Jana Knitlová: Stolpersteine, kameny zmizelých
V krásném zářijovém poledni v pražské Lazarské ulici číslo 4 právě uvolnili dva dlaždiči v oranžových vestách kus mozaikové chodníkové dlažby. Ze skupinky asi dvaceti lidí nejrůznějšího věku se oddělují tři nejmladší – tak patnáctiletý chlapec a jeho o něco mladší sestra a bratr.
Zasadili tam tři velké dlažební kostky se zlatými nápisy: Zde žil Dr. Karel Prager. nar. 1888, deportován 1942 do Terezína, 1943 do Osvětimi. Zavražděn. Ida Pragerová, nar. 1902… Tomy Prager nar. 1928… To už mladí opět splynuli se skupinkou a všichni s pohnutím poslouchají expozé osudu svých příbuzných.
Čtěte také
Manželé Pragerovi žili v Lazarské 4 se svými dvěma dětmi Evelínou a Tomášem, zvaným Tomy. V prvním patře měl Karel advokátní kancelář, v druhém rodina bydlela. Jako většina příslušníků střední vrstvy jezdili lyžovat do Krkonoš, zachovaly se i fotky z dovolených u moře, ale nejčastěji si užívali Prahy a jejího okolí. Výlety do Stromovky, do Šárky, návštěvy příbuzných v Roudnici (Karel byl z osmi dětí).
Evelína vzpomíná na párky na Václaváku s tatínkem, na zmrzlinu u Bergera s maminkou. Tomy ale už vzpomínat nemůže… Pragerovi byli Židé. Po obsazení Československa v březnu 1939 byla Karlovi zakázána advokátní praxe. Pragerovým se podařilo získat možnost úniku z okupované země alespoň pro Evelínu a Tomyho. V rámci tzv. Kindertransportů, které spoluorganizoval i Nicolas Winton, odjela 1. července 1939 vlakem do Londýna osmiletá Evelína. Druhý domov našla u paní Minnie Simmondsové v Notthinghamu. Tomy měl sestru následovat 1. září. V dopisech se domlouvají, že jí přiveze Babičku Boženy Němcové.
Čtěte také
1. září ale vypukla válka a vlak s dětmi už neodjel. Tomy zůstal v zemi, kde jsou Židé občany druhé kategorie se všemi důsledky. Pragerovi musí opustit Lazarskou, stěhují se do stále horších bytů po Praze. Píší a posílají přes známé v cizině povzbudivé dopisy Evelíně, která si daleko od rodiny zvyká na nové, i když velmi vlídné cizojazyčné prostředí (doma se učila jen francouzsky).
Poslední dopis z 16. července 1942 s povolenými pětadvaceti slovy může jít už jen přes Červený kříž: „Drahá, mnoho polibků od nás všech. Doufáme, že se máš dobře. Jsme zdrávi. Pozdravy a poděkování Madame. Rodiče a Tomy.“
O týden později jsou všichni tři transportování do Terezína. Tam se potkávají s dalšími sourozenci Pragerovými a jejich rodinami. 16. ledna 1943 jsou deportováni do Osvětimi. Jako miliony dalších obětí, ani Karel, Ida a Tomy nemají hrob.
Čtěte také
Evelína Pragerová, dnes Leadbeaterová, která se po studiích uplatnila v Británii jako profesorka francouzštiny, se uložení Kamenů zmizelých vzhledem ke svému věku a křehkému zdraví nemohla zúčastnit, ale je vděčná za to, že k němu zásluhou Františka Bányaie, předsedy výboru Veřejně prospěšného spolku na podporu osob dotčených holocaustem, mohlo dojít. Stále si je vědoma velkorysosti Británie i rodin, které byly ochotny děti z neznámé země přijmout a tím nejen zachránit před jistou smrtí, ale umožnit jim i plnohodnotný život. Proto se ještě před dvěma lety – ve svých sedmaosmdesáti – vydala za dětskými uprchlíky do Řecka.
Zastavme se někdy, ať už fyzicky nebo jen mentálně, u těch tří jmen na dlažebních kostkách v Lazarské 4. Jak asi prožívali podzim 1939? Možná, že se nám problémy, které nás tísní dnes, nebudou zdát tak velké.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
