Ještě k té válce.

Rodiče mojí matky se v roce 1910 odstěhovali do Rakouska, do  malé vesničky Oed, několik kilometrů západně od Víden'ského lesa. Tam zakoupili malé hospodářství. Tehdy to bylo jako dnes kdyby někdo zakoupil usedlost na Moravě. Děda, o kterém se zde zminuji musel jako snad každý mladý muž narukovat do armády hned po vypuknutí první, té "Velké", války. Narukoval k 75tému pěšímu regimentu do Jindřichova Hradce. Z války se vrátil jako ruský legionář až v roce 1920. To už Rakouská říše neexistovala, a tak se děda s babičkou ocitli v cizí zemi. S Rakušáky mněli neustálé potíže. Ti mu nikdy neodpustili, že byl příslušníkem legií, které pomohly tu rakouskou říši rozbít. Děda s babičkou se toužili vrátit zpět do vlasti, ale to se jim podařilo až po té válce druhé.

Jejich dcera, moje máti se vdala za Čecha Honzu Marka staršího a od roku 1935 až do své smrti žila v Čechách, kde  celý život zápasila s českým pravopisem.

Dostali jsme několik pozvání od dědy je někdy navštívit, leč z Protektorátu to byla věc nesnadná. Konečně v červenci roku 1944 jsme dostali milostivé povolení k cestě. Tehdy jsem byl malý kluk, ale tím, že se tam dělo tolik věcí mi vše trvale utkvělo v paměti.

Z naší vesničky jsme do Prahy jeli lokálkou Praha - Dobříš v pověstném Hitláku. S Wilsonova, tehdy Hauptbanhofu jsme jeli rychlíkem na Víden'. Měli jsme předplacené místenky v kupé. Maminka nám dětem nařídila vůbec nemluvit. Ona sama perfektně ovládala Víden'skou němčinu a mluvila jen ona. V kupé seděl naproti mně nějaký německý oficír, který nás bedlivě sledoval. Měl jsem děsný strach. I když jsme jeli rychlíkem (Shnellzug) cesta do Vídně  trvala asi osm hodin. Neustálé zastávky, vlaky německé válečné mašinerie měly přednost. Musel jsem na toaletu. Ve vlaku na chodbičkách se válelo mnoho německých vojáků, někteří ranění obvázáni, kolem pohozené berly a helmy. Děsný puch lidského potu smíšeného s kouřem cigaret. Někde, snad ještě v  Protektorátě vlak zastavil na větším nádraží. Kolem nákladní vlaky s kanony, tanky a spoustou vojáků. Dorazili jsme do Vídně. Nádraží pobourané, všude panoval zmatek, na ulicích rozbořené domy, ulice plné sutin. Stále hučely sirény, lidé zděšeně utíkali mezi troskami do krytů, do bezpečí. Přespali jsme u jedné tety ve Vídni. Druhý den byl klid. Vyšli jsme si do víden'ského Prateru. Tam byyo spousty všelijakého haraburdí z náletu předešlého dne. Známé víden'ské kolo Riesen Rat zničené. Jenom kusy ohořelého železa visely  smutně z velkého podstavce.

Nastoupili jsme na osobní vlak Wien - St Polten. V Maria Anzbach jsme vystoupili, kde nás už čekal děda s pryčkou taženou dvěma kon'mi. Projeli jsme vesnicí Burgstall, Gschwend  Johannesberg až k usedlosti dědy v Oedu. Tam jsme dostali syté jídlo, jaké jsme už dlouho neměli. Všude kolem klid, ptáčkové zpívali svoje radosrné ptačí písničky, nikdo by nevěřil, že byla válka.

 U dědy pracoval jeden Polák, Jan Makovič, student, který byl "totálně nasazen" na práci v Říši. Byl přidělěn k dědovi na hospodářství. Naši ho milovali. Byl to velice vzdělaný a hodný mládenec. Mohli jsme s ním komunikovat, on mluvil polsky, my česky. Jan byl kuřák. Děda mu uprostřed žitného pole pěstoval tabák. Ten záhon mohl být viděn jen z letadla. Nikdo z těch totálně nasazených se nesměl stýkat s Rakušáky. Milostné poměry s rakouskými děvčaty se trestaly smrtí oběšením, za přítomnosti oněch totálně nasazených z celého okolí. Jeden takový hoch z Ukrajiny byl takto ppraven v nedaleké vesnici Starzing. Jan  se musel zúčastnit té hrozné podívané. Byl z toho naprosto zlomen. Po válce se nechtěl vrátit domů do zničeného Polska.. Ale musel To bylo nařízení poválečného Rakouska.

Nálety spojenců pokračovaly. Z nedaleké Vídně neustále zněl hřmot náletů. Střepiny létaly až k dědovi do polí. Jedna z nich se zapíchla do kmene stromu asi 10 cm od hlavy mého táty. Ten ji vylomil a měl ji jako těžítko na stole až někdy do roku 1960. Jednoho dne naši museli z nějakého důvodu odjet do Vídně. Zůstali jsme s babičkou doma jen my dvě děti. Nálety byly hrozné. Ty výbuchy bomb byly slyšet až do Oedu. Tehdy jsem probrečel celý den. Babička nás utěšovala, že vše dobře dopadne, Sama umírala strachy.  Dopadlo to dobře, naši se vrátili ve zdraví domů. 

Po dvou měsících jsme se vrátili zpět domů. Stará teta, která se starala o domek a našeho pejska nám po příjezdu tajuplně sdělila, že jedné noci pes zuřivě štěkal. Šla se podívat oknem ven a viděla takovou jakoby bílou zář, která hned zmizela. Byl to zřejmě bud' český nebo ruský parašutista, Sbalil padák,  přeskočil plot a zmizel v nedalekém lese.

Pak přišel květen roku 45. Celé Dolní Rakousko bylo ve sféře bojových operací Rudé armády. Děda později vyprávěl, jak to prožívali oni. Dole v Anzbachu vyšlo někkolik starých válečných veteránů z první světové války uvítat vojáky Rudé armády. Ti je na místě postříleli. Do  hospodářství našeho děfdy se nahrnulo asi 100 ruských vojáků. Děda dojil krávy. Zezadu k němu přistoupil rudoarmějěc s nataženým automatem a chtěl ho zastřelit, že je kulak. Děda se v ruských legiích naučil slušně rusky a hned vojáčka ujistil, že on nět kulak, že je jejich brat a že tam jen pracuje. Vojáček, když uslyšel ruštinu zajásal a donutil dědu vyvalit ze sklepa soudek slivovice a moštu. Za dvě hodiny byla celá rota zpitá. Děda jim rozuměl. Byli v dobytém území nacistického Rakouska. Při výbuchu nedaleké muničky popraskaly stěny domu i chlévů. Na to jeden z vojáčků začal střílet kulometem vzhůru. Kulky pak dopadaly na střechu stodoly. Babička se mu snažila vysvětlit, že ničí střechu. On však babičku ujistil, že mají mnogo buljet, éto ničevo.

Po válce se děda s babičkou rozhodli reemigrovat zpět do vlasti. Rozjeli se do Čech a hledali nějakou usedlost, kterou by zakoupili. Bylo jim nabídnuto několik statků v pohraničí za babku. Děda je ujistil, že kradeného nic nechce. jenom své za své. Nakonec se stal správcem statku v Městečku nad Sázavou. Do důchodu šel až v osmdesáti letech svého života. Zemřel v roce 1976 jako 93 letý kmet.