Turecko zvolilo strategii geopolitického útoku ve všech azimutech

Vladislav Gulevič

15. listopadu 2020

Turecký prezident Erdogan vsadil na mnohamilionovou tureckou, ale spíše na turkickou diasporu za hranicemi Turecké republiky. Má v úmyslu dosáhnout nadvládu v islámském světě a restaurovat geopolitické dědictví Osmanské říše. V Osmanské říši hospodařili turečtí sultáni na území dlouhém od východu na západ 7 tisíc kilometrů, od severu na jih 5 tisíc kilometrů, což představovalo 8 milionů čtverečních kilometrů.

V zahraničí žije přes 5 milionů tureckých občanů. Ankara má za to, že takové množství Turků v Evropě a jejich aktivita v evropské politice jsou dostatečným důvodem pro členství Turecka v EU. V Německu získalo v komunálních volbách v roce 2017 zastupitelské mandáty 14 politiků tureckého původu.

K dnešnímu dni je nejvíce Turků v Německu (3 miliony, tedy 52 % všech tureckých emigrantů v Evropě) a ve Francii (800 tisíc). V Británii žije 500 tisíc Turků, 400 tisíc v Nizozemí a v Rakousku, 200 tisíc v Belgii, 150 tisíc ve Švédsku, po 120 tisících ve Švýcarsku a v Řecku, 60 tisíc v Dánsku a 50 tisíc v Itálii. Mimo Evropu jich je 300 tisíc v USA, 200 tisíc v zemích Blízkého východu a 150 tisíc v Austrálii.

Turecká diaspora v EU narůstá nejrychleji a je jednou z nejmladších. Způsobila to dohoda o dodávkách pracovní síly z Turecka do Německa v roce 1961, do Rakouska v roce 1964, do Nizozemska v roce 1967 a do Francie v roce 1973. Ve Francii je ze tří set zahraničních kazatelů imámů přes 150 z Turecka. Ze 2,5 tisíce mešit kontrolují Turci 400. Tyto počty určuje Ankara. Žádná jiná islámská země nemá v Evropě tak početné zastoupení svých občanů.

Poté, co byl Erdogan francouzskými úřady z islamofobie, byl odvolán z Turecka francouzský velvyslanec. Skandál vznikl po zavraždění francouzského učitele islamistou. Erdogan usiloval o sjednocení evropských muslimů okolo Turecka a o předstižení hlavních konkurentů Turecka „v boji o muslimské duše“. Konkurenty Turecka jsou šíitský Írán a wahábistická Saúdská Arábie.

Prohlášení francouzského prezidenta o tom, že Francie se bude postupně zbavovat zahraničních imámů a zpřísňovat boj s vnějším vlivem na francouzské muslimy, pojímá Erdogan jako úsilí omezit vliv Ankary na tureckou diasporu v Evropě a obecně na evropský islám.

Na tureckých konzulátech v Evropě začala fungovat „horká linka“ pro přijímání stížností muslimů na jejich utiskování Evropany.

Od roku 2010 se otázkami turecké diaspory zabývá Předsednictví pro Turky v zahraničí a příbuzná společenství (Presidency for Turks Abroad and Related Communities), na něž dohlíží tureceké ministerstvo kultury a cestovního ruchu. Oficiálním posláním je podporovat aktivizaci účasti etnických Turků a na ně historicky napojených národů, včetně turkických národů RF, na veřejném životě zemí, v nichž žijí. Příbuzná společenství jsou sunnitští muslimové jakékoliv národnosti, rodáci z Anatolského poloostrova a jejich potomci, včetně Kurdů, Arménů a Řeků. Diaspora zde má nadnárodní kulturně historický význam. Ruský vědec Danilevskij by formování nadnárodního spojení zahraničních Turků a příbuzných společenství nazval úsilím k vytvoření nového kulturně historického typu, nové civilizace na turecké bázi.

Bývalý turecký ministerský předseda Demirel prohlásil: „Budeme mluvit s každým Arménem i pravoslavným. Budeme s nimi mluvit o naší velké společné minulosti.“ Zřejmě se po druhé karabašské válce jeho slova k Arménům dostanou rychle.

Otázky života turecké diaspory se dříve považovaly za vnitřní záležitost země pobytu. Jednalo se například o přítomnost Turků v místním životě, dvojí občanství, osvojení tureckých dětí evropskými rodiči, atd., což dnes Ankara považuje za otázky své zahraniční politiky.

Erdoganovo Turecko má snahu zaujmout centrální postavení ve světové politice. S rozpadem Sovětského svazu a Jugoslávie rozšířilo svou zahraniční politiku na Balkán, do postsovětské Eurasie, Severní Afriky a Blízkého východu a upevňuje se tam. Do popředí vystupuje model „mnoha identit“, kdy se všem národům dříve patřícím osmanské říši navrhuje, aby „se připojily se k činnosti turecké diaspory“.

Ankara má v plánu vytvořit v různých zemích početnou vrstvu obyvatel neorientovaných na tyto země, ale na dědictví Osmanské říše, a Turecku zajistit přítomnost v nejdůležitějších oblastech světa.

Turecko přestalo hlásat svoje dřívější heslo „žádný problém se sousedy“. Zvolilo strategii geopolitického útoku provokujícího konfrontaci s Francií v Libyi, s Řeckem ve Středozemním moři, s Ruskem v Sýrii a s Arménií na Kavkaze.

Převzato z Fondsk.ru

***

Tiskařský lis pro zemi – máselnici

Svjatoslav Kňjazev

19. listopadu 2020

Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a politiku bezpečnosti Josep Borrell nedávno veřejně vykládal, jak si otřel boty o Zelenského a jeho partu, tedy o veškerou svévolnou moc.

Diplomata EU ocitoval web ministerstva zahraničí EU: „Jak jsem řekl prezidentovi, EU není charitativní organizace ani bankomat. Pro nás nejlepší způsob, jak podpořit Ukrajinu, je pomoci s reformováním země, ale realizovat tyto reformy mohou jen sami Ukrajinci.“ Když se kolem Borrellových slov zvedl rozruch, upravili prohlášení, ale ve vyhledávači to původní zůstalo.

Ukrajinský ekonom Andrej Golovačev vše komentoval: „EU radikálně změnila svůj vztah k Ukrajině, když uznala, že naši zemi nelze reformovat ve směru k evropským hodnotám. Projekt je uzavřen. Od nynějška pohlíží EU na Ukrajinu jako na zdroj pracovní síly, surovinový doplněk, trh pro odbyt a nárazníkový stát. Nic víc.“

To co se stalo, spojilo činnosti patentového zloděje Porošenka a Zelenského, jehož zvolení prezidentem považuje Golovačev za „apoteózu vlády lůzy“.

Pro oficiální Kyjev nebylo Borrellovo prohlášení nejvhodněji načasováno. Podle návrhu rozpočtu na rok 2021 schváleného ukrajinskou vládou si kyjevské úřady naplánovaly půjčit přibližně 700 miliard hřiven (25 miliard USD). Jen zaplacení úroků 160 miliard hřiven (5 miliard USD) bude znamenat tentýž obnos, co výdaje na zdravotnictví či vzdělávání.

Soudě podle nálady ve vedení EU a ostatních věřitelů Ukrajiny už nemají chuť dávat almužny, ale jednoduše poskytovat úvěry.

Ředitel Institutu rozvoje ekonomiky Ukrajiny Alexandr Gončarov k tomu na svém facebookovém účtu napsal: „Jak látat rozpočtové díry? Kvůli tomu náš tiskařský lis pracuje na plný výkon. Množství peněz se od začátku roku 2020 na Ukrajině zvýšilo o 16,6 %, tedy o 227,7 miliard hřiven!“

Podle statistik je ukrajinská ekonomika v těžké situaci. Podle Gončarova byl obchodní obrat Ukrajiny s RF za 8 měsíců roku 2020 60,2 miliardy USD, což je o 9,7 % (7 miliard USD) méně než ve stejném období roku 2019. Záporné saldo je zároveň 2,4 miliardy USD. Vývoz z Ukrajiny dosáhl jen 30,9 miliard USD, o 2,2 miliardy méně než ve stejném období loni.

Pro „nězaležnou“ zemi je nejtěžší nižší kvalita exportu. Nejvýznamnějším zbožím je obilí (5,9 miliard USD) a slunečnicový olej (3,4 miliardy USD).

Ekonom Alexej Kušč konstatuje, že Ukrajina se změnila ze země vyrábějící rakety a letadla na zemi máselnic a kukuřičných polí. Tak to prostě je, obrátilo se to. Podle Kušče se v zemi objevil prudký nárůst produkce potravin a surovin, výrobu strojů a zařízení postihl strmý pád. V roce 2005 zde byla celková struktura vývozu stejná. Poté přišla deindustrializace, která se rychle realizovala. V roce 2019 byl podíl zemědělských produktů větší a zvýšil se na 48 % a strojírenských výrobků byl jen 7 %. Přitom je přidaná hodnota zemědělských výrobků minimální, ale náklady stále rostou.

Struktura rozpočtu Ukrajiny na rok 2021 připomíná hodování v době moru. Na činnost Zelenského a jeho kanceláře je určeno o 358 milionů hřiven více než loni. Na Nejvyšší radu o 244 milionů více , na kabinet ministrů o 190 milionů více, na Státní úřad pro vyšetřování asi o 1 miliardu více. Ještě štědřeji jsou obdařeny trestní orgány. Na kancelář generálního prokurátora připadlo skoro 2 miliardy hřiven i dalších převodů, na ministerstvo vnitra 2,8 miliardy hřiven a na SBU 2,8 miliardy hřiven. Lidé z těchto institucí si žijí na vysoké noze.

Přitom se odřeže objem dotací obyvatelům na komunální služby o 2,7 miliardy hřiven a financování ukrajinské energetiky bude nižší o 442 milionů hřiven.

Soudě podle této dynamiky rozpočtových výdajů si Zelenského tým uvědomuje, že brzy, podle vývoje událostí, bude muset svoji moc bránit silou. Jak to může skončit, není známo.

Převzato z Fondsk.ru

***

Merkelová jako ochránce Erdogana a její úloha ve válce v Náhorním Karabachu
Rauf Baker

21. listopadu 2020

V minulosti byly vztahy Turecka a evropských zemí nestabilní a nepřátelské, pouze mezi Němci a Turky byly stabilní a přátelské. Tento stav trval přes 100 let. V první světové válce bojovaly obě země bok po boku. Za druhé světové války podepsal tehdejší turecký prezident Inonu pakt o přátelství s nacistickým Německem. Až když spojenci v roce 1945 zatlačili na Ankaru, bylo to několik měsíců před koncem války, Turecko dohodu opustilo.

V roce 1961 podepsaly Německo a Turecko pakt na vytvoření programu pro gastarbeitery, který měl uspokojit potřebu rychle se rozvíjející německé ekonomiky na nekvalifikovanou pracovní sílu. Dnes je v Německu přibližně 4 miliony osob tureckého původu.

Před patnácti lety se úřadu kancléře ujala Merkelová, což znamenalo velký nárůst dvoustranných vztahů. V roce 2003 nastoupil do úřadu tureckého premiéra Erdogan. Zasloužil se o změnu tureckého vládního systému na prezidentský a v roce 2014 se stal prezidentem. Poté Merkelová a Erdogan vytvořili politické partnerství a Erdogan se stal jejím chráněncem. Německo bylo prostředníkem v tureckém vyostření energetického sporu ve východním Středomoří mezi Tureckem a jinými členy EU – Řeckem a Kyprem. Při nedávných střetech v Náhorním Karabachu Berlín celkem mdle odsoudil provokační postoj Erdogana. Merkelová ve skutečnosti nad Erdoganem rozevřela diplomatický deštník v naději, že nakonec získá společné předsednictví v minské skupině.

Když Erdogan napadl severní Sýrii, neudělala pro jeho zastavení Merkelová nic. Ve skutečnosti tento krok podpořila. Vysvětlila to jako způsob omezování přílivu uprchlíků do Evropy. Podle ní nebude příliv tak velký, jestliže Erdogan změní území Tureckem kontrolované na tak zvaný „bezpečný přístav“ pro Syřany.

Berlín je jedním z hlavních obchodních partnerů Ankary. V roce 2019 byl obchodní obrat mezi nimi 30,4 miliardy EUR. V Turecku pracuje přes 7500 německých společností. V roce 2015, v době vrcholící migrační krize, poslal Erdogan do Německa skoro milion běženců. Německý Volkswagen dodal do Turecka přes 107 400 aut, bylo to nejvíce od roku 2002. Právě v tomto roce Erdogan vyhrál volby do legislativních orgánů. Druhá německá automobilka Mercedes vlastní v Istanbulu závod na výrobu autobusů.

V obchodě se zbraněmi je Ankara největším světovým dovozcem německých zbraní. Loni jich dovezla za čtvrt miliardy EUR. Je to opět od roku 2002 největší množství. V roce 2005 přišla k vládě Merkelová.

Německo je důležité v tureckém programu bezpilotníků, které byly hlavním nástrojem turecké armády v jejích střetech v Libyi, Sýrii a Náhorním Karabachu. Hlavice raket na dronech byly vyvinuty německým TDW. Německá vláda oficiálně přiznala, že vydala Turecku 33 povolení na export výrobků vhodných pro použití na vojenských dronech. Rakety pak vyrábí turecká státní společnost Roketsan navázaná na Erdoganovu rodinu.

Oba státy se navzájem ovlivňují, avšak užitek je větší pro Berlín. Veliká turecká diaspora v Německu je považována za čtvrtý největší turecký volební obvod. Jeden a půl milionu německých Turků má hlasovací právo a při posledních volbách jich pro Erdogana hlasovalo více než dvě třetiny.

DITIB je turecký islámský svaz pro náboženské záležitosti. Je to nejdůležitější Erdoganův nástroj. Řídí přibližně 3000 mešit, třetinu všech mešit v Německu. Od německé vlády dostává stovky tisíc EUR za rok. Řídí největší německou mešitu v Kolíně nad Rýnem, spuštěnou v roce 2018 za jeho osobní účasti.

Na vztahy mezi Erdoganem a Merkelovou nelze spoléhat do nekonečna. Kancléřka odejde za rok. V politickém zastoupení v Berlíně dochází ve vztahu k Ankaře ke znatelnému posunu. To by mohlo způsobit změnu německé politiky, obzvláště pokud bude Erdogan Němce provokovat k účasti na sporech po celém světě.

Strategie Merkelové podněcovala Erdogana k samolibému jednání. Ukázala také, že Německo i Evropa jsou vydíratelní. Merkelová v roce 2016 zorganizovala dohodu o uprchlících mezi EU a Tureckem k zastavení jejich přílivu výměnou za finanční výhody.

Domácí i zahraniční ztráty Erdoganovi nepřinesou nakonec jen jeho avantýry. Spíše to bude labilita tureckého hospodářství a volný pád turecké liry. Finanční potíže Turecka převyšují možnosti Německa k pomoci i přes snahu Merkelové podat Erdoganovi pomocnou ruku ještě před jejím odchodem z funkce kancléřky. Jejím posledním pokusem, jak mu pomoci, je změna dohody o celní unii mezi EU a Tureckem tak, aby poskytla Ankaře ještě více možností a hospodářských výhod.

Převzato z Svpressa.ru