Akram Khan.
The Silent Burn Project – „Cítil jsem, že už nemůžeme být zticha.“
Akram Khan se narodil v Londýně roku 1974 krátce poté, co jeho rodiče emigrovali z rodného Bangladéše. Rodina utekla z vlastní země kvůli zuřící válce za nezávislost Bangladéše na Pákistánu a kvůli následnému hladomoru, který propukl právě v roce Khanova narození.
Tanec se jeho životem prolínal již od útlého věku, jeho matka Anwara Khan se snažila svým dětem předat bangladéšskou kulturu i dědictví, a tak se Akram od dětství věnoval tanci kathak ze severní Indie. Ten je charakteristický rytmickou prací dolních končetin a vůbec úzkým vztahem mezi hudbou a tancem. Interpreti mají na kotnících upevněny malé zvonky, které při charakteristickém dupání vydávají pronikavý zvuk. Významné prvky však představují i rychlé otáčky kolem vlastní osy a přesně artikulovaná, malebná práce paží a dlaní.
Tvůrčí postup Akrama Khana je typický právě prolínáním asijské kultury klasického umění a evropské kultury současného tance. S tím se setkal až při studiích na De Montfort University v Leicesteru a později na Northern School of Contemporary Dance v Leedsu, kde svá studia dokončil. Tanec však nebyl jediným zdrojem inspirace pro jeho tvorbu. V dokumentu vzpomíná například na své působení u slavného režiséra Petera Brooka, a to přímo v jeho ikonickém díle, devítihodinové Mahábháratě z roku 1985. Sám Khan označuje spolupráci s Brookem za naprosto zásadní, jelikož zcela odklonila jeho zájem od historických témat k mytologickým, bájným a pradávným námětům.
Snímek The Silent Burn Project, jehož tvůrci se snaží zachytit myšlení o tanci Akrama Khana, jsou proložena gratulacemi od osobností, které vzpomínají na společné zážitky. Tak například Alistair Spalding, ředitel slavné mekky tanečního světa Sadler’s Wells, připomíná podivnou atmosféru kolem premiéry Zero degrees (2005), kterou o jediný den předcházel teroristický útok v Londýně. Dále slavná francouzská tanečnice Sylvie Guillem popisuje své zážitky z tvorby choreografie Sacred Monsters (2006) slovy jako „nový vítr, výzva, zábava, ale také bolest“. Nebo oscarový režisér Danny Boyle (Milionář z chatrče, Pláž, Trainspotting a další) popisuje, jak mu Akram Khan představil svět současného tance.
Divákům jsou v rámci tříhodinového programu dále nabídnuty taneční a hudební vstupy jeho blízkých spolupracovníků, z nichž lze „nasát“ tvůrčí atmosféru jeho skupiny, ale také dvě půlhodinové debaty. Zejména první z nich stojí za pozornost. Mluvčí se v ní totiž zabývají tématem, které se zdá být základním kamenem choreografického myšlení Akrama Khana. Je to otázka identity člověka, jeho unikátnosti, odlišnosti, jinakosti, různorodosti – v angličtině mluvčí používají termín otherness. V této části zazní hned několik inspirativních myšlenek. Básnířka a spisovatelka muslimských kořenů Suhaiymah Manzoor-Khan například popisuje své osobní zážitky s rasistickými výpady, kdy „jste nuceni vidět sami sebe očima druhých“. Nebo americká primabalerína a instagramová influencerka Misty Copeland mluví o tom, jak nejprve byla kvůli barvě své pleti vylučována a upozaďována, avšak v momentu, kdy se stala sólistkou American Ballet Theatre, se její etnicita stala vhodnou záminkou k propagaci. Závěrem debaty pak posluchače zasáhnou výpovědi malých dětí, nad nimiž zůstává rozum stát: „Cítím se, jako bych byl neviditelný nebo snad průhledný.“ „Je to, jako bych ani neexistoval.“
The Silent Burn Project má velký potenciál, avšak je třeba spíše číst mezi řádky. Podle mého názoru pořadu chybí dramaturgický záměr, který by dal celému projektu pevnější nosnou konstrukci. Takto působí spíše jako glorifikace Akrama Khana bez jakékoliv kritičtější analýzy a potřebného odstupu, což nejvíce poznamená úvodní rozhovor Akrama Khana s Farooqem Chaudrym (produkční, spoluzakladatel Akram Khan Company), jenž klouže po povrchu více, než by bylo zdrávo. A to považuji za velkou škodu. Prezentovaný materiál totiž poukazuje na mnohé aspekty Khanovy tvorby. Ty jsou však zanechány v pouhých konturách a je na důvtipu diváka, zda se jich dopátrá.
MOVE – „Jediné místo, kde se cítím jako doma, je moje vlastní tělo.“
Na osobnosti Akrama Khana je pozoruhodné to, že dalece překračuje svět umění, což se v dnešní době nedaří každému tvůrci. Zřejmě jeho největší „zářez“ představuje spolupráce s Dannym Boylem na zahájení olympijských her v Londýně v roce 2012. „Tohle není jen kulturní akce, ale také vzdělávací a politická událost,“ komentuje Khan a svá tvrzení dokládá tím, že živý přenos měl dosah až na dvě miliardy lidí. Vzpomenout ale můžeme i spolupráci s popstar Kylie Minoque nebo s herečkou Juliette Binoche. Výsledkem tohoto zájmu o jeho osobnost je i fakt, že se americká společnost Netflix rozhodla natočit již zmíněný dokumentární seriál MOVE a Akramu Khanovi věnovat jeden z jeho dílů.
Oproti předchozímu snímku je patrné, že tvůrčí tým má značné zkušenosti s různými kinematografickými formáty. Dokument představuje osobnost Akrama Khana od dětství až po současnost, a to doslova, jelikož natáčení zasáhla první vlna koronavirové pandemie. Ve svém důsledku tak představuje intimnější, odhalenější vhled do Khanova života, jelikož se tvůrcům daří sejmout oslepující masku slávy a ukazují ho i ve světle každodenního života. Například když vypráví o svém dětství, o okouzlení Michaelem Jacksonem, Charliem Chaplinem a Muhamadem Alim, nebo když mluví o tom, že byl problémové dítě: „Mlčenlivost a nehybnost jednoduše nebyly v mé povaze.“
Stejně tak je zajímavě zachyceno setkání se současným tancem, kdy protagonista nedokázal pochopit, jak je možné, že se předtím nikdy nesetkal se jménem Piny Bausch. Nejednalo se ale pouze o zájem o současný tanec, ale o celý kontext, v němž se daná změna odehrála. Jeho rodina totiž vlastnila rodinnou restauraci a předpokládalo se, že Akram převezme její vedení po otci. A právě to komentuje slovy: „Nechtěl jsem dělat současný tanec, ale věděl jsem, že to pro mě znamená možnost útěku.“ Najednou se tak vykresluje plastičtější obraz a je snadné se s Khanem ztotožnit jako s člověkem z masa a kostí.
A právě v souvislosti s rodinnou restaurací opět dokážeme lépe pochopit, proč je téma lidské identity pro tohoto tvůrce tak důležité. Během svého dospívání byl totiž svědkem rasistických útoků a napadání svého otce v prostorách restaurace. Z jeho slov je patrné, že toto konání některých britských spoluobčanů v něm zanechalo hluboké rány a že považuje za vlastní úkol proti takovým výpadům bojovat. A právě díky umělecké tvorbě má jeho hlas sílu. Přesně to shrnují slova Anwary Khan: „Když se dívám na Akramovu práci, mám pocit, jako by svou tvorbou vyjadřoval bolest celého lidského pokolení.“
Dále snímek náležitě dokumentuje jeho perfekcionismus, když kamera zabírá momenty ze zkoušek. „Pozdě, pozdě, pozdě. Detail… jen jeden z vás se o chvíli zpozdí a vše je pryč.“ Takový materiál skutečně dává nahlédnout pod pokličku choreografa, jako bychom se mu dívali přes rameno. O to více tento aspekt vynikne, když ho kamera sleduje při interpretaci sólové choreografie Xenos (2018), po níž se přiznává, že jeho tělo kvůli věku přestává fungovat. „Rozhodl jsem se přestat tančit celovečerní sólová představení, protože moje vlastní tělo na mě začalo křičet. Když jsem byl mladší, tak jsem mohl donutit své tělo k čemukoliv a ono mlčelo. Ale najednou můj vlastní domov, který mi vždy dodával veškerou sebedůvěru a sílu, se začal rozpadat,“ dodává se zamyšleným pohledem a obavami Akram Khan.
Je skutečně pozoruhodné, že Netflix věnuje svou pozornost tanečním tvůrcům. Osobně to považuji za velký úspěch oboru. Takové společnosti totiž sledují zejména výkonnostní ukazatele a statistiky a co není dostatečně prodejné a zajímavé, je zároveň nechtěné a nepotřebné. MOVE tak představuje jeden z důkazů, že tanec je stále součástí kultury současné společnosti, která mu přiznává vlastní hodnotu i cenu. Ačkoliv kulturní politika České republiky nás může někdy přesvědčovat o opaku. Navíc za úspěch můžeme považovat i samotný potenciální dopad díky streamingové platformě Netflixu, protože něco takového nemá v uměleckém prostředí obdoby.
Psáno z online přenosů dokumentů na platformách Youtube a Netflix.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?