Jaroslav Mihule: Tinnitus. Vzpomínky předního českého muzikologa, který právě slaví 90 let

Předního českého muzikologa Jaroslava Mihuleho, který se dlouhodobě věnuje tvorbě Bohuslava Martinů, hudba obklopovala už od dětství. Ve svých desetidílných rozhlasových vpomínkách říká: „Že jsem zasvěcený člen muzikantského klanu, na mě poznali snad už na obecné škole. Dědeček byl na Boušíně varhaníkem a v sednici vyučoval na housle, strýček Jiří složil Tvoje oči tmavohnědé, strýček Bohouš byl v Praze Liboci kapelníkem, teta Slavěna měla nádherný soprán, tatínek hrál na klarinet, maminka ráda a čistě zpívala…“

Vystudoval učitelství pro gymnázia v oboru čeština (FF UK Praha) a v oboru hudební výchova (PedF UK) a také kompozici a dirigování na Pražské konzervatoři. Poté se celkem náhodou dostal k místu korepetitora v taneční složce Státního souboru písní a tanců a od roku 1959 začal působit jako lektor hudebních nauk na ITVS, pozdější FTVS UK. „Lektor bylo vznešenější označení pro prozaické korepetování při výuce lidových tanců a gymnastiky.“

Paralelně s prací obživnou se ovšem prohluboval jeho zájem o skladatele Bohuslava Martinů, který tvořil jakési druhé životní téma v jinak ne příliš radostné společenské atmosféře. Během svého života se Jaroslav Mihule setkal s mnoha významnými osobnostmi, mezi nimi byli např. Jan Patočka, Vlastimil Rada a Rudolf Firkušný, Paul Sacher, Josef Sudek nebo Zdenka Podhajská, která: „…u sebe přijímala významné kulturní osobnosti z celého světa a s mimořádným zanícením propagovala hudbu Martinů. Tvrdila, že jí občas hrával k jejím tanečním hodinám v předválečné Paříži; jistotu nemáme, ale zato víme, že jí několikrát vypomohli jako korepetitoři v Praze Petr Eben a Jaroslav Mihule.“

V roce 1989 – o třicet let později „zaklapl víko klavíru“ a stal se prorektorem v prvním kolegiu demokratické obrody univerzity, poté byl proděkanem Pedagogické fakulty a ještě později také velvyslancem České republiky v Nizozemsku. „Ve výroční den úmrtí TGM, 14. září 1994, jsem předal v Haagu pověřovací listiny prezidenta České republiky Jejímu Veličenstvu královně nizozemské, princezně oranžsko-nasavské, a podstoupil audienční rozhovor.“

Záhy se ukázalo mimo jiné, že „kulturní pole se jevilo téměř jako ladem ležící“, takže i tady bylo práce dost. Po návratu byl jmenován emeritním prorektorem Karlovy univerzity v Praze, ještě dlouhý čas působil na FTVS a nadále se věnoval svému celoživotnímu tématu.

Jak prof. Mihule říká v závěru svého vyprávění: „Vše dohromady by mohlo být nazváno slovem osud. Patří sem i sotva zřetelné střípky nepatrných událostí, krčících se ve stínu mocných záchvěvů dějin. Život by byl bez nich bezbarvý a mdlý. Což – jak věřím – je dobře vystiženo mottem: Po půlstoletí je zajímavá každá všednost – ozářena světlem katastrof.“

Psáno pro Týdeník Rozhlas.