Největší básnířka citů, divoké vášně a lásky ve své době pohoršovala. Osudová žena: Růžena Jesenská

Růžena Jesenská se narodila v červnu roku 1863 v Praze. Její otec byl úředníkem radotínské cementárny. Její mladší bratr Jan byl lékařem a otcem Mileny Jesenské. V rodině panovaly idylické vztahy, o čemž vypovídá autobiografický román Růženy Jesenské z roku 1931 Dětství.

Rodina patřila k pražskému okruhu intelektuálů. Oba rodiče vedli děti k vlastenectví a k úctě k českému jazyku. Možná díky tomu se Růžena již v dětství stala vášnivou čtenářkou. Navštěvovala exkluzivní školu svatého Tomáše, kde se pokoušela o své první literární texty a divadelní hry.

V roce 1878 nastoupila do ústavu pro vzdělání učitelek. „V té době, pokud chtěla být dívka vzdělaná, musela nastoupit do učitelského ústavu. Jinou možnost vyššího vzdělání jako žena v té době neměla,“ říká literární kritička Libuše Heczková.

Po dvou letech praxe v Mladé Boleslavi začala učit zpátky na měšťanské škole svatého Tomáše v Praze. Své mladé žákyně podporovala ve vzdělávání. Mnohým z nich otevřela cestu k Minervě, prvnímu českému ženskému gymnáziu.

Žena dvou profesí

Učitelské povolání jí nijak nebránilo živit se i jako spisovatelka a básnířka. Původně publikovala pod různými pseudonymy. Literární jméno Eva z Hluboké odkazovalo k romantismu, Martin Věžník k její velké lásce.

„Nemohl se ozvati hlas plný a vroucí, silnou vášní vibrující, a přece srdce mladé učitelky v kontaktu s životem bystře pulzující nedalo se odmítavostí ve svém vše zachycujícím souznění utišiti.“
Jan Opolský (z knihy Růžena Jesenská)

Jako učitelka však zůstala svobodná. Přesto prožila několik vztahů. Její první láskou byl spisovatel Rudolf Karel Zahálka, o kterém bohužel moc známo není. „Byl to zároveň medik a velmi blízký přítel Viléma Mrštíka. V roce 1899 spáchal sebevraždu. Podle Mrštíka to byl muž citlivý, přepjatý, trpící depresemi. Jeho vztah s Růženou Jesenskou musel být bezpochyby velmi komplikovaný,“ popisuje Libuše Heczková.

Dvojí pohled 

Na začátku 90. let patřila Růžena Jesenská k novému okruhu salonu Růženy Svobodové. Mimochodem se stýkala s Janem Nerudou, J. V. Sládkem, Juliem Zeyerem nebo F. X. Šaldou. „Znala celý pražský intelektuální svět, ale snažila se seznámit i s autory okolo Moderní revue.“

V okruhu symbolistů a dekadentů bylo ale její psaní považováno za sentimentální a ne příliš zajímavé. Zajímala je ovšem ženská citovost a odvaha otevírat tabuizovaná témata, jako byla incestní láska, lesbická láska nebo předmanželský sex. „S okruhem Moderní revue se Jesenská sblížila až po roce 1902, kdy jí vážou velice hluboké vztahy k Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, Arnoštovi Procházkovi, Miloši Martenovi a Kamilu Fialovi.“

Zvítězila žena

Přestože povolání spisovatelky a překladatelky nebylo výjimečné, vzdělané ženy výjimečné byly. A právě možná kvůli tomu se dostala do křížku s významným slavistou Karlem Kolářem. Spor se týkal jejího překladu ukrajinského básníka Tarase Ševčenka.

„Celý konflikt způsobil slavista Josef Kolář, který prohlásil její překlady za nekvalitní a špatné. Byly poslány k posouzení ukrajinskému básníkovi Ivanu Frankovi, což svědčí o tom, jak málo jí bylo důvěřováno. Její překlady ale nakonec byly uznány za lepší, byly vydány v roce 1900 a posléze začala hojně překládat z ukrajinštiny právě Ivana Franka.“

O vášni psala i ji prožívala

O jejím vášnivém jádru nesvědčí jen její literární texty, ale také dopisy, které si vyměnila s Alfonsem Muchou. Malíř, fotograf, pražský a pařížský intelektuál však udržoval i jiné vztahy, a tak kontakt mezi nimi ustal. Podle kritičky možná o jejich vztahu vypovídá sbírka Rudé západy z roku 1904, která je plná pozoruhodné erotiky a zároveň melancholie.

O vztahu Růženy Jesenské s Alfonsem Muchou můžeme jen spekulovat. O hlubokém citu ale svědčí jejich dochovaná korespondence|foto:autor neznámý, Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Růžena Jesenská byla kontroverzní postava nejenom kvůli svým tématům, která veřejně sdělovala, ale také kvůli tomu, jak psala. „Její způsob práce je vrcholně stylizovaný. Jde o vrcholně ornamentální prózu, která zachycuje intimní stav ženy. To bylo velmi neobvyklé. Na rozdíl od spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické, která byla ve své době stejně populární jako Růžena Jesenská a která tyto problémy zachycovala v realistických konturách.“

Kalendář paní a dívek

Své názory se snažila prosadit i ve svém druhém povolání. S vedením školy vedla mnoho sporů, chtěla být mnohem progresivnější. Proto v roce 1907 raději odešla do předčasného důchodu a stala se novinářkou. V roce 1911 přebrala známý Kalendář paní a dívek a vytvořila z něj novou tribunu, exkluzivnější, nesoucí významnější ideje.

Přestože byl Kalendář paní a dívek tradiční tiskovinou, která doprovázela ženy a dívky jeden rok a která měla nižší literární úroveň, požádala Růžena Jesenská Zdenku Braunerovou, aby vytvářela grafickou podobu časopisu. Díky tomu se z časopisu podařilo vytvořit exkluzivní čtení.

Mnohem důležitější ale bylo, že Růžena Jesenská poskytla v časopise prostor k publikování i svým přátelům z okruhu Moderní revue. Kalendář vycházel po celou dobu 1. světové války. Podporovalo se v něm české vlastenectví a česká četba.

Osobní život byl vnější svět

Skrze národní ideje se Růžena Jesenská seznámila s Karlem Kramářem a podporovala ho v jeho aktivitách. V roce 1917 se přidala jako mnoho dalších ke slavnému manifestu českých spisovatelů, který inicioval Jaroslav Kvapil. Manifest podepsalo 222 českých spisovatelů a šlo o první velké veřejné vystoupení českých intelektuálů a české společnosti, která volala po samostatnosti.

I v této době zůstává hlavním tématem jejích textů láska. Za první republiky se ale také dostala do redakce Národních listů, čímž se z ní stala skutečná novinářka. Závažné pro ni vždy byly otázky ženské a sociální.

„I nadále vedla život spíše veřejný. Vystupovala velmi často jako významná osobnost československé republiky. Aktivně se účastnila různých typů komisí, ve kterých zasedala právě pro zlepšení sociálního postavení nejenom žen, ale i chudých. V roce 1929 byla zvolena do Akademie věd a umění.“

Konce druhé světové války se nedožila. Zemřela 14. července 1940 ve věku 77 let.