Krize a vize. Tři nová R pro pandemii – respekt, rozum a resilience

Uprostřed druhé vlny pandemie a bez konkrétních vyhlídek na její konec se snažíme nalézt aspoň něco pozitivního. Situace nás donutila vzít na vědomí spoustu věcí, kterých jsme si v minulosti nevšímali (protože jsme nemuseli), a zamyslet se nad hodnotami, které jsou pro naši společnost důležité. Vybraných osobností v novém čísle časopisu Heroine jsme se ptali: V čem nás to může posunout dál? Čeho jste si vy osobně všimli ve svém oboru? Co se odkrylo? Jaké změny to do budoucna přinese? Co by se mělo změnit? A děje se to? Zajímala nás ale i osobní rovina. Překvapili jste něčím sami sebe? Možná jste si uvědomili, že máte rádi lidi víc, než se vám původně zdálo, a chybějící kontakt vás ničí? Pomohla vám karanténa k tomu, abyste o sebe víc pečovali? Nebo na vás měla naopak negativní dopad? Nepřevlékáte se už z tepláků?

Pandemie ochromila naše životy a zasáhla do nich způsobem, který bychom si před rokem nedokázaly ani představit. Spolu s tím, jak se „zastavil čas“, odkryla se i hluboká, dlouho neřešená traumata nejen české společnosti, ale i celého světa. Najednou vidíme, co je skutečně důležité a jak vetché byly samotné základy infrastruktury státu.

Školství se přesunulo do našich domovů, jenže v ne každém z nich funguje kvalitní wifi připojení a ne všichni členové domácnosti disponují tak potřebným počítačem nebo tabletem. Matky samoživitelky, na které problémy udeřily s největší silou, se tak často na sociálních sítích doprošují finanční pomoci, aby mohly dětem koupit potřebné pomůcky na domácí výuku. Kolik dětí ale skutečně sítem propadá, ani nevíme – hodně rodičů totiž muselo i v době krize chodit do práce, nemohli přejít na home office a nemohli stíhat péči i práci naráz.

Krize také odhalila, jak běžné jsou v Česku standardy „dvojích směn“.  Andrej Babiš už na jaře apeloval na zdravotní sestry, ať chodí do práce a nezůstávají s dětmi doma. Problematika vysoce feminizovaných odvětví, jako je zdravotnictví nebo učitelství, které zároveň trpí velkou mírou podfinancování, se odkryla ve své veškeré nahotě.

Zejména zdravotnictví je pod enormním tlakem, přičemž už roky se mluví o tom, jak nemáme dostatečné kapacity, jak tvrdé směny zdravotní sestry zažívají a jak nízké mzdy za tvrdou dřinu pobírají. Tak zásadní oblasti, jako je péče a starost o druhé, dnes už nejsou společensky vnímané jako něco navíc, ale každý z nás vidí, do jaké míry na nich stojí stabilita a bezpečí země. Uvědomí si to politická reprezentace, až zlé časy pominou?

Problém dnešní politiky je, že se do jejího fungování až moc promítají nedostatečné zkušenosti části veřejné reprezentace. Lidé, kteří sedí ve vládě, patří k vysoce privilegovaným vrstvám a často nedokážou nahlédnout jiné životní příběhy, než jsou ty jejich – úspěšné a zabezpečené. Tato skutečnost má i svůj genderový rozměr: muži nad šedesát, kteří ve vládě sedí, nemuseli nikdy řešit slaďování práce a péče, neví, co je neplacená práce v domácnosti, jak těžké je soustředit se na své děti a nešidit sebe.

Pokud budou naši politici někdy potřebovat péči, bude jim poskytnuta v té nejlepší úrovni. Něco takového pro většinu země neplatí, a i to je důležitá lekce. V porovnání s tím, jak covid pandemii zvládla taková novozélandská premiéra Jacinda Arden, působí česká realita jako ještě větší tragédie.

Potřebujeme, aby v politice byli zastoupeni i lidi s jinými zkušenostmi, než jsou zkušenosti stereotypních postav padesátníků v oblecích. Potřebujeme pole rozhodování rozšířit a víc naslouchat těm, kteří jsou v systému zranitelnější. Právě jejich optikou totiž nejlépe vidíme, jak se stát s velkými krizemi (i výzvami) umí vyrovnat. V Česku je to bohužel zatím nepěkný pohled.