Jejich vliv došel tak daleko, že jako dvojice byli v roce 2012 Moore a Ranaldo vyhlášeni americkým časopisem Spin nejlepšími kytaristy všech dob. A v mainstreamověji laděném podobném žebříčku magazínu Rolling Stone to Moore dotáhl v roce 2004 na obdivuhodné 34. místo.
Bohužel, vlivem manželského rozkolu Moorea a baskytaristky Kim Gordonové vzali v roce 2011 zasvé i Sonic Youth, na druhou stranu je od té doby hudební scéna průběžně obohacována výsledky separátní práce jednotlivých členů. Thurston Moore na svých sólových deskách nejvíce navazuje na pozdní tvorbu Sonic Youth.
Skupina se na posledních albech dopracovala mnohem strukturovanějšího projevu, než bylo zvykem v jejích avantgardních letech, a také k jaksi tiššímu soundu, přestože vlastně některé jeho složky vznikly principem klasického noise, tedy hlukového kytarového zvuku. Stručným příkladem řečeno: kytarovou vazbu na ztlumený zesilovač vykouzlíte těžko. Do celkového mixu ji lze ale zapustit tak, že je spíše tušená, místo aby převládala.
V tomto duchu „ztichlých hlasitých písniček“ pokračuje Thurston Moore i na svém sedmém sólovém (dvoj)albu s názvem By The Fire. Už od desky The Best Day, na které v roce 2014 definoval, čím se hodlá zabývat v následujících letech, spolupracuje s druhým kytaristou Jamesem Sedwardsem, basistkou Debbie Googeovou, o bubenický post se tentokrát dělí bývalý člen Sonic Youth Steve Shelley s Jemem Doultonem, nově přibyl do sestavy elektronik Jon Leidecker z experimentálního sdružení Negativland.
Jestliže alba The Best Day a jeho následovník Rock n Roll Consciousness (2017) přinášela převážně sevřené písňové tvary, byť s delší stopáží, než je v rocku zvykem, loňské Spirit Counsel nabídlo instrumentální materiál v podobě rozsáhlých zvukově barevných fresek. Nové album By The Fire stojí kdesi mezi nimi. Hned čtyři skladby z devíti přesahují desetiminutovou stopáž, přičemž Locomotives se blíží dokonce k minutám sedmnácti.
Jenomže zrovna právě tato skladba může být dobrým příkladem toho, jak invenčně Moore s tak rozměrným „plátnem“ umí pracovat, od vysloveného noisu, ve kterém dokonce zaznamenáme industriální prvky, u nichž není jasné, zda jsou nástrojového původu, vzniklé elektronicky nebo snad byly natočeny za pomoci reálných zvuků, až po spolehlivě „pozitivní“ a melodickou kytarovou linku, která dokonce spěje k standardnímu rockovému kytarovému sólu, vlastně, vzato kolem a kolem, jednomu z mála, jaká nonkonformní Moore kdy nahrál.
V rozsáhlých skladbách pracuje Thurston Moore hlavně s hypnotičností. Breathe českému posluchači nemůže nepřipomenout brněnský Dunaj, základní instrumentální pasáž, která se během oněch více než deseti minut objevuje několikrát, jako by z ucha vypadla Ouvertuře, jíž Dunaj ve svých nejlepších letech zahajoval každý koncert.
Na vysloveně sonicyouthovských motivech je postavena dvanáctiminutová Siren, závěrečná o více než minutu delší naléhavá Venus je ideální ukázkou oné „hlasité tichosti“, o níž byla řeč. Kdesi na opačném pólu pak stojí vysloveně písničkové formy jako je sólově s kytarou nahraná balada Dreamers Work, která má sice zdánlivě až folkrockovou formu, typickou „podivnost“ jí ale dodává harmonie a zvláštní ladění nástroje. Podobně komorní Calligraphy zase jasně dokládá, že jedním z estetických zdrojů, z nichž Sonic Youth vycházeli, byli Velvet Underground.
