Moje vojenská služba nebyla špatná. Větší část z ní jsem strávil na civilní ubytovně. O to víc se mi nedobré chvíle zaryly do paměti. Jednou z nich je prosinec 1980.

Třetího přišel na ubytovnu rozkaz, abychom se neprodleně vrátili k nám příslušné jednotce v Jindřichově Hradci. Zatímco obvykle jsme se museli přesouvat vlakem, tentokrát zněl příkaz na autobus, což bylo téměř dvakrát kratší a několikanásobně rychlejší. Tak jsme se následujícího dne odpoledne dostavili do svých domovských kasáren.

Vládl tam klidný ruch. To bylo něco, co jsem dosud na vojně nezažil. Do té doby jsem zažil jen dva stavy – línou letargii, nebo hektický zmatek. Bylo to překvapivé, zarážející a nevěstilo to nic dobrého.

Jaksi mimochodem jsme se dozvěděli, že se připravujeme na vojenské cvičení. Byli jsme upozorněni, abychom si zkontrolovali velkou polní a vyměnili si případné nevyhovující součásti výstroje. Její stav na druhý den prověřil i velitel roty poručík Franko. Ovšem v mém případě nebyla největším problémem výstroj, ale výzbroj. Nemohli se rozhodnout, jakou dostanu zbraň. Jako absolvent jsem měl mít pistoli, ale jako politicky nespolehlivý jsem se nesměl stát důstojníkem, tudíž mi pistole nenáležela. Takže zbýval jen samopal. Ten jsem měl také papírově přidělen, ale tentokrát se ke zbraním fasovalo také ostré střelivo, a to moji nespolehlivost stavělo do jiného světla. Nějakou dobu koketoval poručík Franko s myšlenkou mne neozbrojovat, ale pak usoudil, že pro něj nejméně rizikové bude toto rozhodnutí přenést na velitele útvaru.

Mezitím jsem měl jít do autoparku a zkontrolovat vojína Pipiše, což byl řidič vozu, jehož jsem byl velitelem. Vůz byl Praga V3S, jeden z nejstarších typů, rok výroby tuším 1955. Zvenku vypadal úžasně – nátěr byl fungl nový a skládal se z několika odstínů zelené, tak jak se je Pipišovi podařilo postupně získávat. Hranice mezi nimi netvořily kamuflážní obrazce, naopak. Na první pohled byla zřejmá systematická práce a plocha byla vyskládána z nestejných obdélníků, z jejichž okrajů se dal celkem bezpečně odhadnout pracovní postup odspoda nahoru. Místa poškozená v érách předchozích řidičů korozí vykazovala známky pokusů o opravu a prokazatelně byla opatřena vícero vrstvami. Pipiš byl dle vlastního sdělení murár a k této kvalifikaci se vyjádřit nemohu, zato lakýrník byl výborný.

V autoparku byla většina vojáků a kontrolovala techniku, a to důkladně pod neobvykle svědomitým dohledem důstojníků. V nákladních autech byly uloženy všelijaké bedny s výjimkou munice. Ta čekala na vyhlášeni poplachu. Mne zajímaly kolové dozery, protože jsem byl oficiálně veden jako velitel jejich čety. Byly to velmi sofistikované stroje určené k zemním pracím. U útvaru byly celkem tři a v důsledku jejich složitosti byl vždy jeden v opravě, jeden uskladněn pro případ kontroly z velitelství divize a jeden určen k provozu, ale krátkodobému, protože dlouhodobý nevydržel. Tentokrát byl ve skladu ten porouchaný a oba provozuschopné stály připraveny k přepravě na podvalnících. Potíž byla v tom, že stroje to byly vysoké, takže soupravy projely jen pod opravdu vysokými podjezdy.

Z očumování mne vytrhl přispěchavší poručík Franko. Měl neurčitě smutný pohled, ale na druhé straně z něj bylo znát jisté ulehčení. Tušil jsem, že má rozhodnutí velitele a že okolnosti jeho získání nebyly pro poručíka příznivé, ale nikoli nad obvyklou míru.

Můj odhad byl správný; měl mi být přidělen samopal se sklopnou pažbou. Bylo to zvláštní, protože těmito zbraněmi byla vybavena pouze průzkumná rota, ale na důvody jsem se radši neptal. Tak jsem byl zaúkolován, abych zajistil evidenční převod mezi rotami. Musel jsem sehnat několik různých lidí a to nebylo v panujícím mumraji lehké. Pobíhal jsem po celém útvaru a zabralo mi to celý zbytek dne. Přitom mi různých místech potajmu sdělili, že nepůjde o žádné cvičení, ale že jedeme na Polsko.

Možnost vojenské intervence byla naprosto reálná. Porovnával jsem situaci u nás v roce 1968 se stavem v Polsku, kde fungovaly povolené nezávislé odbory Solidarita, a usoudil jsem, že vývoj v Polsku musí sovětské vedení znepokojovat daleko víc. Přesvědčení, že by se Poláci vpádu bránili, ke kterému jsem dospěl na základě historické analogie, dávalo mým úvahám o budoucnosti osobní ráz. Pokoušel jsem si ověřit, zda informace nepochází z jediného zdroje, což by dávalo naději, že jde o dezinformaci, ale moje snaha byla neúspěšná. Nedalo se popřít, že zásah v Polsku má z pohledu Brežněvovy doktríny svoji logiku.

Za tmy jsem se se vrátil do autoparku. Náklaďák byl naložen a vojín Pipiš z něj stíral stopy po bagančatech. Řekl jsem mu, ať toho nechá a jde na večeři, že se bude zítra ráno ve čtyři vstávat, jak jsem se taky doslechl. Poslal mne do piči. Na rozdíl ode mne měl ten náklaďák opravdu rád.

Přestože se mělo ráno brzo vstávat, nemohl jsem se donutit usnout. Přemítal jsem o tom, co nás čeká. Kudy pojedeme? Nejbližší přechod byl někde u Lichkova, který jsem znal z železnice, ale z vojenského hlediska nedávalo překročení hranice na jihu Kladského výběžku smysl a i tak to bylo od nás přes 200 km, což dávalo reálně 7 hodin na přesun. To bychom tam dorazili přinejlepším po poledni.

Dalo se předpokládat, že hlavní roli budou mít sovětská vojska a ostatní armády se zúčastní, jen aby se to mohlo nazvat bratrskou pomocí. Vzpomněl jsem si, jak v srpnu 68, když byla vyhlášena generální stávka a začaly houkat sirény, vyvěsili Poláci na svoje tanky bílé prapory. Proti nim jsme měli teď vytáhnout a v případě odporu je postřílet?

To přece nejsou naši nepřátelé. Těmi jsou ti, kdo v naší zemi kolaborují s okupanty. Za drobty, co jsou jim povoleny, nás ovládají v jejich zájmu. Přitom na to nestačí a neuvědomují si, že ideologická omezení, která si stanovili, jim znemožňují zavést efektivní hospodářství. Dělnická třída, jejímž jménem vládnou, díky technologickému pokroku neodvratně ztrácí na významu. Ve snaze tento proces zbrzdit nastolili nové nevolnictví a celou zemi přivedli do chudoby, což vede jen k dalšímu zaostávání. A všichni, kdo se k nim hlásí, jsou za to odpovědni. Od prvního po toho posledního.

Je pravda, že jako ženisté jsme nemuseli být mezi prvosledovými jednotkami, a tak jsme měli šanci nezúčastnit se přímého střetu. Zásadní problém by nastal v opačném případě. S hysterickou reakcí na jakýkoli náznak odporu jsme se setkávali v celém průběhu vojenské služby, a to i v naprosto nevyhrocených situacích, takže odmítnutí rozkazu by bylo v případě vojenského tažení potrestáno téměř jistě trestem smrti. Nechat se zastřelit jen pro neuposlechnutí rozkazu dávalo značně nevyrovnaný poměr má dáti – dal. Tady nestačil pasivní odpor. Aby smrt neztratila smysl, vyžadovalo to odpor aktivní a takový, aby nebylo možno kličkovat. Hrozilo, že ve stresu a v touze po životě potlačím racionální úvahy a podrobím se situaci. To nešlo. A tak jsem se rozhodl k činu: jestliže dostaneme rozkaz střílet na Poláky, zastřelím poručíka Franka.

Budíček byl něco po čtvrté, jestli byla obvyklá ranní rozcvička, si nevzpomínám. Nejspíš ne. Po snídani jsme si vyzvedli zbraně a s plnou polní jsme napochodovali do autoparku. Tam jsme se rozešli ke svým vozidlům. Vylezl jsem na korbu a podíval se dovnitř. Asi třetina prostoru byla prázdná. Podle Pipiše tam patřila munice, kterou jsme měli nafasovat v muničním skladu. Ze včerejšího nakládání jsem se ulil, jak jsem odpoledne sháněl ty podpisy, a Pipiš nezastíral, co si o tom myslí. Vlezl jsem si do kabiny a byla mi zima. Ale v duši jsem měl po nočním rozhodnutí klid, a tak jsem usnul. Asi v šest hodin vyrazily první vozy. Pipiš nahodil motor a záhy bylo v kabině teplo. Pořadí výjezdu bylo určeno předem – první vyjela průzkumná rota. Vozy se zastavovaly k naložení ostré munice, a pak pokračovaly k hlavní bráně. Tam se ale zastavily.

Tucet vozidel, co vyjel, vytvořil frontu, která zablokovala vjezd do autoparku. Řidiči museli vypnout motory a namísto tepla z nich začala zvenčí pronikat zima. Asi po půlhodině čekání jsme dostali rozkaz naložit munici. Byla připravena pro každý vůz v zapečetěných bednách a vydávala se proti podpisu velitele vozu, kdežto náboje do osobních zbraní přebíral každý sám. Bedny byly neskutečně těžké, nejlépe by bylo je nosit ve čtyřech, ale měly jen dva úchopy. Podle popisu v azbuce v nich byly protitankové miny. Abychom je naložili, museli jsme se s nimi vláčet dvě stě metrů. Roznětky byly zvlášť, v menších bednách, a s těmi bylo záhodno manipulovat dost opatrně. Jak jsme je zvedli, muniční důstojník zmizel za rohem. Nemyslím, že by mu to bylo bývalo co platné, kdybychom náklad upustili.

Podle představ našeho velení jsme měli včasným naložením získat výhodu, až bude vyšším velitelstvím povoleno vyjet z kasáren. Když jsme skončili s prací, dostal jsem hlad. Na nápravách bylo vidět, co toho véeska veze. Zalezl jsem znovu do kabiny. Pipiš právě dojídal druhou konzervu naší denní dávky. První konzerva se válela na zemi prázdná. Připadalo mi to poněkud předčasné, ale můj řidič takto neuvažoval. K ukončení svého hladu jsem se odhodlal až před desátou. Otevíral jsem konzervu s nějakou pomazánkou, když se kolona pohnula. Odněkud se vyrojili důstojníci, začali pobíhat a vydávat zmatené rozkazy. Polootevřenou konzervu jsem položil na zem. Naštěstí pohyb vozidel záhy ustal. Po chvíli jsme se dozvěděli, že průzkumná rota vyjela. Frontu čekající na výjezd utvořily jiné vozy, na nás se nedostalo, zůstali jsme v autoparku.

Klid ale nenastal. Rozrušení důstojníci vykazovali prazvláštní aktivitu spočívající v obíhání vozidel patřících k jejich jednotce. Bouchali na dveře, vylézali na stupadla a pronášeli k nám stupidní řeči, každý podle svého naturelu. Nejvíc mne zaujal náčelník štábu, jinak nejinteligentnější příslušník velitelského sboru, který vykřikoval: „Už to bude, už to bude!“ Zjevně jsem ho přecenil.

Ke konzervě jsem se dostal až před polednem. Žádný další pohyb nenastal. Z mlhy tu a tam pronikaly paprsky zimního slunce. Důstojníci zmizeli, údajně na velitelskou poradu. K mému překvapení se v brzkém odpoledni začal vydávat oběd. Byl to jen ohřátý lančmít s chlebem, ale bylo to teplé. Měl jsem to za neklamné znamení, že dnes se už nikam nepojede.

Skutečnost byla lepší: dostali jsme rozkaz vrátit munici. Nastal nepředstavitelný zmatek. Většina vojáků začala vykládat vozy tak, jak byly, a munici nosila do skladu. To mne ani nenapadlo, k velké Pipišově nelibosti jsem chtěl, abychom s autem zajeli až ke skladu. Byla to patrně jediná věc, na kterou jsme měli s poručíkem Frankem shodný názor. Franko se pokusil zorganizovat provoz v autoparku. Podobně jako jeho jiné pokusy to byla naprosto beznadějná aktivita. Mával rukama a poskakoval, snad aby kompenzoval svoji nevelkou postavu. Na popojíždějící náklaďáky to mělo pramalý vliv, vozy z venku najížděly dovnitř a jiné, stejně jako ten náš, manévrovaly, aby vyjely ven. Mezi tím se motali vojáci s nákladem a byli jediní, kteří museli na Franka reagovat. A tak posedávali na bednách, zatímco jejich odstavené vozy překážely uprostřed plochy. Nebylo by spravedlivé tvrdit, že se vracení munice protáhlo kvůli Frankovi. Ovšem i opačné tvrzení by nebylo v úplném souladu se skutečností. A poručík si byl této reality alespoň zčásti vědom. Jeho nadšení utuchalo a jako by pomalu mizel, až se plynule vytratil.

Než jsme se dostali ke skladu, trvalo to téměř dvě hodiny, ale podle chaosu, který tam vládl, by se mohlo zdát, ze předávání začalo před nedávnem. Na to, že by se snad měla munice vracet, nebyl příslušný důstojník připraven. Možná doufal, že se zcela spotřebuje a on bude ušetřen zaznamenat její vrácení. Nebo si nemyslel vůbec nic, což by odpovídalo celkovému fatálnímu přístupu důstojnictva: ať už se udělalo cokoli, všechno bylo špatně, a tak bylo nejlépe nedělat nic; výsledek byl stejný. Jakmile jsme náklad složili, Pipiš zmizel. Bedny s municí se rozkládaly po celém vstupním prostoru skladu. Mezi tímto značně neuspořádaným rozložením bylo lze tu a tam zahlédnout pomocníky muničního důstojníka, jak podle jeho rozkazů přemisťovali bedny dále do skladu. Průchodem, který byl kupodivu volný, bylo vidět, že uvnitř vládne nepořádek stejný, ne-li větší. Rozbušky jsem vrátil celkem v pohodě, příslušné formuláře nalezl velitel skladu během pěti minut. Ale když jsem chtěl vrátit miny, nenašel papíry ani po čtvrthodině. Přistoupil ke mně velmi blízko a se soustředěným zpytavým pohledem se mne zeptal, odkud ty bedny mám. Na mou odpověď, že jsem miny tady ráno vyzvedl, reagoval slovy, jak vím, že to jsou miny, a že nic takového ve skladě nikdy nebylo. Znovu se mne otázal, odkud je mám, a jako podpůrný argument uvedl, že na bednách je jen označení v azbuce a že v Československé lidové armádě je všechen materiál popsán v latince.

Ani to mne nezviklalo a své tvrzení jsem nezměnil. Obratem jsem byl vystaven další záludné otázce, kde se tedy ty bedny vzaly. Moje odpověď, že si miny v rámci družby asi vyměnil s nějakým sovětským důstojníkem, byla chytrá, ale netaktická. Byl jsem obviněn, že zesměšňuji naše přátelství se Sovětským svazem a zpochybňuji naše členství ve Varšavské smlouvě. To byl těžký kalibr a rozhodil mne. Mlčel jsem a uvažoval jsem, zda jeho cílem bylo jen se mne narychlo zbavit, aby nevyšlo najevo, že v evidenci munice panuje zmatek. Ale odejít bez odepsání materiálu se mi nechtělo. Pomocní skladníci, kteří v průběhu našeho rozhovoru zmizeli v útrobách budovy, se znenadání zjevili a jednu z beden otevřeli. Hysterický jekot, kdo že jim dovolil odstraňovat pečetě, jako by neslyšeli, a pod otevřeným víkem bylo na dřevité vatě vidět leták s textem v češtině. Podle kódu nebylo ani pro furťáka těžké během několika minut najít příslušné formuláře, na nichž byl můj ranní podpis potvrzující převzetí. Svoje připomínky k ještě nedávné neexistenci těchto výbušnin jsem si nechal pro sebe. Byl jsem unavený, venku byla tma a blížil se čas večeře. Přestože bylo možno si ze skladu beztrestně vzít značné množství nábojů do osobních zbraní, které se tam všude povalovaly, jediné, co jsem si odnášel, bylo zjištění, že skladoví pomocníci jsou mnohonásobné chytřejší, než jak vypadají.

Cestou na ubikaci proti mně přijížděla od hlavní brány vozidla. Byla to průzkumná rota. Jak mi druhý den řekli, nedojela ani 30 km od Hradce. Týž den večer jsme slyšeli o havárii tanku, který se převrátil do rybníka a ve kterém se všichni utopili. Je pozoruhodné, že i v předinternetovém věku existovaly rychlé informační kanály, i když bez podrobností. Ty jsem se dozvěděl až o několik desítek let později.

Situaci v Polsku vyřešil až generál Jaruzelski a pučem, který provedl o rok později, na sebe vzal velkou osobní odpovědnost. O jeho skutečném postoji svědčí to, že jako první z východního bloku začal jednat s opozicí u kulatého stolu. Je to hlavní důvod, proč příliš nevěřím zprávám z Moskvy, že žádal sovětské vedení, aby hrozilo intervencí. Existuji-li o tom nějaké dokumenty, tak budou nejspíš z dílny KGB a jejích následovníků. Druhým důvodem je právě popsaná událost, což bylo reálné varování, že vojska tábora míru mohou kdykoli do Polska vtrhnout.

Nakonec tedy z mezinárodní intervence sešlo. Kdyby se byla uskutečnila, nepochybně by byla veškerá úmrtí našich vojáků propagandou vydávána za oběti polské kontrarevoluce. A obětí jsem se naštěstí nestal.