Aneta Langerová není z těch zpěvaček, které by se mermomocí snažily nezmizet z každodenního dohledu veřejnosti. Nemá potřebu se vyjadřovat ke každé hlouposti, skákat v pytli v televizních estrádách nebo prodávat svůj soukromý život v bulváru. A týká se to i jejích nahrávek.
Ne že by bylo nutné její první dvě alba Spousta andělů (2004) a Dotyk (2007) nějak vymazávat z její osobní historie, ale „tou Anetou“, jak ji známe dnes, začínala Langerová být až od třetího alba, v tomto kontextu příznačně nazvaného Jsem (2009).
Album sice produkoval poněkud všežravý Martin Ledvina, ale není náhoda, že v tvůrčím ansámblu už nechyběl klávesista Jakub Zitko a cellistka Dorota Barová, dvě osobnosti, které Anetu Langerovou už neopustily a jsou spolustrůjci její pozice na současné scéně.
Prvně jmenovaný dokonce spolustrůjcem zcela zásadním – jako spoluautor téměř všech písní, multiinstrumentalista a producent už od minulé desky Na Radosti (2014). Potenciál tohoto čtyřnásobně andělského alba byl bohatě využit na mnoha koncertech a nový materiál vznikal asi spíše průběžně a bez zbytečného spěchu.
Lidová balada
V produkci Jakuba Zitka se Aneta Langerová pohybuje na hraně mezi inteligentním popem a moderním písničkářstvím, které do sebe nasálo prvky jak rocku (v některých instrumentacích), tak jazzu (v harmoniích). Jistý posun od minulého alba, které bylo zčásti inspirováno folklorem, je u Dvou sluncí právě v posunu k jaksi všeobecnějšímu písňovému výrazu.
I když cosi jako snaha o vystižení lidové prostoty a čiré nekašírované pravdivosti Langerové a Zitkovi zůstává, přinejmenším v některých tématech.
Krystalickým, nejmarkantnějším příkladem tohoto přístupu je jedna z nejpůsobivějších písní alba Antonín. Tedy prostý smutný příběh o smrti, zpěvačkou zjevně prožitý, který nese jen sólový a capella zpěv s účinností lidové balady.
Paradoxem alba, jež se snaží pracovat v obecnějším smyslu spíše s přírodní poetikou nebo, řekněme, tematikou tradičních hodnot, je série fotografií Herberta Slavíka v bookletu. Ty totiž zachycují zpěvačku na různých místech staré Prahy – víc mimo vyznění alba by už snad byly jen kulisy atomové elektrárny...
Bez ezoteriky
Možná aniž by si to Langerová uvědomovala nebo aniž by to bylo programové, do jejích písniček se vkrádají kamsi pod povrch některé její předchůdkyně, vesměs představitelky toho nejkvalitnějšího popu předchozích generací.
A tak Marie výrazem a snad i jakýmsi melodickým „háčkem“ vzdáleně evokuje V stínu kapradiny Jany Kratochvílové, zatímco Netopýr má atmosféru a cosi cítěním příbuzného Baladě o kornetovi a dívce Marty Kubišové.
Není podstatné, že oproti chraplákům obou pěveckých legend má Langerová hlas jak slavíček, tím se nenechme zmást, ostatně, letos 17. listopadu Langerová prokázala, že se právě do Kubišové repertoáru dokáže vcítit velice dobře. Oba příklady souvztažnosti písní z Dvou sluncí s historií českého popu nemají vůbec být nařčením z nějakého kopírování, spíš poukázáním, na jakou linii, byť svými (a Zitkovými) prostředky, Langerová navazuje.
Zcela doma je Aneta Langerová v písních, které mají vlastně folkrockový potenciál, jako je Bílý den nebo Sama, případně v takových, které jsou poněkud „fusion“ a je v nich patrný zásadní skladatelský a/nebo aranžérský dotyk Jakuba Zitka, viz třeba Dvě slunce nebo Na horách sněží.
Skvělý okamžik nastává, když mezi písněmi, které více či méně využívají vysloveně pěveckých kvalit Anety Langerové, to aspoň jednou může doopravdy „pořádně rozbalit“ jako v písni Jak krásné je být milován.
Tato zcela nepochybně ústřední píseň alba je mimochodem i ukázkou toho, jak textová přirozenost, jednoduchost až prostota, jíž je podáváno velké téma, funguje mnohem víc než poetické až skoro ezoterické pokusy, které nacházíme na několika místech alba. Naštěstí nemnoha.
