V Bělorusku od prezidentských voleb v srpnu proběhlo už více než 400 procesů s novináři. Tři z nich svůj přímý střet s režimem popsali pro HlídacíPes.org. Mluví o smyšlených obviněních, procesech konaných přes Skype i ponižování ve vězení. Přesto většina z nich chce v zemi zůstat a věří, že protesty Bělorusů povedou k pádu Alexandra Lukašenka a ke svobodným volbám.

Ve čtvrtek 6. srpna, tři dny před prezidentskými volbami, se konala v centru Minsku celá řada akcí. Cílem bylo hlavně nenechat prázdné žádné veřejné prostranství, které by mohla využít opozice pro svůj předvolební mítink. Na jednom z těchto oficiálních happeningů v Kyjevském parku se přesto situace na okamžik vymkla kontrole.

Dva dýdžejové, Vladislav Sokolovsky a Kirill Galanov, zde rebelsky přerušili oficiální program a pustili do éteru píseň „Chci změny“ od Viktora Coje, frontmana bývalé sovětské rockové kapely „Kino“. Ta se na konci 80. let stala hymnou Perestrojky a letos je v Bělorusku zakázaným symbolem boje za svobodu. Oba muži skončili kvůli svému kousku ve vězení.

Peníze od čtenářů na půl roku

Po propuštění poskytl Sokolovsky rozhovor nezávislému webu Naša niva. Mimo jiné v něm řekl, že byl ve vězení surově zbit. Poté Bělorusko opustil, ale redakce Naša niva obdržela vzápětí trestní oznámení s tvrzením, že je článek smyšlený, vzpomíná investigativní novinář Jahor Marcinovič: „U rozhovoru jsme tehdy neuvedli autora, takže jsem byl zatčen já jako šéfredaktor. To bylo 23. září. Autora jsem neprozradil, byli bychom zbytečně trestně stíháni oba. Následně jsem byl držen tři dny ve vazební věznici,“ popisuje.

„Různým procesům jsme čelili i dříve, ale stále jsme v tom dokázali nějak fungovat. Teď ale režim tak přitvrdil, že už to přestává být únosné.“

Nebyl to jeho první ani poslední pobyt ve vězení, jen během posledních čtyř měsíců byl Marcinovič zatčen třikrát. Poprvé 10. srpna. Tehdy jel autem domů po protestech v centru Minsku. „Ozbrojená milice mě vytáhla přímo z auta. Byl jsem vězněn dva dny, pak mě pod tlakem veřejnosti propustili, stejně jako většinu ostatních, kteří tehdy byli zadrženi. Podruhé jsem byl ve vazbě v září kvůli zmíněnému rozhovoru se Sokolovským a potřetí mě zatkli 11. října přímo na protestní akci,“ vypočítává několikanásobný držitel národní ceny za investigativní žurnalistiku.

Jahor Marcinovič

Web Naša niva, který Marcinovič v současné době řídí, je jedním z pěti největších nezávislých zpravodajských webů v Bělorusku. Navázal na tradici vůbec prvních novin v běloruštině, které začaly vycházet na začátku 20. století. Součástí média jsou kromě webu také tři časopisy, jeden historický a dva dětské. Redakce zaměstnává dvě desítky novinářů.

V posledních měsících je ale čím dál těžší udržet médium při životě. „Různým procesům jsme čelili i dříve, ale stále jsme v tom dokázali nějak fungovat. Teď ale režim tak přitvrdil, že už to přestává být únosné,“ připouští Marcinovič. Jedna z novinářek z jeho týmu byla během protestů postřelena gumovým projektilem do nohy a strávila 40 dní v nemocnici. Fotografka byla odsouzena za focení demonstrace a nyní se ukrývá před nástupem do vězení. „Byl nám také zablokován náš web nn.by, takže teď fungujeme na alternativní adrese nasaniva.by,“ doplňuje Marcinovič.

K práci šéfredaktora musí navíc vyřizovat neustále narůstající objem agendy související s trestními případy, které jsou vedeny proti členům redakce. „V pondělí jsem předával milici balík dokumentů, které si vyžádala. V úterý jsem byl pozván na profylaktický pohovor a ve středu se konal soud k případu kolegy z redakce, kam jsem také musel,“ vyjmenovává povinnosti jen za první polovinu týdne.

Stále složitější je také zajistit financování média. A to přesto, že Naša niva je prvním webem v Bělorusku, který zavedl pro některé články paywall. „Od letošních voleb výrazně ubylo inzerce, inzerenti se bojí represí. Museli jsme se obrátit na čtenáře, aby nám s financováním pomohli. Zatím jsme takto získali prostředky zhruba na půl roku provozu redakce,“ uvádí Marcinovič. Podle běloruských zákonů nesmí navíc tuzemská média používat na svůj provoz žádné příspěvky od zahraničních organizací.

Jahor Marcinovič přesto zůstává neoblomný ve své vůli zůstat nezávislým novinářem ve své zemi. „Když jsem byl ve vězení, tak ke mně do cely dali muže, který už byl údajně vězněn sedmkrát. Myslím, že to byl záměr. Onen muž se mě snažil přesvědčit, abych odjel ze země pryč, že to pro mě bude bezpečnější. To samé mi pak nabízela i běloruská milice.“ Celá jeho redakce však podle něj míní v Bělorusku zůstat.

Odsouzen přes Skype

V neděli 18. října po obědě vyrazil novinář Arcjom Majorav do redakce Euroradia v centru Minsku. Vzal si foťák, akreditaci a další vybavení a vydal se pěšky směrem ven z města, kde měl odpoledne začít partyzánský pochod. „V té době už Euroradio nemělo akreditaci od ministerstva vnitra, měl jsem proto u sebe doklad od novin ‚Bělorusové a trh‘. Takto to dělají i novináři z jiných nezávislých médií, jako například web Tut.by nebo zpravodajská agentura Belapan,“ vysvětluje okolnosti 26letý novinář.

Arcjom Majorav

Do svého cíle ten den už nedorazil. „Bylo asi kolem druhé hodiny odpoledne, šel jsem zrovna kolem olympijského stadionu Dinamo. Ulice v této části města byly v tu chvíli liduprázdné. Najednou jsem ale uviděl přijíždět antony. Chtěl jsem se jim vyhnout, tak jsem se otočil a zamířil jiným směrem,“ vypráví Arcjom Majorav.

Únikový manévr bohužel nevyšel. „Všimli si mě, přijeli ke mně a donutili mě nastoupit. V detenčním centru Baranovič mi pak vystavili protokol, kde byly napsány samé lži, že jsem se účastnil demonstrace a navíc nechtěl uposlechnout příslušníky milicí,“ popisuje Arcjom.

Všichni zadržení měli ruce stažené plastovými pásky, které běloruští milicionáři používají místo nedostatkových pout.

Soud se konal hned následující den. Probíhal online, prostřednictvím aplikace Skype. Obviněný novinář se ale musel dostavit do budovy soudu, kde bylo doslova narváno. Procesy se odehrávaly v místnostech s počítači, přes které probíhala online komunikace se soudci. Po několika hodinách čekání na chodbě ve stoje čelem ke zdi se novinář konečně dostal na řadu. Vyžádal si advokáta, to ovšem znamenalo další čtyři hodiny čekání. „Když pak advokát přijel, sdělil mi, že mě zřejmě nic dobrého nečeká, že všichni novináři jsou nyní obvykle odsouzeni na 10-15 dní,“ vypráví novinář. Záhy se ukázalo, že měl pravdu. Arcjom Majorav dostal 15 dní a do věznice byl převezen rovnou od soudu.

Dramatická byla už cesta. V dodávce (antonu) se tísnilo třináct odsouzených, přičemž jeden z mužů cestou omdlel. To ovšem příslušníky milicí nepřimělo k tomu, aby vůz zastavili. Všichni zadržení přitom měli ruce stažené plastovými pásky, které běloruští milicionáři používají místo nedostatkových pout.

Zastrašování zanechá stopy

To nejhorší ovšem novináře čekalo po příjezdu do věznice Akrestina. Nejprve se při bezpečnostní prohlídce museli všichni svléknout do naha, přičemž se nevyhnuli šikaně a ponižování ze strany dozorců. Například byli nuceni pro pobavení dozorců nazí dělat dřepy. V tomto zařízení strávil Arcjom čtyři dny, první den zcela bez jídla a vody, volně k dispozici nebyla ani toaleta. Jen jednou za čtyři dny mu byla povolena vězeňská procházka v areálu věznice. Zbylých 11 dní si odseděl ve věznici Baranovič.

Po propuštění se Arcjom vrací postupně k normálnímu životu, jaký vedl předtím. Už je ale obezřetnější. „Snažím se vykonávat svoji práci jako dřív, ale už se tolik neangažuju, co se týká politického zpravodajství,“ přiznává. Pokud by byl zadržen znovu, strávil by zřejmě ve vězení ještě delší dobu. Režim totiž neustále zvyšuje horní hranici trestu, který mohou novináři dostat – zatímco v srpnu to byly tři dny, v září už deset, v říjnu 15 a teď je to údajně až 30 dní.

V redakci Euroradia není Majorav sám, na kom zastrašování Lukašenkova režimu zanechalo stopy. „Novináři jsou pod obrovským psychickým tlakem. Zpravodajství řešíme například i tak, že vyzýváme čtenáře a posluchače, aby nám posílali sami příspěvky, fotografie či videa,“ říká Arcjom Majorav.

„Před týdnem točila novinářka z televize Belsat protestní akci z balkonu panelového domu. Všichni jsme ji obdivovali, že má tu odvahu, shodli jsme se, že my bychom do toho už nešli. A bylo nám jasné, co bude následovat. Byla samozřejmě odsouzena,“ dodává. Ve vězení skončila také další novinářka, která napsala článek na základě lékařské zprávy Ramana Bandarenka, která přinesla důkaz, že zavražděný aktivista nebyl oproti tvrzení Lukašenka v den svého napadení milicí opilý. „Publikovala ten článek na telegramovém kanálu lékařů „Bílé pláště“. Teď je ve vězení ona i administrátor tohoto kanálu,“ uzavírá Arcjom Majorav.

OMONi věří, že zachraňují svět

Novinářka Julija Algerčyk z nezávislého webu tut.by byla zadržena v neděli 15. listopadu. Ten den se v centru Minsku konal Pochod statečných, první protestní akce poté, co byl zavražděn Raman Bandarenko.

„Přišla jsem na náměstí až večer po osmé hodině, když už se na místě jen uklízelo po skončené akci. Protože už v tu dobu nemělo hrozit žádné nebezpečí, vzala jsem sebou i svoji patnáctiletou dceru. Daly jsme si ve městě kávu, milice už byla pryč,“ vypráví Julija. „Pak jsem vyfotila pár fotografií místa, kam lidé pokládali svíčky, a poslala je spolu s krátkým textem přes Telegram do redakce. V tu chvíli mi někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem se a stál tam jeden z OMONů (příslušník speciální pořádkové jednotky),“ líčí novinářka.

Julia Algerčyk

Byla vyzvána, aby nastoupila do policejní dodávky, což odmítla vzhledem k tomu, že sebou měla nezletilou dceru. Příslušníka to ovšem nezajímalo a novinářku i s dcerou donutil do vozu nastoupit. „Přidali k nám ještě nějakou 60letou ženu a mladíka, kteří šli náhodou kolem, a předtím zřejmě pokládali na náměstí svíčky. Cestou jsem se snažila nic neříkat, věděla jsem, že když začnu mluvit, OMONi nás mohou začít bít. Musela jsem ale utěšovat dceru, která byla samozřejmě vyděšená a celou dobu opakovala, jak se bojí,“ vzpomíná Julija.

„Chci tady rozhodně zůstat a svoji práci budu vykonávat normálně dál. Strach mám především z toho, aby mi neodebrali dceru z péče.“

OMONi si mezitím vybrali za oběť starší ženu a novinářka s dcerou se staly svědky bizarní diskuze. „Nevybíravě se do té dámy naváželi, dělali jí kázání, že by měla raději sedět doma a vařit, a že svíčky se přece dávají na hřbitov, nebo do kostela… Nejvíc překvapivé pro mě asi bylo, když jsem z jejich projevů pochopila, že jsou opravdu pevně přesvědčeni, že dělají správnou věc – že zachraňují Bělorusko, ne-li rovnou celý svět,“ konstatuje Algerčyk.

Na základně pořádkových jednotek si s případem novinářky s dcerou nejprve nevěděli rady. „Příslušník nejprve dlouho telefonoval a potom rozhodl, že jde o sociálně nebezpečnou situaci a že se případem musí zabývat soudruh, který řeší případy nezletilých zločinců. Ten sepsal protokol, ve kterém nebylo ani slovo pravdy. Popisoval v něm, jak jsem spolu s dcerou byla přímo na demonstraci, mávaly jsme vlajkami apod.,“ vypráví Julija Algerčyk. Nakonec byla i s dcerou propuštěna kolem půl třetí ráno.

Od té doby je novinářka i její dcera pod přísným drobnohledem úřadů. „Všichni mi říkají, jaké jsme měly štěstí, že to tak dobře dopadlo. Ale já teď musím úřadům neustále dokládat všechno možné, kontrolují i docházku dcery do školy apod.,“ popisuje Julia Algerčyk. Soud se konal v 20. listopadu. Protože novinářka doložila videem, že se demonstrace aktivně neúčastnila, byl zatím její případ pouze odeslán na přezkoumání. Byla ale již úřady dotazována, jestli nechce raději ze země odjet. „Chci tady rozhodně zůstat a svoji práci budu vykonávat normálně dál,“ tvrdí. Zároveň ale připouští i obavy. „Strach mám především z toho, aby mi neodebrali dceru z péče,“ přiznává.

Zůstaneme, vyhrajeme

Navzdory všem problémům a perzekucím všichni tři novináři věří, že se Bělorusko nachází v bodě zlomu a situace se v dohledné době otočí. „Věříme, že zvítězíme. Nasvědčují tomu všechna fakta. Zhruba 80% obyvatelstva, možná i více, je nyní proti Lukašenkovi,“ je přesvědčen šéfredaktor webu Naša niva Jahor Marcinovič.

Cílem protestů jsou podle něj nové volby a propuštění politických vězňů. „V nových volbách bude moci kandidovat na prezidenta více kandidátů, takže každý občan si bude moct vybrat svého. Ale během voleb v srpnu 2020 Svjatlana Cichanouská zvítězila, což znamená, že ona je nyní legitimní prezidentkou Běloruska,“ konstatuje.

Ve zvrat politické situace věří i Arcjom Majorav. „To, co se teď děje, se nás novinářů osobně dotýká. Je to přímé omezení svobody šíření informací. Cílem protestů je změna a také amnestie pro všechny politické vězně,“ říká novinář. Tyto cíle podle něj nyní spojují společnost a prezidentskou kandidátku Svjatlanu Cichanouskou. „Pak, až bude společnost uzdravena, budeme řešit další kroky,“ dodává.

Jako jedinečnou šanci na změnu vnímá současnou situaci také novinářka z tut.by Julija Algerčyk. „Cílem protestů je zbavit se úřadující vlády pod velením Lukašenka. Lidé jsou za posledních 26 let unavení lhaním politiků, stydí se za jejich chování, rétoriku i činy,“ komentuje náladu ve společnosti. „Co se týká paní Cichanouské, já osobně ji nevidím jako prezidentku, i když jsem jí vděčná za všechno, co pro nás udělala, i za její statečnost. Ale myslím, že ona sama sebe nevnímá jako prezidentku Běloruska. Hlavní je teď otočit volby na stranu zákona. Světlana je spojovacím článkem ke svobodným volbám,“ vysvětluje.

Jako nejúčinnější podporu zvenku vnímají běloruští novináři informování o současné situaci v jejich zemi. „Šíření informací v zahraničí o tom, co se u nás děje, je velmi potřebné. V současné době mnozí novináři pod tlakem Bělorusko opustili. Pokračují ale v práci ze zahraničí, informují o tom, co zde nyní probíhá, a jsou v kontaktu i s námi, kteří zde zůstáváme. Proto je důležité, aby tito exiloví novináři získali podporu, aby mohli takto působit. To následně pomůže i novinářům v Bělorusku,“ věří Jahor Marcinovič.