↗

Sparťanská legenda Tomáš Rosický během své kariéry v Arsenalu slaví gól se svými spoluhráči. Foto The National

Spartě jsem začala fandit v roce 2004. Dobře si to pamatuji. Český fotbal zažíval jeden z nejkrásnějších okamžiků, legendární zápas s Nizozemskem byl vrcholem Eura 2004 a dodnes se často připomíná jako jeden z nejlepších mezinárodních zápasů všech dob.

V prázdném bytě v severomoravském městě jsme s celou rodinu sledovali reprezentační zápasy. Tehdy mě uchvátil Karel Poborský. Jeho hra mě fascinovala. Zatímco všichni kolem mě básnili — zaslouženě — o Nedvědovi, Rosickém, Kollerovi či Barošovi, osobně jsem obdivovala Karla. Sledovala jsem jeho kariéru a fandila mu i ve Spartě.

V Šumperku, kde jsme bydleli, jsem musela mnohdy „hájit“ svou volbu. Pohybovala jsem se totiž mezi fanoušky Baníku Ostrava a Sigmy Olomouc. „Jak můžeš fandit Spartě?“ ptali se mě dokola. Obhajovala jsem se tím, že Sparta je nejúspěšnějším domácím klubem, že má nejvíce fanoušků (milion a půl!) a že má mezinárodní potenciál: Jedině Sparta může světu ukázat sílu českého fotbalu.

A v poslední době se Spartě opravdu podařilo dostat se na mezinárodní scénu. Nebylo to však kvůli její hře. Světová média píší o nedávných projevech rasismu a letenští jsou, spolu s fanoušky Sigmy, hlavními postavami ostudných zpráv.

Fotbal se vrátil i s rasismem

Fotbal se po koronavirové přestávce vrátil na české trávníky na konci května. Stačil jeden měsíc a objevilo se hned několik rasistických incidentů.

Nejprve se jejich terčem stali dva fotbalisté Viktorie Plzeň. Příznivci Sigmy Olomouc bučeli na francouzského útočníka Jeana-Davida Beauguela. Na tribuně olomouckého stadionu bylo jen pár desítek diváků, bučení několika z nich však Beaugel nemohl přeslechnout.

Na záložníka Joela Kayambu křičeli v semifinále poháru na pražské Letné domácí ultras. Kayamba pochází z Demokratické republiky Kongo a v České republice se s rasistickými útoky setkává dlouhodobě. Jeho životní příběh, kde mimo jiné tyto zkušenosti otevřeně popisuje, by si měl přečíst opravdu každý, nejen fanoušci fotbalu.

„Dnes znovu a znovu. Během zápasu dělali ultras Sparty opičí zvuky na mého spoluhráče Kayambu. Nikdo na to nereagoval. Kanga, Costa a Tetteh jsou černí, ne? Jsou hráči Sparty, ne? Co je s vámi, lidi?!“ napsal na svém profilu na Twitteru Beauguel.

Nešlo však jen o obranu spoluhráče. Beauguel si stěžoval také na transparent „White Lives Matter“, tedy „Na životech bílých záleží“, který ve svém sektoru vyvěsili sparťanští fanoušci. Odpovědí ze strany některých z „fanoušků“ mu byly další útoky, tentokrát spočívající v obviňování z rasismu proti bělochům. Následovalo tříminutové vysvětlování štrasburského rodáka, zveřejněné na jeho profilu na Instagramu a Twitteru, že rasistou opravdu není, když má půlku rodiny bílé.

Tím to ale neskončilo. Transparenty zpochybňující hnutí Black Lives Matter se objevovaly i v utkání mezi Spartou a Baníkem nebo ve finálním zápasu MOL Capu mezi Spartou a Libercem. Černošských hráčů se tyto rasistické projevy dotkly natolik silně, že se odmítli účastnit tradiční pozápasové děkovačky fanouškům na tribunách.

„Sparta poráží Baník 3:2. Děkovačka pod kotlem opět bez hráčů tmavé pleti...,“ poznamenal sportovní redaktor Dominik Hejbal na svém Twitteru. Nebylo to to poprvé.

Stejná scéna se odehrála už v předešlém domácím zápase s Libercem, který Sparta vyhrála 4:1. Ve Spartě v současné době hrají čtyři hráči tmavé pleti, zimbabwský obránce Costa Nhamoinesu, záložníci Guélor Kanga z Gabonu a Georges Mandjeck z Kamerunu a konečně ghanský útočník Benjamin Tetteh.

Český fotbal stále v devadesátkách

Za incident z Olomouce dostala Sigma od disciplinární komise pokutu 120 tisíc korun a Sparta 160 tisíc korun za rasistické chování fanoušků během semifinále domácího poháru s Plzní. Pokuty jsou absurdně nízké, nepředstavují ani promile ročního rozpočtu.

Vedení obou týmů rasismus kritizuje, ale za svými hráči příliš nestojí. Hráči s tmavou barvou pleti tak stále musejí čelit rasistickým pokřikům a bučení.

Rasismus v českém fotbale přetrvává, přestože se na jeho přítomnost upozorňovalo již před více než dvaceti let. Kennedy Chihuri, reprezentant Zimbabwe, byl prvním hráčem černé pleti v samostatné české lize. Když si v roce 1996 oblékl dres Slavie, nemohl si na nedostatek pozornosti stěžovat. „Zpátky do džungle!“ „Tumáš banány a táhni!“ házeli je po něm a křičeli na něho. Zkrátka tak zvané divoké devadesátky.

Bučení ale zažili také Chihuriho následovníci: Brazilec Evandro Adauto da Silva (Slavie), Ghaňan Baffour Gyan (Liberec), Kamerunec Patrice Abanda (Sparta), Noel Alexandre Mendy (Most) a řada dalších, včetně těch hrajících za zahraniční kluby. V roce 2010 byl rasistickým nadávkám vystaven Sekou Oliseh z CSKA Moskva na přípravném zápase.

Během uprchlické krize v roce 2015 zas jablonečtí skalní fandové rozvinuli plachtu zobrazující vyhánění muslimů z Evropy. Blonďatá postava s vikingskou helmou na hlavě, vyzbrojená oštěpem a štítem s nápisem „Europa“, kopala do zadku vousaté prase v turbanu. Aby nikdo nepochyboval, že jde o symbol islámu, přidali autoři ještě korán vypadávající praseti z rukou.

V roce 2017 mířily rasistické urážky olomouckých fotbalových chuligánů na Budgeho Manziu, útočníka z Demokratické republiky Kongo. Chuligáni stáli v kotli bokem od zbytku fandící většiny a skandovali: „Negr ven!“

Hráči po zápase odmítli fanouškům poděkovat. Klub i s tehdejším trenérem Václavem Jílkem se sice omluvili, ale nic dalšího pro zjednání nápravy de facto neudělal.

Mohlo však být hůř. Když se bývalého trenéra Zlína Vlastimila Petržely zeptali na jediný gól zápasu, který jeho tým inkasoval od Plzně, odpověděl: „Tam byla hrubá chyba toho černocha.“ Myslel tím Jonathana Bijimina, konžského obránce svého týmu, jehož jméno se neobtěžoval si zapamatovat.

Psal se rok 2018. Vida v něčem tedy legendární devadesátky pokračují bez výrazné změny.

Boj proti rasismu začíná ve vedení klubů

Proti rasismu na stadionech byly v uplynulých letech podniknuty různé kroky. Snad nejznámější je kampaň odstartovaná brazilským fotbalistou Danim Alvesem. V roce 2014 se Alves v dresu Barcelony chystal v zápase proti Villarrealu rozehrát rohový kop. V tom však k němu z publika přiletěl banán.

Alves jej zvednul a bez zaváhání ho snědl. Tím brazilský obránce započal vlnu solidarity, kdy se mnoho známých fotbalových i nefotbalových osobností nechalo vyfotit s banánem jako symbolem boje proti rasismu.

V České republice svou „anti-banánovou“ kampaň představila Sparta v loňském roce. Herec Jakub Štáfek se ve videu „Co říká o rasismu tvoje máma?“ ptá, co děláme pro to, aby na českých stadionech zůstal rasismus. Ironicky. A prý kontroverzně, neboť jen tak to má podle ředitele komunikace Sparty Ondřeje Kasíka nejvýraznější efekt.

Coby fanynku Sparty mě však více zajímá, co dělá vedení Sparty v situaci, kdy jsou její hráči napadáni rasisty. Zatím to bohužel vypadá, že nic moc. Vedení by se mělo za své hráče jednoznačně postavit a dát tak najevo, že rasistické projevy odmítá.

Takto vypadá představa Sparty Praha o účinném boji proti rasismu...

V některých závažnějších případech je třeba jít dál. Pokuty by měly být řádově vyšší a v případě opakovaného výskytu projevů rasismus, by měly dotyčné kluby spadnout do nižší ligy. Pak se budou kluby chovat odpovědně jako v Británii, kde není výjimkou vydávat rasistům doživotní zákazy vstupu na stadion.

Je třeba, aby svou roli také lépe hrála mezinárodní fotbalová asociace. Sport je krásnou součástí lidské kultury a fotbal je „nejkrásnější hra“. Umí spojovat lidi, a právě proto je třeba jeho popularitu využít k překonávání předsudků a emancipaci znevýhodněných skupin.

Fotbalisté se pak přirozeně stávají mluvčími znevýhodněných sociálních prostředí, z nichž většinou vzešli. Klasickým příkladem je nedávná akce Marcuse Rashforda, která přiměla ke změně politiky britskou vládu. V českém sportu podobných osobností mnoho není. Až na výjimky, jako je Dominik Hašek, jenž nedávno promluvil tak, jak se od sportovní legendy očekává.

Nebo legendární fotbalista a někdejší opora FC Liverpool Vladimír Šmicer. Ten dění kolem rasistických incidentů komentoval takto: „Když mám na tribuně dvacet lidí, na kameře je přesně vidím. Když dělají takové rasistické poznámky, zakázal bych jim na fotbal chodit. Vzal bych jednoho po druhém podle občanky a klidně bych je na půl roku zavřel.”

Olomouc se Beauguelovi i celé Plzni omluvila, to však podle něj nestačí: „Omluva Olomouce je sice hezká, ale tohle je takové bla, bla, bla, omluvíme se, aby byli všichni spokojení.“

Je jasné, že žádný z předních českých fotbalistů rasistou být nemůže, ba nepochybně rasismem pohrdá. Každý sportovní tým drží pohromadě silnými osobními vztahy jeho členů. Všichni nejlepší čeští hráči se celou svou kariéru po vstřelených brankách objímali s černochy i muslimy. Mají mezi nimi blízké přátele.

Na intervenci našich sportovních legend záleží, jak rychle se česká společnost rasismu dokáže zbavit. Je to jejich společenská odpovědnost. Karle, Tomáši, Pavle, Petře, Milane a spol., fandím vám tak jako ta mála holka, v roce 2004 šťastná, že uprchla právě do této země skvělých fotbalistů.

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.