennonismus”.
Oficiální organizace se snažily příznivce Johna Lennona od setkání u zdi na Kampě odlákat různými způsoby. Například v roce 1987 uspořádalo Pražské kulturní středisko v sále Městské knihovny odpolední koncert věnovaný Johnu Lennonovi. Ale ani tato akce, pořádaná samozřejmě podle pokynů policie, přesto neodradila několik set mladých lidí, aby se vydali na Kampu.
Kvůli Lennonovi ve spárech StB
Byli mezi nimi i dva tehdy dvacetiletí studenti pedagogické fakulty z Ústí nad Labem – Petr Mička a Jiří Imlauf. S policejní brutalitou se setkali poprvé v životě. „Začaly fungovat emoce, nervy a strach,“ popisuje atmosféru Petr Mička. V jednu chvíli policie průvod uzavřela na Jiráskově mostě.
„Mostem projížděly dvě žluté avie s nápisy VB. Z jejich okýnek koukaly ruce s obušky. Ty avie pomalu jely a policajti mlátili lidi těmi obušky po hlavách,“ říká Petr Mička.
Před cestou zpátky do Ústí seděli v čekárně na nádraží a povídali si nahlas o tom, co právě zažili. Starší pán, který si opodál četl knihu, náhle vstal a odešel. Vzápětí oba mladíky přišel legitimovat policista v uniformě. Bylo zřejmé, že onen muž ho záměrně přivolal – a že problémy budou pokračovat i v příštích dnech.
Petr i Jiří brzy dostali předvolání k výslechu na Státní bezpečnost – Petr ještě na silvestra 1987, Jiří až v lednu. „Došlo mi, že policajti stejně všechno vědí a že moje jediná šance je zahrát, že jsem naivní a že jsem netušil, o co tam půjde. Což částečně byla pravda. Tak jsem tvrdil, že jsem myslel, že je to akce kvůli Lennonovi, který zpíval o míru, a že jsem nevěděl, že je na ní něco špatného,“ popisuje výslech Petr Mička. Muž, který ho vyslýchal, se s ním rozloučil slovy: „Kdybys potřeboval něco vysvětlit, ozvi se.“ Nijak mu nevyhrožoval, spolupráci mu nenabídl, takže pro Petra Mičku tím vše skončilo.
Zato Jiřího Imlaufa předvolali k výslechu i podruhé. Tentokrát už ho vedli dva muži. „Jeden takzvaně hodný a druhý zlý. Byl ostrý a rovnou vysolil, že se může stát, že už příští rok nepůjdu do školy.“ Výslechy pokračovaly i v dalších měsících – spolupráci se Státní bezpečností nakonec podepsal.
Během let 1988 a 1989 ho estébáci kontaktovali často. On sám tvrdí, že na všechny jejich otázky odpovídal s přesvědčením, že nikomu neubližuje. „Až pak jsem se z archivních materiálů dozvěděl, že jsem se sice snažil říkat jen to, o čem jsem si myslel, že už stejně vědí, ale zřejmě jsem někdy řekl i něco, co nevěděli,“ vysvětluje.
Mělo to samozřejmě tíživý dopad na jeho psychiku a v devadesátých letech, když jeho spolupráce vyšla najevo, také na vztahy s některými přáteli a bývalými spolužáky. „Věřím, že to podepsal pod tlakem, že ho zlomili,“ říká o kamarádovi Petr Mička. „Nejvíc ho odsuzovali lidé, kteří tu dobu nezažili nebo měli štěstí, že to na ně nikdo nezkusil.“
Setkání u Lennonovy zdi tak měla pro některé účastníky i celoživotní důsledky.
Zeď se stále proměňuje
V roce 1988 se Ústřední výbor SSM ve spolupráci se Státní bezpečností pokusil akci na počest Johna Lennona zlegalizovat: u Maltézské zdi uspořádal koncert Vzpomínka na Johnna Lennona, v naději, že legální akce odradí “živly” a hipísácké “zjevy”. Ten samý večer se v Paláci kultury konal koncert Dejme šanci míru a Československá televize navíc uvedla film Perný den s Beatles v hlavních rolích. Lennonovi příznivci se tím měli rozmělnit do menších skupinek.
Nicméně právě 8. prosince 1988 došlo u Lennonovy zdi k veřejnému čtení zakládající listiny Mírového klubu Johna Lennona, jehož zakladateli byli Ota Veverka, Stanislav Penc a Heřman Chromý. I oni ve svém prohlášení upozornili na rozpor mezi mírovými proklamacemi komunistického režimu a jeho zcela protichůdnými skutky.
O rok později, 8. prosince 1989, při připomínce výročí Lennonova úmrtí však byla atmosféra už úplně jiná, vládla euforie z čerstvého pádu totality a někteří z účastníků možná poprvé pocítili nostalgii nad tím, že oficiálně povolená akce už nemá tu správnou spikleneckou atmosféru.
V následujících letech zeď postupně chátrala, stala se cílem sprejerů z celé Prahy a postupně také turistů, protože její existenci neopomíná žádný průvodce Prahou. Řád maltézských rytířů společně s památkáři a občanskými sdruženími několikrát zvažoval její osud, několikrát byla přetřena a proběhlo několik pokusů dát jí definitivní výtvarnou podobu (poslední na podzim 2019).
Ale zdá se, že podstatou fenoménu Lennonovy zdi je spontánnost a proměnlivost. Veškerým pokusům o zastavení v čase se vzpírá.