Michal Šebor: „Role Matky Simony je jedna z mých nezapomenutelných srdečních záležitostí.“

S Michalem Šeborem se znám dlouhá léta. Zejména ze společného angažmá v Baletu Národního divadla. V současné pandemické době existuje jediný možný způsob, jak vést rozhovor – jedině přes počítač. Ten se také stal prostředníkem našeho vzpomínání při příležitosti Michalových kulatin.

Michal Šebor.

Michal Šebor.

Drahý Michale, narodil ses ve slovenské Žilině. Pověz mi něco o své rodině. Byla slovenská?
Rodiče byli Pražáci. Otec po ukončení vysoké školy dostal místo ředitele závodu na zpracování celulózy v Žilině. Celý život pracoval jako vědecký pracovník a byl členem Akademie věd. Maminka byla v domácnosti a mám staršího bratra Gustava, který je nyní profesorem na Vysoké škole chemicko-technologické.

Své mládí jsi tedy prožil na Slovensku?
Na Slovensku jsme byli do mých pěti let. Pak jsme se přestěhovali zpět do Prahy. Do první třídy jsem chodil v Kobylisích.

Jak ses dostal k tanečnímu umění?
S baletem jsem začal ve svých osmi letech. Bylo to v Baletní škole Marty Aubrechtové v domě U Myšáka ve Vodičkově ulici. Tam jsem několik let docházel a na doporučení paní Aubrechtové jsem udělal konkurz do baletní přípravky Národního divadla k Věře Ždichyncové a Olze Páskové a roku 1965 jsem byl přijat na pražskou taneční konzervatoř.

V roce 1970 jsi tuto uměleckou školu úspěšně absolvoval. Kdo byli tví oblíbení pedagogové a s jakými kolegy jsi studoval?
Mezi své oblíbené pedagogy řadím zejména Růženu Mazalovou, Petra Vondrušku, Astrid Štúrovou, na lidové tance Mílu Urbanovou a na novodobé tance Věru Urbánkovou. Náš ročník byl velmi malý, absolvovalo pouze sedm studentů. Se mnou v ročníku byli kolegové Ivan Liška, Václav Kuropata, Zdeněk Rosa a Jan Kořínek, který působí v Německu.

Marná opatrnost 1980 (Hana Vláčilová, Michal Šebor) Foto: Jaromír Svoboda.

V jaké choreografii jsi absolvoval?
Absolventské představení mělo několik částí. Luboš Ogoun pro nás nastudoval Klasické etudy a Novodobé tance vytvořila Věra Urbánková. Vrcholem večera byl balet Manuela de Fally Třírohý klobouk v choreografii Emilie Urbanové a Růženy Mazalové.

Jistě pro tebe bylo skvělé absolvovat u Borise Bregvadzeho stáž v Petrohradě na učilišti A. G. Vaganovové. Jak vzpomínáš na tuto profesionální zkušenost?
Mé setkání s Borisem Bregvadzem proběhlo již na konzervatoři. Nastudoval pro náš ročník suitu z Louskáčka. Byl to on, kdo mne nasměroval podat si žádost o stipendium na učiliště A. G. Vaganovové. Čas prožitý v Petrohradě považuji za velké obohacení a impuls pro celý svůj umělecký život jak po stránce interpretační, tak později pro mou pedagogickou činnost. Měl jsem štěstí na výborné pedagogy, ať to byl Boris Bregvadze, Natalia Dudinská, nebo Kyrill Serebrenikov. Na charakterní tance jsem chodil k Alexandře Blatové a na tanečního herectví k Taťáně Šmirové. Byl jsem tak spokojen, že jsem studium o rok prodloužil.

Od roku 1972 jsi byl sice přijat do sboru Baletu Národního divadla v Praze, ale musel jsi nastoupit na povinnou vojenskou službu do Armádního uměleckého souboru (AUS).
Na léta strávená v AUSu vzpomínám rád, protože uměleckou vedoucí byla choreografka Jiřina Mlíkovská, kterou považuji za výborného člověka a nadaného umělce. Vzpomínám na její představení Slovanských tanců nebo balet Che Guevara. Působil jsem v tomto souboru jako sólista baletu a několik let i jako pedagog.

Po vojenské službě jsi nastoupil angažmá v Baletu Národního divadla…
Nejprve jsem působil ve sboru. Má první sólová rolička byl kostlivec v baletu Z pohádky do pohádky choreografa Vlastimila Jílka. Hned na tuto inscenaci navazovala role Parise ve Weiglově a Kůrově skvělém představení Romeo a Julie. Musím říci, že každé setkání s Miroslavem Kůrou pro mne znamenalo velký přínos, který mě posouval stále dál a inspiroval mě plnit stále náročnější požadavky.

Sylvie 1985 (Miroslava Pešíková, Michal Šebor, Hana Vláčilová). Foto: Oldřich Pernica.

Souhlasím s tebou, protože jsem také dostal v Romeovi a Julii životní příležitost alternovat Vlastimila Harapese v roli Mercucia a tvůrčí atmosféra při zrodu této inscenace je díky Kůrovi a Weiglovi nezapomenutelná. Z tvých dalších rolí si tě pamatuji v Radúzovi a Mahuleně a zejména jsi byl skvělá Mama Simona v Marné opatrnosti. Co mi o těchto rolích řekneš?
Opět úžasné setkání se skvělým choreografem Miroslavem Kůrou a s promyšlenou režií Petra Weigla. Radúz – nezapomenutelná práce nad rolí. V této souvislosti musím říci, že jsem měl štěstí na velký vzor, jakým pro mne byl v prvním obsazení Vlastimil Harapes. Co se týká baletu Marná opatrnost v choreografii kubánské choreografky Alicie Alonso, přiznávám, že interpretace role Matky Simony je jedna z mých nezapomenutelných srdečních záležitostí. Navíc úžasná spolupráce s asistentem choreografky Joaquinem Banegasem a skvělou partnerkou Hankou Vláčilovou.

Pamatuji si, že jsme společně vystupovali v baletu pro dětského diváka Ferda Mravenec choreografa Antonína Landy. Ty jsi vytvořil hlavní roli a já tvého scénického oponenta Brouka Pytlíka. Jak na toto představení vzpomínáš?
Ferda Mravenec byl má první hlavní role. Rád na toto úspěšné dětské představení vzpomínám, protože se jednalo o milou spolupráci s Antonínem Landou ve výtvarně hodnotně sekorovsky pojatém a vtipném představení.

V roce 1979 jsi tančil v mé první choreografii pro Národní divadlo Dialog tvarů, která byla zároveň mou absolventskou zkouškou choreografie na HAMU. Pak jsi také tančil v televizní verzi této choreografie v režii Jaromila Jireše. Tím začala naše společná aktivní spolupráce…
Dialog tvarů byl mým prvním setkáním se současnou choreografií. Propojil jsi tenkrát skvělou partu interpretů, kteří si rozuměli a vycházeli si vstříc. Moc rád na tuto tvůrčí atmosféru vzpomínám.

Od roku 1980 ses stal sólistou Baletu ND a v mých inscenacích jsi vytvořil dvě nezapomenutelné role – Krále Duncana v Macbethovi a Kazatele v Jennifer.
Na obě tyto role velmi rád vzpomínám. Zvláště Kazatel byl má první záporná role. V době studia Jennifer jsem měl úraz, a tak jsem do představení nastoupil až po jednom roce. Přiznávám, že to pro mne byla dlouhá cesta k plnohodnotnému hereckému ztvárnění. Musím říci, že s pozitivním účinkem, protože pak přišla dlouhá řada obsahově podobných rolí: v choreografiích Roberta Balogha Requiem Salieri a v Catulli Carmině symbol smrti Thanatos, v Blažkově Ptáku Ohniváku Kostěj a další smrtku jsem vytvořil u Libora Vaculíka v jeho baletu Isadora.

Macbeth (M. Šebor a M. Pešíková). Foto: Josef Svoboda, archiv ND.

Jistě také rád vzpomínáš na svou interpretaci titulní role Dona Quijota.
Jednalo se o klasickou choreografickou verzi, kterou na jeviště Smetanova divadla přenesl Boris Bregvadze. Na toto nové setkání s tak úžasným umělcem živě vzpomínám dodnes. Opět se jednalo o intenzivní hledání charakteristických výrazových prostředků jak postavy Dona Quijota, tak role Espady a v tomto smyslu byl Boris jedinečný. Navíc, v případě Espady se jednalo o krásnou partnerskou roli s Mercedes v podání Nelly Danko. Stali jsme se partnery nejen na jevišti, ale hezký přátelský vztah udržujeme během celého našeho profesionálního života.

V té době jsi spolupracoval také na celé řadě televizních pořadů. V Juliáně, Adamovi Michnovi z Otradovic a v komedii Fanynka režiséra Jaroslava Dudka, kde jsi v mé choreografii vytvořil Ora Taraccu, muže v ženském oblečení.
Velmi rád vzpomínám na postavu Ježíše Krista z televizní inscenace Michny z Otradovic. Jednalo se o roli s velkým duchovním rozměrem, s krásnou hudbou a natočené v nádherném prostředí Římova a Dačic.         

Vystudoval jsi také pedagogiku na AMU a pak jsi působil v ND jako baletní mistr, ale zejména ses věnoval pedagogice na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a v Tanečním centru Univerzity Karlovy. Jak tě pedagogická práce bavila?
AMU jsem nedostudoval, odešel jsem před státnicemi. Na konzervatoři jsem působil asi čtyři roky a v Tanečním centru jsem byl také krátce. Pochopil jsem, že mne mnohem více zajímá a přitahuje práce s hotovými interprety. Obsahová příprava a vývoj jednotlivých rolí – prostě divadlo.

Jak se po odchodu z Národního divadla vyvíjel tvůj život?
Celé dva roky jsem byl zcela mimo divadlo. Až v roce 2004 mne Pavel Ďumbala přizval k pedagogické spolupráci do Státní opery Praha. Byl jsem u vzniku a formování nově vznikajícího souboru baletu. Působil jsem zde i jako asistent choreografie při vzniku Popelky Pavla Šmoka, Labutího jezera Hany Vláčilové a baletu Youriho Vámose Anastasie. Po sloučení Státní opery a Národního divadla jsem vedl tréninky v obou divadlech. Do penze jsem odešel roku 2014.

Vím, že nyní žiješ mimo Prahu. O co se v poslední době zajímáš?
Roku 2002 jsem s rodinou odešel na venkov. Od té doby se věnuji svým koníčkům, hlavně zahradě – velmi mne zajímá zahradní architektura. Dále můj život naplňuje výtvarné umění, historie a hudba.

Drahý příteli, vím, že se celý život věnuješ svým snovým představám. Jak od tebe slyším, rozšiřuješ své horizonty o vnímání krás světa a další hodnotné kulturní obory. K tvému kulatému výročí ti přeji zdraví, štěstí, dobré přátele a lásku ke všemu, co považuješ za nejdůležitější.

K blahopřání se také připojuje redakce TA.

 

Michal Šebor se narodil 4. 12. 1950. Absolvoval TKP 1970 a stáž na Leningradském státním tanečním učilišti A. J. Vaganovové u B. Bregvadzeho (1970–1972). V angažmá v ND Praha působil od 1972 (1973–1975 vojenská prezenční služba v AUS VN), od roku 1979 byl sólista a baletní mistr ND. Ztvárnil desítky rolí, v nichž prokázal smysl pro charakteristiku postavy. Tančil titulní roli ve Ferdovi Mravencovi (1977) a Radúzovi a Mahuleně (1978), Parise v Romeovi a Julii (1978), Simonu v Marné opatrnosti L. Hertela (1980), Krále Duncana v Macbethovi (1984), Kazatele v Jennifer (1987) aj. Vystoupil v řadě televizních inscenací (např. Ore Tarraco v inscenaci Fanynka, režie J. Dudek, 1987). Pedagog AUS VN 1979–1980, TKP 1985–1989 a TCUK 1990–1993.

Zdroj: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/%C5%A0ebor,_Michal


Fotogalerie

Macbeth (M. Pešíková, V. Harapes, M. Šebor a J. Slavický). Foto: J. Svoboda, archiv ND-

Macbeth (M. Pešíková, V. Harapes, M. Šebor a J. Slavický). Foto: J. Svoboda, archiv ND-

Někdo to rád... 1994 (Nelly Danko, Petr Zuska, Michaela Černá, Michal Šebor).<br />  Foto: Oldřich Pernica.

Někdo to rád... 1994 (Nelly Danko, Petr Zuska, Michaela Černá, Michal Šebor).
Foto: Oldřich Pernica.

Don Quijote 1986 (Hana Nachtmanová, Michal Šebor).<br />  Foto: Oldřich Pernica-

Don Quijote 1986 (Hana Nachtmanová, Michal Šebor).
Foto: Oldřich Pernica-

Z nejlepšího../Extáze ducha 1990 (Hana Vláčilová, Michal Šebor, Jan Kadlec). Foto: Oldřich Pernica.

Z nejlepšího../Extáze ducha 1990 (Hana Vláčilová, Michal Šebor, Jan Kadlec). Foto: Oldřich Pernica.

Don Quijote 1986 (Michal Šebor, Jiří Kadlus). Foto: Oldřich Pernica.

Don Quijote 1986 (Michal Šebor, Jiří Kadlus). Foto: Oldřich Pernica.

Maurova pavana 1995 (Marie Hybešová, Michal Šebor).<br />  Foto: Hana Smejkalová.

Maurova pavana 1995 (Marie Hybešová, Michal Šebor).
Foto: Hana Smejkalová.

Témata článku

Michal Šebor

Balet Národního divadla

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: