20.4.2024 | Svátek má Marcela


POVÍDKA: Vlastenci a pistolníci

27.11.2020

Za první světové války usilovali Karel Kramář a Alois Rašín o rozbourání Rakouska-Uherska, a proto byli pro velezradu odsouzeni k trestu smrti oběšením. Když ale stařičký císař František Josef I. zemřel, jeho nástupce Karel I. změnil rozsudky na 15 let těžkého žaláře. Oba spiklenci se pak dostali do jedné cely.

„Musím se přiznat,“ svěřil se Kramář druhovi, když poprvé osaměli, „že jsem si přál, aby mě radši zastřelili, než pověsili, ale vězení je určitě lepší. Až Rakousko prohraje válku, vyjdeme na svobodu.“

„Třeba se pak toho zastřelení taky dočkáme,“ mínil Rašín. „Nějací horkokrevní mladíci to do nás napálí jako v Sarajevu.“

„Proč by to dělali?“ divil se Kramář. „Vždyť my tady trpíme i za ně.“

„Na to se snadno zapomene,“ řekl Rašín. „Mladí uvažují jinak než my. Se svým názorem jsou hned hotovi a myslí si, že všechno se dá vyřešit jednoduše a rázně. Až v naší svobodné vlasti přijdou těžkosti – uvidí se. Třeba se budeme divit.“

Na podobné diskuse měli oba vězni nadbytek času, v drsných podmínkách kriminálu to bylo vítané rozptýlení. Probrali velké množství politických témat. Na svůj budoucí samostatný stát se svorně těšili, o jeho formě však měli různé představy. Zatímco pro Rašína byla samozřejmostí republika, Kramář tvrdošíjně trval na království. Snad ještě více než Čechem se cítil být Slovanem. Na českém trůnu by rád viděl někoho z rodu Romanovců a na Rusko nahlížel růžovými brýlemi. Oženil se s ruskou ženou, která kvůli němu opustila manžela a děti, a ve své vile na Krymu se cítil jako doma. Rašín mu jeho iluze rozmlouval, ale skončilo to vždycky prudkou hádkou.

Za půl roku byli oba na svobodě. Císař Karel se chtěl zbavit německého poručníkování, uzavřít mír a se všemi národy ve své říši se rozumně domluvit. Na domluvu však už bylo pozdě. Vznikla Československá republika a Kramář a Rašín v ní zaujali významné funkce. Rašín se stal ministrem financí a Kramář – poté, co se musel vzdát svého monarchistického snu – přijal místo předsedy vlády.

Ale hned v lednu roku 1919 sedmnáctiletý anarchista Šťastný střelil Kramáře na Pražském hradě do hrudi. Naštěstí náprsní taška s bankovkami a dokumenty kulku odchýlila a premiér vyvázl s lehkým škrábnutím. Prezident Masaryk událost později vyhodnotil jako klukovinu a výrostkovi po roce a půl vězení udělil milost.

Oba bývalí spoluvězni před prvním zasedáním vlády po atentátu měli o čem hovořit.

„Gratuluji, pane ministerský předsedo,“ řekl Rašín. „Unikl jste jak šibenici, tak i kulce. Zároveň ovšem konstatuji, že jsem se ohledně těch mladíků nemýlil.“

„Život mi zachránila naditá prkenice, jak mi to někteří prosťáčkové vyčítají,“ povzdechl si Kramář sklesle.

„Hlavně že jste to přežil. Aspoň jste se na chvíli mohl cítit jako v tom vašem Rusku,“ neodpustil si Rašín poťouchlou poznámku.

Sám však takové štěstí neměl. Jako odpovědný ministr financí nutil v poválečné nouzi občany ke skromnosti a šetrnosti, populární rozhazování mu bylo cizí. To se nelíbilo. V lednu roku 1923 ho před jeho domem devatenáctiletý bývalý komunista Šoupal střelil do zad a po několika dnech ministr ve velkých bolestech zemřel. Nezletilý vrah byl odsouzen na 18 let vězení, v němž si neustále na něco stěžoval.

Oba pokrokoví pistolníci svými výstřely na počátku republiky žádný dějinný zvrat na rozdíl od G. Principa nevyvolali. Šoupal se po druhé světové válce znovu hlásil do KSČ, ale protože soudruzi upřednostňovali státní teror před individuálním, nevzali ho.

 **********************************************************

Regner-povídky

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.