Jana je už pět let rozvedená a žije nový život. První manželství s despotickým Lukášem nevyšlo a byla to právě Jana, která se rozhodla nepříjemné soužití ukončit. Před rokem se však stalo něco, co v Janě zanechalo nepříjemné vzpomínky. Kdykoli nyní potká svého exmanžela, roztřese se jako osika.
O tom, co se před rokem stalo, nemá nikdo z Janina blízkého okolí ani zdání. Nikomu se totiž nesvěřila a s nepříjemným zážitkem se už rok pere sama. Stále více na ni ale jeho tíha doléhá…
Po jeho boku to nebyl život, ale snaha o přežití
Když si vzpomenu na deset let prožitých s Lukášem, mrazí mne z toho v zádech. Po jeho boku to totiž nebyl kdovíjaký život zalitý sluncem.
Ba spíše naopak. V mých očích to byla snaha o přežití, kdy jsem doufala, že se dočkám každého dalšího rána.
Lukáš byl neurotický despota s agresivními sklony. Jen málokdo si umí představit, jak se uměl chovat, když zrovna měl tu „svoji náladičku“.
Trvalo mi rok, než jsem se po rozvodu dala dohromady
S Lukášem jsem byla deset let. Celé ty roky jsem se ale trápila, takže jsem nakonec posbírala všechnu odvahu a požádala o rozvod. Dělal scény, ale nakonec k němu svolil.
Myslela jsem si, že jakmile budeme od sebe, uleví se mi. Jenže se tak bohužel nestalo. Celý rok jsem se dostávala z toho, jaké jsem vedle něho prožívala peklo.
Uplynul rok a já se dala jakž takž dohromady. V té době jsem také poznala svého nynějšího manžela Patrika a přiznávám, že i on měl podíl na tom, že jsem se pak otřepala daleko rychleji.
Loni se stalo něco, o čem jsem nikomu neřekla
Začala jsem žít s Patrikem, po roce a půl jsme se vzali. Až s ním jsem poznala, že chlap se k ženě může chovat s úctou, a ne tak, jako by to byl kus hadru.
Patrik a Lukáš byli jako nebe a dudy. Nedali se absolutně srovnávat. Loni ale došlo k něčemu, z čeho mi ještě teď běhá mráz po zádech.
Byla jsem s kamarádkou v jednom baru, vytáhla mě na skleničku. Shodou náhod tam byl toho večera i Lukáš, značně pod vlivem a pořád na mě koukal. Dokud se u mě držela kamarádka, bylo to v pohodě. Problém nastal v okamžik, kdy mě nechala samotnou.
Kdykoli ho potkám, začnu se klepat
Lukáš byl u mě na dva skoky, chytil mě za loket a táhl mě mezi lidmi do části podniku, kde je sklad. Nikdo si nevšiml toho, že s ním nejdu dobrovolně, každý si buď hleděl svého, nebo byl natolik opilý, že to ani nezaznamenal.
I bývalý manžel toho očividně hodně vypil. Přimáčkl mě ke zdi v tmavé části podniku, kde v tu chvíli nebyla ani noha. Snažil se mě políbit a očividně mu šlo i o něco jiného. Drtil mi ruce a já neměla sílu se vzpouzet.
Už jsem si myslela, že dojde na nejhorší a že mě snad v zákoutí podniku kdesi mezi krabicemi proti mé vůli znásilní. V okamžiku, kdy už jsem se smiřovala se vším, se najednou rozsvítilo – přišla obsluha baru doplnit zásoby alkoholu. Světlo Lukáše vykolejilo, takže mě pustil a já utekla.
Už je to rok a já to stále nikomu neřekla. Občas exmanžela potkám někde v obchodě nebo na ulici, přeci jen žijeme ve stejném městě. Od toho dne jsme spolu nemluvili, ale ve mně ten zážitek zanechal mnohé. Kdykoli ho vidím, třesu se jako osika a mám před očima těch pár minut hrůzy, které jsem prožila. Nejsem si jistá, zda to vůbec budu kdy schopna někomu říci.
Autor: Natálie Kabourková
