Hlavní obsah

Spisovatelka Marie Benedict: Clementine byla vášnivou bojovnicí za práva žen

Právo, Šárka Hellerová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Román Lady Clementine vypráví příběh manželky Winstona Churchilla. Jeho autorka, americká spisovatelka Marie Benedict, poskytla Právu rozhovor, v němž mimo jiné vysvětluje, jak si vybírá ženy, o nichž píše. Její minulé knihy představily Milevu Marićovou, první ženu Alberta Einsteina, či herečku Hedu Lamarrovou. Nedávno dokončila román o Agátě Christie. Její knihy vydává MOBA.

Foto: Moba/Anthony Musmanno

Americká spisovatelka Marie Benedict píše o skutečných historických osobnostech.

Článek

Vyžadovalo odvahu opustit profesi právničky a stát se spisovatelkou na plný úvazek?

Byl to velký skok. Právu jsem se věnovala přes deset let, přestože jsem věděla, že není tím, co bych měla doopravdy dělat. Nechat vše za sebou, abych mohla víc času věnovat psaní historických příběhů, bylo ale i tak trochu děsivé.

Jsem šťastná, že se mi podařilo se takto pracovně posunout. Veškerá praxe, kterou jsem získala jako právník, se mnou zůstává a je mi užitečná.

V českém překladu vyšla vaše kniha Lady Clementine. Přemýšlela jste při psaní o tom, jak se její životní příběh vztahuje k současnosti?

Neustále. Při výběru žen, o kterých si přeji psát, hledám dvě věci. Zajímají mě ty, jež zanechaly silný odkaz, který není všeobecně příliš známý. Zároveň mě zaujme, když se potýkaly s problémy a řešily otázky, jež jsou stále aktuální.

Proto často v jejich světech objevuji příběhy, které se v různých obměnách dějí dodnes. I když si vybírám postavy, jež jsou už dnes součástí historie, mám pocit, jako bych psala i o současném světě. Jen z trochu jiné perspektivy. Paralely s dnešní dobou nacházím pořád.

O jakých otázkách jste přemýšlela v souvislosti s Clementine Churchillovou?

I když je zřejmé, že jsme se rozhodně posunuli o mnoho dál, stále pozoruji určitý odpor vůči ženám ve vysoké politice. Za dob Clementine to ovšem bylo něco v podstatě nemyslitelného. Ženy buď působily za oponou, nebo na scéně nebyly vůbec.

Je vzrušující, že se právě teď v Americe poprvé stala viceprezidentkou žena, ale obecně zde je, co se působení žen v politice týká, pořád obrovský prostor pro změnu.

Jste Američanka. Jak vnímáte, že má země svou první viceprezidentku?

Myslím, že bez ohledu na to, jaké je vaše politické přesvědčení, musíte vnímat, že mít konečně ženu na tak klíčovém postu, je historický moment. Přinese do nejvyšší politiky novou perspektivu.

Velkým tématem knihy o Clementine Churchillové je její vztah k dětem. Cítila, že se svým potomkům kvůli veřejnému angažmá nevěnuje dostatečně.

Uvažovala jsem o těžkostech, kterým čelí lidé, jež jsou u moci a zároveň jsou rodiči. Clementine si přála hrát ve světě důležitou roli, ale také byla matkou. S tím, jak tyto role dobře kombinovat, zápasí ženy neustále. Clementine se s tím potýkala celý život, a přestože se jí v tomto směru dostávalo velké podpory, cítila vinu. Podobný vnitřní nepokoj, jaký v sobě nosila ona, je blízký mnoha dnešním ženám.

Jedním z vašich hlavních zdrojů byla sebraná korespondence mezi Winstonem Churchillem a jeho ženou. Jaký tón měla?

Jejich dopisy pro mě byly opravdu důležité. Zajímavé je, že si nedopisovali pouze v dobách, kdy se každý nacházel v jiném koutě Británie či světa. V tu chvíli to byl přirozený způsob komunikace. Oni si ale psali, i když byli oba doma. Měli rozdílný program. Ona chodila spát dřív než Winston a brzy vstávala. Přes den měli každý své povinnosti. Proto si často psali vzkazy. A je úžasné, že i ty se zachovaly. Jejich korespondence je proto velmi pestrá.

Zásadní část příběhu, který jste zpracovala, napsala historie. Ovšem ve chvílích, které jsou zahalené tajemstvím, vyprávíte svou verzi. Jsou takové okamžiky pro vás jako spisovatelku zajímavé?

Moment, kdy se snažím provázat realitu s kousky nezbytné fikce, je směsí lehké úzkosti a vzrušení. Architekturu příběhu určují detailní faktické rešerše, ale je mnoho věcí, které nevíme.

Je například známé, že Clementine v předvečer vylodění spojenců v Normandii večeřela s manželem, ale nemáme ponětí, o čem mluvili. Neznáme ani její pocity ohledně smrti dcery Marigold. Nikdy o tom zřejmě příliš nemluvila ani nepsala. Proto mám jako autor zajímavou možnost vyprávět příběh po svém.

I když se hledání faktů věnuji opravdu důkladně, pořád píšu beletrii. Prezentuji svůj pohled na to, jak se věci možná mohly odehrát. To je samozřejmě vzrušující, zároveň cítím napětí, protože mé knihy jsou o opravdových lidech. Cítím k nim obrovskou míru zodpovědnosti. Chci o jejich životech vyprávět uctivě, přestože jde o fikci. Takže se cítím být pod tlakem.

Co je na odkazu Clementine Churchillové nejzajímavější?

Nemohu zmínit pouze jednu věc. Část jejího odkazu je takřka nepostihnutelná, nelze ji snadno definovat. Jiné věci jsou naopak naprosto konkrétní. Sehrála především natolik zásadní roli po boku Winstona Churchilla, že je pro mě téměř nemožné oddělit jeho odkaz od toho jejího.

Myslím, že to nejlépe vystihl jeden z Winstonových blízkých spolupracovníků, generál Ismay. Řekl, že bez Clementine by se příběh Winstona Churchilla a historie světa odehrály jinak. Jeho prohlášení pro mě bylo při psaní velkou inspirací. Věděla jsem, že pro svého muže byla velmi důležitá, ale tohle mi potvrdilo, že hrála opravdu zásadní roli.

A ta konkrétnější část jejího odkazu, již jste si přála zmínit?

Byla vášnivou bojovnicí za práva žen. Kdykoli mohla, zasazovala se o jejich větší zapojení do společnosti. A to i během druhé světové války, kdy naprosto zásadně ovlivnila smysluplné angažmá žen ve válečném úsilí. Pomohlo i dalšímu prohloubení snah o významnější postavení žen ve veřejných funkcích. S těmito zásluhami už budu mít Clementine navždy spojenou. Dostala ženy blíže k centru rozhodování.

V knize mě zaujal jeden detail. Zmiňujete, že Winston Churchill měl šest zubních kartáčků a používal je v konkrétním pořadí. To je historický fakt?

Ano, tuhle zajímavost jsem se o něm dočetla a zřejmě to tak opravdu bylo. Tak podivně konkrétní informaci bych sama do příběhu nepřidala, pokud by se nezakládala na pravdě. Zní to bláznivě, že?

Utkvělo mi to v hlavě.

Během rešerše narážím na obrovské množství podobně zajímavých faktů a vybrat z nich ty, které použiji, je často obtížné. Pokud bych je zahrnula všechny, kniha by jimi byla zahlcená. Na druhou stranu mi často bývá líto nějakou informaci vynechat, protože mě samotnou baví. Přesně takové drobnosti na beletrii miluji. Ráda si představuji, jaký život mé postavy vedly.

Bohužel velké množství podobných perliček příběh příliš neposouvá dopředu, proto každou pečlivě zvažuju. Abych ji použila, musí o něčem vypovídat.

Brzy vydáte román o Agátě Christie, jedné z nejslavnějších britských spisovatelek. Inspirovala jste se jejím stylem psaní?

Samozřejmě. Agatha Christie byla má oblíbená spisovatelka od dětství. Milovala jsem svět, který vytvořila, a obdivuji, jakým způsobem vystavěla své příběhy. Prodala miliardy knih, to je něco těžko představitelného. Podle mě stvořila celý žánr.

Inspiroval vás ale především tajemný okamžik jejího života, kdy v prosinci 1926 na jedenáct dní zmizela. Nikdo s jistotou neví, co se tehdy přihodilo.

Vybírala jsem si okamžiky celého jejího života, od mládí po zralý věk, které se mi zdály zásadní. Když jsem se dozvěděla o jejím zmizení, bylo samozřejmé, že se mu musím věnovat. Je to bláznivý příběh, který jako by vypadl z některé z jejích knih. Zdá se mi jisté, že to pro ni musel být stěžejní okamžik. Navíc, i když psala už předtím, její kariéra šla po této události nahoru.

Představovat si, jak ji zmizení ovlivnilo jako člověka i spisovatelku, bylo nesmírně zajímavé a neváhala jsem tu událost využít jako těžiště vyprávění. Ale je to jen část jejího příběhu. Vzhledem k tomu, že je známá jako autorka tajemných příběhů, měla jsem pocit, že bych ji dostatečně neuctila, pokud bych se ve vyprávění jejího vlastního příběhu záhadě vyhnula.

Jaké příběhy vás čekají nyní?

V červnu mi vyjde ještě jedna kniha, kterou jsem napsala s Victorií Christopher Murrayovou. Je o knihovnici, jež se starala o sbírku vzácných knih jednoho z nejznámějších amerických finančníků. Během svého života získala obrovský vliv, ale jen díky tomu, že skrývala svou identitu. Byla Afroameričanka. Knihu The Personal Librarian jsme dokončovaly v době hnutí Black Lives Matter. Neustále jsme vše probíraly. Díky tomu, že jsme se zrovna autorsky zaobíraly rasovými předsudky a tím, jak ovlivňují životy, bylo to pro nás velice silné. Tahle zkušenost mě změnila.

Máte něco rozepsaného právě teď?

Píšu knihu o vynikající britské vědkyni Rosalindě Franklinové. Byla biofyzička, zabývala se především rentgenovou krystalografií a udělala velice slavnou fotografii, jež dokazuje, že DNA má strukturu dvoušroubovice. Za svou práci nikdy nebyla dostatečně oceněna, zato jiní, kteří z jejích poznatků vycházeli, dostali Nobelovu cenu.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám