Lidská těla a skutečný fyzický akt

V Galerii výtvarného umění v Ostravě vznikla pod vedením kurátorky Renaty Skřebské výstava s názvem Dělník je smrtelný, práce je živá, která má za cíl představit téma práce ve výtvarném umění. Nakolik se to podařilo, se v textu zamýšlí Martin Drábek: „To, že téma práce se kurátorka rozhodla nahlížet výhradně skrze perspektivu fordismu, přináší obzvláště ve zmíněném prvním sále hypnotický a svým způsobem i romantický zážitek.“

Lidská těla a skutečný fyzický akt

To nejpodstatnější se odehraje již v první místnosti v přízemí Galerie výtvarného umění v Ostravě. Její prohlídka totiž jasně ukazuje strukturální podstatu kurátorské metody, která se pak genericky reprodukuje v dalších prostorách galerie. Těla především mužů a občas žen jsou zde umístěna do monumentálních a děsivých kulis továren, případně infikována kontextem, který tyto kulisy produkují. Všichni v konfrontaci s manuální formou práce. Muži bojující, svalnatí, páchnoucí a rozhodně smrtelní. Ženy existující nenápadně, stabilně a především s očekávanou neúnavností, aby stvořily záhyb bezpečí, případně skrze symbolické obrazy něhy, lásky a mateřství umožnily odfiltrovat smutek. Divákovi je zde tak umožněno z pozice bezpečného historického odstupu pozorovat heroičnost a tragičnost tohoto směnami jasně ohraničeného světa a v blahosklonně reflexivní bublině sentimentálně fantazírovat o hrůzném údělu našich nešťastných předků. To, že téma práce se kurátorka rozhodla nahlížet výhradně skrze perspektivu fordismu, přináší obzvláště ve zmíněném prvním sále hypnotický a svým způsobem i romantický zážitek. Z hlediska relevantnosti badatelského výzkumu, jímž projekt také je, se ale tento přístup ukazuje být poněkud rizikovým.

Výstava Dělník je smrtelný, práce je živá volně navazuje na projekt Černá země? Mýtus a realita, který se zaměřoval na uměleckou scénu Ostravska mezi léty 1918–1938. Autorkou obou projektů je Renata Skřebská, jež současnou instalaci rozdělila do osmi sekcí, které obsahují pestrou škálu tematických linií od personifikace práce, maskulina práce, ženského údělu, panoramatu krajiny a města, každodennosti až například po družstevníky. „Současná výstava si klade za cíl (…) představit tematiku práce ve výtvarném umění. (…) Výstava se zaměřuje na zkoumání společenských, kulturních a uměleckých proměn ve vazbě k tématu, jak se vyvíjelo především po vzniku Československa (…),“ uvádí na úvod svého teoretického textu v katalogu kurátorka. Zároveň v rozhovoru pro webový portál Ostravan.cz zmiňuje, že umělecká kritika téma práce dosud opomíjela a umělci či kurátoři tvořící v posledních třiceti letech až na výjimky také. Příčinu pak vidí zejména v diskreditaci zobrazení idealizované práce za předchozího socialistického režimu. A i když z jejích úst nikdy explicitně nezaznělo, že by právě současná ostravská výstava měla tento deficit napravit, je to zřetelně jedna z nejdůležitějších ambicí tohoto poměrně rozsáhlého projektu.

Reflexe tématu práce, tak jak bylo zpracováváno ve výtvarném umění v horizontu přibližně posledních sta let, v českém uměleckohistorickém prostředí skutečně neexistuje. Také z toho důvodu je ale klíčové, jaké parametry se kurátorka rozhodla použít k vymezení svého badatelského a kurátorského teritoria. Na rozdíl od projektu Černá země? Mýtus a realita není současné téma spojeno pouze s ostravským regionem. Objevují se zde sice obrazy horníků, hald či železáren, ale také přehrady, zemědělci při práci či každodennost pracujících. Téma tak přichází o svoje regionální ohraničení a vstupuje na pole, kde se stává snadnější obětí generalizující fragmentárnosti. Samotný pojem práce je zde používán v té nejobecnější rovině, a měl by ji tedy logicky mapovat v maximální míře proměnlivosti, tak jak byla ve výtvarném umění sledovaného období reflektována. Projekt však ukazuje téměř výhradně práci manuální, tedy osudy dělníků, žen horníků, zemědělců či švadlen, a to i v případě, kdy kurátorka vybírá příklady děl z posledních třiceti let uměleckého vývoje.

Pokud by Renata Skřebská časový rámec svého výzkumu vsadila mezi 20. a 80. léta 20. století, mělo by toto rozhodnutí jistou logiku. Prezentovaný výzkum však končí až v současnosti, a tím se zvolený interpretační model světa práce, který je podmíněný fordismem, tedy systémem průmyslové hromadné výroby, jež se v 70. letech 20. století transformoval do postfordistické éry, stává nefunkčním a zkreslujícím. Postfordismus, který značně změnil podobu práce a zásadně tak ovlivnil životní styl zaměstnanců, jako by pro kurátorku vůbec neexistoval. Naopak zde za pomoci příkladů děl vytvořených v období od 90. let 20. století do současnosti sledujeme snahu budovat romantizující příběh, v němž jsou manuální práce a industriální kulisy fordistické éry oplakávány a připomínány jednou ve formě fotografií opuštěných a chátrajících továren (Václav Jirásek), jindy malbami dělníků opravujících koleje (Zbyněk Sedlecký), tesařů (Filip Nádvorník) či polonahé skupiny horníků (Pavel Šmíd).

Ve výše zmíněném rozhovoru pro webový portál Ostravan.cz zmiňuje Renata Skřebská mimo jiné, že „v galerijních institucích také často působí kurátoři, kteří se na téma práce dívají jako na něco, co symbolizuje minulý režim. Raději chtějí koncept, abstrakci, filozofická témata a tak dále, práce se však bojí“. Skutečnost je však taková, že zejména v několika posledních letech je právě téma současných forem práce a jejich vlivu na život lidí kurátory a vizuálními umělci zpracováváno poměrně často. Namátkou je možno zmínit například třetí část dlouhodobého projektu Václava Magida v pražské Galerii Kurzor Podmínky nemožnosti III/VII: Práce zahálky z roku 2018, video Slides Martina Kohouta, se kterým se stal v roce 2017 laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, nebo společná výstava Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského nazvaná Práce na budoucnosti, která se odehrála v roce 2019 v brněnské Fait Gallery.

Ani v jednom ze zmíněných příkladů sice není téma práce interpretováno skrze explicitní obrazy manuálně pracujících lidí či strojů, znamená to však pouze, že problematika tvrdé manuální práce v továrně či na poli momentálně není hlavním objektem zájmu současného uměleckého provozu. Těmi jsou spíše vliv technologií na podobu práce, prekarizace a z ní vyplývající psychická nestabilita či tlak na flexibilitu při vstupování do stále náročnějších kontextů. Tedy témata, která souvisí s fenoménem postindustriální postfordistické éry. Tu však Renata Skřebská ve svém ostravském projektu odmítá reflektovat. Výstava Dělník je smrtelný, práce je živá je tak spíše než uměleckohistorickým výzkumem opomíjeného tématu subjektivní kurátorskou sondou – romantickou vzpomínkou na skutečný fyzický akt. A nutno přiznat, že – nahlíženo skrze tuto optiku – jde vlastně o mimořádně zajímavý kurátorský počin.

Dělník je smrtelný, práce je živá / kurátorka: Renata Skřebská / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Ostrava / 23. 9. 2020 – 3. 1. 2021

Foto: Roman Polášek (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)