Čas těšení se a dobročinnosti. O adventu našich předků s historičkou Janou Bělovou.

Stejně jako dnes byl podle Bělové v době adventu důraz na ticho a rozjímání. S tím se ze strany církve pojil také zákaz zábavních akcí, které člověka vytrhovaly z vnitřního klidu: „Omezeny byly nejen hlučné zábavy, ale dokonce i také přástky či draní peří, protože tam kolikrát bylo také velice veselo a hlučno.“ Přestože komerční způsob prožívání předvánočního času máme spojený se současností, není to podle historičky zase tak nová záležitost: „I před nějakými sto padesáti lety už panoval určitý shon a komerce. Kolem svatého Mikuláše se ve městech rozjížděly adventní trhy. V Praze v druhé polovině 19. století byly obchodní domy, například U města Paříže. Od listopadu přicházelo různé exotické zboží, ovoce, luxusní věci,“ vysvětlila Jana Bělová.

Advent se mnohdy přirovnává k době čtyřicetidenního půstu na jaře. Pro naše předky však mezi těmito dvěma etapami existovala poměrně výrazná odlišnost: „Na rozdíl od předvelikonočního postního období, které nic moc „nenarušuje“, fázují advent nejrůznější svátky. Byly spojené s obchůzkami různých postav. Například barborky byly dívky v bílém se zlatými vlasy, které 4. prosince chodily se zvonečkem a dávaly drobné dárky. Vůbec největší byla patrně mikulášská obchůzka. K Mikuláši přibyl čert, zatímco anděl je až nejmladší přidaná postava. 7. prosince například chodil Ambrož a 13. prosince, v nejtemnější den roku, Lucie. Lucky byly postavy v bílém s peroutkou, kterou vymetaly prach z kamen. V ten den se nesmělo příst. Když lucky chytly někoho, kdo předl, roztahaly přadlo po světnici a hospodyně měla velkou škodu.“

Celý rozhovor s historičkou Janou Bělovou o prožívání adventu a tradicích v minulosti si můžete pustit v audioarchivu Proglasu.