Hlavní bylo, že i mně ta figura chyběla. Řekl jsem si, že z ní ještě můžu něco "vytřískat", prozradil seriálový David Hofbauer, který v rozhovoru uvedl, že se coby svérázný lékař bude na obrazovkách objevovat minimálně další rok.

Před lety jste byl moderátorem dětského pořadu Studio Kamarád. Uvědomoval jste si, že jste součástí legendárního projektu, který začal vysílat, když vám byl pouhý rok?

To víte že ano, i já na něm vyrostl. Byla to tehdy jediná barevná věc, která se v televizi vysílala, a postrádala takovou tu Husákovu šedou mlhu. Hýřilo barvami, nápaditostí, a my to jako děti milovali.

Nyní hrajete v seriálu Sestřičky Modrý kód, který sleduje úplně jiná věková kategorie, takže máte podchycené diváky napříč generacemi.

Přesně tak. V Sestřičkách jsem vidět, a i když to na první pohled nevypadá, jsem stále aktivní i ve Studiu Kamarád, protože tam propůjčuji hlas loutce – Myši.

Seriály jsou velmi oblíbeným diváckým „sportem“. Jaké jste v mládí sledoval vy?

Vyrůstal jsem na Křečkovi v noční košili, Arabele, na Rodině Smolíkových, Létajícím Čestmírovi, Návštěvnících. Zkrátka na všem, co zavánělo nějakým sci-fi.

Sledoval jste i zahraniční produkci? Třeba seriál Beverly Hills 90210?

Tak na tom jsem nastartoval pubertu. Beverly se objevilo v době, kdy se ve mně začaly probouzet mužné síly. Třeba Melrose Place, které pak následovalo, to už mě nebavilo, to bylo pro trochu starší diváky a možná to bylo i erotičtější. Ale Beverly Hills, to bylo trendy. Všichni kluci chtěli být Dylan, ale spíš jsme byli Sanders a možná trochu Brandon...

Takže coby seriálová hvězda dokážete pochopit, že i vy jste pro někoho Brandon Walsh?

Je to těžko pochopitelné, možná to nedokážu plně docenit, ale zároveň si umím představit, že to tak být může. (smích)

Jako děti jsme si občas hráli na tehdy oblíbené seriálové hrdiny. Třeba na Velké sedlo a hrázného Palyzu. Myslíte si, že si děti podle Sestřiček hrají na doktory?

Já doufám, že ano. Ale ona hra na lékaře je vlastně první záludná dětská hra, kdy člověk může poznat anatomii toho druhého. Já jsem v mládí hrou na lékaře poznal nejedno dívčí tělo... Vlastně i mužské... A zjistil jsem, že to ženské je lepší. (smích)

Umíte si představit, že svou rolí lékaře Hofbauera ovlivníte někoho z mladších ročníků natolik, aby šel studovat medicínu?

Já bych si přál, aby tomu tak bylo. Umím si představit, že když je nějaká postava dobře napsaná, tak může dítě poznamenat, a ono pak chce být jako v tomto případě superhrdinou a doktorem. Bylo by skvělé, kdyby tomu tak opravdu bylo.

Byl váš vstup do seriálu Modrý kód před dvěma lety zlomem ve vaší popularitě?

Ano. Samozřejmě se to tenkrát víc rozdmýchalo a vešel jsem ve známost. Co mě překvapilo a byl jsem za to velmi rád, byly reakce diváků, a to velmi pozitivní. Ale mou popularitu si zase nepředstavujte tak, že na fanoušky musím používat repelent. Možná je to i fyziognomií mého obličeje, protože vypadám, že jsem – slušně řečeno – naštvaný, což ovšem není pravda. Ale může to i dost lidí odradit od nějakého kontaktování mé osoby. Každopádně svou zdánlivou nedostupnost nevytvářím záměrně a rád se s lidmi i vyfotím.


Z Modrého kódu jste odešel na vlastní žádost. Nyní jste se vrátil do Sestřiček. Hrály v tom roli divačky – vaše fanynky, které si vás žádaly zpět?

Určitě hrály. My jsme se Sabinou Laurinovou jako dvojice dostali dokonce přezdívku Dary. Dlouho jsme nevěděli, co to je, a pak jsme zjistili, že se jedná o zkratku jmen David a Mery. Takže jsme byli dvojice, se kterou se diváci identifikovali. Čili divácká poptávka hrála v mém návratu roli, ale hlavní bylo, že i mně ta figura chyběla. Řekl jsem si, že z ní ještě můžu něco „vytřískat“. Navíc se změnily scenáristické týmy a já nastupoval zpět do Modrého kódu, jen se přejmenoval na Sestřičky, ale to už jsem se vezl.

Takže teď mohou být divačky klidné. V seriálu hodláte pobýt dobu delší a neurčitou?

Teď počítám s tím, že minimálně rok v Sestřičkách zůstanu, a pokud to bude alespoň trochu scenáristicky snesitelné, tak klidně i déle.

Síla seriálů je občas až neuvěřitelná. Podařilo se vám některé diváky přivést třeba k divadlu?

Trochu tomu tak bylo. Ale teď spíš ne. V Praze máme malé Divadlo Terminus, a i když vytváříme videopozvánky, které dáváme na sociální sítě s tím, že tam fyzicky budu, tak to vlastně žádný efekt nemá. Je ale pravda, že řada „mých“ seriálových diváků do divadla opravdu chodit začala.

Vašim dětem je devět a téměř pět let. Vezmete je tu a tam na dětské divadelní představení?

Když to jde, tak s nimi rád vyrazím. Ale není to pravidelné, protože když čas dovolí, trávíme víkendy spíš mimo Prahu na chalupě a přes týden to je vzhledem k mé herecké profesi složitější. Ale rádi si zajdeme do Minoru i na Jatka78, kde hrají moji známí.

Až vám děti povyrostou, kam je vezmete do divadla? Pro ty menší je relativně dost představení, ale pro odrostlejší a náctileté asi nic.

Divadlo není jen činohra, ale i pohybové projekty, mohou to být bratři Formanové, divadlo výtvarné nebo divadlo fantazie. Praha v tomhle nabízí plejádu možností a konkrétně ty náctileté bych vzal klidně do Divadla v Celetné na Snímek 51, což je pěkně udělané představení, kde se děti dozvědí, že existovala Rosalinda Franklin, která výrazně přispěla k rozluštění DNA... Tohle jsou věci, které jsou divadelně propracované, herecky dobré a zároveň to má edukační ráz.

Vy také hrajete pro děti. Jaké to je?

Kdysi dávno jsme měli na programu zájezdovou pohádku pro mateřské školy. Bylo nám kolem pětadvaceti a jezdili jsme po republice. V pět ráno jsme vyjeli, v sedm jsme byli třeba v pošmourném Děčíně. V tělocvičně byly sražené židličky, cítíte tam vůni drožďové pomazánky, čajíků, a zatímco byste si raději srazili tři postýlky a ulehli, tak si navléknete krovky a jste Mandelinka bramborová. Strašné! Ale děti jsou úžasné publikum. V tomhle jsou naprosto čisté, tvrdé, upřímné.

I nyní ale hrajete pro dětské publikum.

Už ne. V Divadle v Celetné jsme si ale s dětmi užili krásné chvíle. Hráli jsme Mikulášovy patálie a děti opravdu hýkaly blahem. Ale ve chvíli, kdy máte vlastní děti, chcete být s nimi.

Takže se z představení stahujete? Omezujete divadlo a chcete mít víc času pro rodinu?

Ano. Přesně tak. V Divadle v Celetné jsem skončil, což je úplná novinka. Po devatenácti letech Celetnou opouštím. Soustředit se chci na naše Divadlo Terminus. Tam chci upnout všechny síly. Aktivní ale zůstanu ještě v Divadle v Dlouhé. A chci si ponechat prostor pro případné nabídky jinde.

Rád přijímáte nové výzvy, zkoušíte něco nového? Nebo máte radši určitý stereotyp a jistotu?

Výzvy přijímám rád. Je hezké, když vám řemeslo umožní vyzkoušet si věci, které třeba nesouvisejí jen s tím, že interpretujete nějaký text, takže čím víc mi má profese dokáže nabídnout příležitostí a různých variací, tím je to lepší a následně barevnější.