„Dne 1. prosince 1980 v 01:20 hodin na dálnici D2 v kilometru 43, okres Břeclav, řidička osobního automobilu – státní příslušnice Spolkové republiky Německo – Andrea B. nepřizpůsobila rychlost vozidla stavu vozovky, na zasněženém povrchu dostala smyk a havarovala. Při havárii byla těžce zraněna její spolujezdkyně, zpěvačka Mária Gombitová. Alkohol u řidičky nezjištěn. Na vozidle vznikla škoda asi 15 000 Kčs,“ uvádí čtyřicet let stará policejní svodka z Archivu bezpečnostních složek.
Zpěvačce několik hodin před koncertem Modusu v závodním klubu brněnské Zbrojovky nebylo dobře. Volala kapelníkovi Jankovi Lehotskému, že má horečku. Ptala se, jestli by mohli vystoupení zrušit či přeložit. Lehotský to odmítl. Na koncert do Brna proto odjeli. Dopadl výborně. V zákulisí však byla skleslá nálada.
Tři členové kapely – mezi nimi i Miro Žbirka – oznámili, že ze skupiny odcházejí. „Bylo mi to líto, jako by se mi rozpadala rodina. V takovém rozpoložení a se slzami v očích jsem si sedla do auta,“ vzpomíná Marika Gombitová v knize Miroslava Graclíka.
Řídila její kamarádka. V Renaultu 5 jely jen ony dvě, zbytek kapely cestoval do Bratislavy později v dalších dvou vozech.
„V té době ještě zimní pneumatiky neexistovaly, ale cesta zpočátku nijak zle nevypadala. Zapnuly jsme topení, pustily si písničky z nedávno natočeného filmového muzikálu Neberte nám princeznu. Ještě nevyšly, ale já je měla na kazetě,“ popisuje zpěvačka.
Vítr sílil a sněžení houstlo. Ve tmě na dálnici byla mizerná viditelnost. Vůz najednou najel na velký sněhový jazyk, dostal smyk, několikrát se převrátil a skončil na střeše na poli.
Marika Gombitová
„Ty zlomky sekundy mi připadaly jako věčnost. Vyletěla jsem předním oknem, nebyla jsem totiž připoutaná. Na víc si nepamatuji, upadla jsem do bezvědomí. Probral mě až Andrein křik a pláč. Ležela jsem pod autem a ona zoufale odhrabávala kolem mě sníh, snažila se mě odtud dostat,“ vypráví Gombitová.
Nešlo to, zpěvačka byla zaklíněná. Kamarádka utíkala k dálnici, kde zastavila škodovku s několika lidmi. Ti pomohli havarovaný vůz nadzvednout a zraněnou zpěvačku vytáhnout. Celé tělo ji ukrutně bolelo. Tedy až na nohy – jako by je neměla.
„Jeli jsme stejnou cestou jako ony a dokonce jsme jejich rozbité červené auto viděli v poli za dálnicí. Leželo na střeše, mělo otevřené zadní dveře a na kraji dálnice stál policejní vůz s blikajícím majákem. Proto jsme u té havárie ani nezastavili, abychom se zeptali, zda nepotřebují pomoc. Tenkrát byla dálnice nová a ještě neměla uprostřed svodidla, a když jejich auto dostalo smyk, přelétlo do protisměru přes celou dálnici a zastavilo se až na střeše v poli. Naštěstí v tu chvíli v protisměru nikdo nejel, takže do žádného vozu nenarazily. Vypadalo to, jako by havaroval někdo, kdo jel z Bratislavy do Brna a ne obráceně, proto nás vůbec nenapadlo, že by to mohla být Marika. Ostatně, těch nehod jsme té noci viděli víc,“ líčil zvukař Andrej Andrašovan.
Slzy v nemocnici
Záchranka odvezla čtyřiadvacetiletou zpěvačku do hustopečské nemocnice, kde jí lékaři ošetřili tržné rány. Později zamířila v sanitce do Bratislavy. „Zapomněli mi během převozu zafixovat nohy, takže mě přivezli s mnoha novými zraněními. Teprve až tam mi vyndali z vlasů a úst kousky skla, kterými jsem byla úplně posetá,“ vybavuje si.
Měla zlomenou hrudní kost, obratle, levou ruku a další zranění. Dostala zápal plic. „Nejvíc se mě dotýkala slova některých sestřiček a lékařů, kteří si o mně povídali ve chvílích, kdy si mysleli, že spím a nic nevnímám. Prý tu už dlouho nebudu, nemám žádnou šanci a dokonce mě litovali, protože zanedlouho si už málokdo vzpomene na zpěvačku Mariku Gombitovou.“
„Každé jejich slovo se mi zapisovalo do paměti. Poslouchala jsem je, ležela s pevně zavřenýma očima, ale stejně se mi nedařilo zastavit slzy, které mi stékaly po tváři. Měla jsem chuť křičet: Ještě jsem tady, žiju a chci žít! Jenomže jsem nevydala ani hlásku, neměla jsem na to sílu.“
„Mnoho ‚přátel‘ jsem ztratila doslova ze dne na den. Když se dozvěděli, co se mi stalo, jednoduše mě odepsali. Vyškrtli z kalendáře. Nevěřili totiž, že budu ještě někdy zpívat. Ani nezkoušeli nic předstírat. Naštěstí existují i opravdoví kamarádi, ti, kteří mi říkávali Šumienka; vzniklo to asi z toho, že mluvím potichu. Ti mě podrželi. Věděli, že jednou budu chtít zpívat, že musím. Proto mi dál psali písničky. Věřili mi, i když já sama jsem si v té době nevěřila.“
Marika Gombitová, zpěvačkasrpen 1981
Na jiné lékaře či sestřičky vzpomíná s vděčností. Třeba na doktora, který se o ni v nemocnici staral v době Vánoc. Smrt ji děsila čím dál míň, byla tak blízko. „Na Štědrý den zemřel pacient, který ležel vedle mne. Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Otočil se směrem ke mně, upřeně se na mě zadíval a odešel navždy.“
Po několika týdnech ji převezli na interní oddělení. I tam poznala skvělé zdravotníky, na které dodnes nezapomněla. Z bratislavské nemocnice pak odjela rehabilitovat do středních Čech – do kladrubského ústavu.
„Ona je těžký introvert. Na sobě to ale nenechala nikdy znát, že by se trápila. Byla sama na pokojíku, a když jsem tam dělávala vizitu, tak se prostě usmívala, ale vevnitř její nitro plakalo,“ řekla v jednom rozhovoru lékařka Miroslava Štelclová.
„Například ji tam navštívila Eva Pilarová i její kamarádi z kapely, ale trvalo dost dlouho, než jsme ji přesvědčili, aby vůbec komunikovala. Ona se totiž trápila tím, jak vypadá, že je teď na vozíčku,“ dodala neuroložka.
„Mrzák na jevišti?“
V květnu 1981 zavolal Marice Gombitové textař Kamil Peteraj. Navrhl, že by mohla vystoupit na blížící se Bratislavské lyře. Zpěvačku tím zaskočil. Cítila radost, ale i strach z toho, jak ji publikum přijme.
Zrůdný režim„Lidem na vozíku se žilo v Československu v době před rokem 1989 stejně jako komukoliv s nějakou jinakostí. Komunistická strana se svým socialistickým pohledem královsky postarala a vybudovala rehabilitační ústavy a ústavy sociální péče v prostředí lesů a na okrajích měst, aby žili vozíčkáři co nejblíže přírodě. V těchto ústavech bylo vše bezbariérové, a tedy ideální pro pohyb na vozíku. Ve skutečnosti za tím nebyl lidský přístup, protože to se ani s komunismem nedá spojovat. Vládnoucí strana chtěla odklidit lidi nestandardního vzhledu mimo oči většinové populace, protože podobně jako v Bělorusku dnes „nežijí“ žádní homosexuálové, ani v ČSSR „nežili“ žádní vozíčkáři. Komunistický režim byl a je zrůdnost a podobně se choval i k menšinám, tedy i k lidem na vozíku.“ David Lukeš, ředitel Centra Paraple |
„Byli jsme na generální zkoušce a já si prohlížela pódium. Vtom přišel rozčílený Kamil Peteraj, prý kdosi volal z ministerstva kultury, že rozhodně vystupovat nemám, protože to nezvládnu a celé svoje vystoupení určitě propláču,“ připomíná zpěvačka.
„Jeden z papalášů říkal, že vůbec nechápe, proč mrzáci lezou na jeviště, to bylo odporný,“ zlobil se zpěvák Petr Janda v televizním dokumentu o historii Bratislavské lyry.
Marika Gombitová tehdy na festivalu zazpívala dvě písničky a obecenstvo bouřilo.
Pokračovala v rehabilitaci. Byla na operaci v Moskvě nebo v německých lázních, kde jí šestiměsíční pobyt zaplatila kamarádka, která osudnou noc řídila.
Jak skončilo trestní stíhání Andrey B. kvůli způsobené havárii, není jasné. Okresní soud v Břeclavi spis ani rozsudek k případu dopravní nehody z 1. prosince 1980 nedohledal. Neúspěšně dopadlo i pátrání v tamním oblastním archivu, na Krajském soudu v Brně či v Moravském zemském archivu.
Marika Gombitová se vrátila k práci. Začala znovu nahrávat písně, točit klipy, koncertovat, vydávat desky. Lidé si jich koupili přes milion.
V roce 1982 i 1983 měla znovu na dosah Zlatého slavíka, skončila druhá za Hanou Zagorovou. Na mnoho let se stala nejpopulárnější slovenskou zpěvačkou a její píseň Vyznanie zvítězila v anketě Hit storočia.
| rok 1978: 4. místo | rok 1982: 2. místo | rok 1986: 7. místo |
| rok 1979: 3. místo | rok 1983: 2. místo | rok 1987: 7. místo |
| rok 1980: 2. místo | rok 1984: 4. místo | rok 1988: 10. místo |
| rok 1981: 3. místo | rok 1985: 6. místo | rok 1989: 9. místo |
