Antonín Suk: Opravdoví loupežníci

Rubrika: Literatura – Povídky

O „rezavých loupežnících“ už jsem už vyprávěl a o tom, že mě mladá maminka lákala z lesa domů výstřely z brokovnice také. A tak nyní musím splnit svůj slib z minula a povyprávět, jak to všechno souvisí.

Někde tady nade vsí musela být famílie rezavých loupežníků. Jenže – kde? Pátral jsem já, hledal cestář i strýc Jirka – a výsledek žádný. Slepice z horní strany Vickovic se ztrácely napořád! Liška byla vždy tam, kde jsem nebyl já. Moje pověst lovce dostávala velice vážné trhliny. Už i ta bába v hospodě měla kousavé narážky.
Na ten můj svátek, 13. června, jsem se po odjezdu Pražáků vydal na výzkum. Pomalu jsem se tenatnicí dostal na alej podle přeměny. Tuto cestu jsem znal v kteroukoliv denní či noční dobu nazpaměť. Nyní zapadající slunce barvilo trávu i stromky do žlutooranžového nádechu. Jenže cosi se mi nezdálo. Na té cestě ležely asi tři hroudy nebo kameny. Kdo sem co dal? Určitě to tu ještě včera odpoledne nebylo!
Na cestě vedle plotu se zřejmě uvelebily tři kusy kdo ví čeho. Zůstal jsem stát a přemýšlel. Dalekohled jsem neměl. Náhle tichem navčera zaburácely dvě rány od hájenky. A pak se začaly dít věci! Chudák, starý oplůtek jen zapraskal, jak se do něj ty tři rezavé koule vecpaly. Takže tady máte vy liščí sloto svůj ložírunk! To už ale rachotil vzduchem tupl druhý a vy už víte, co to znamenalo. Po nočním extempore s Bejbinkou v Praze mohu pokračovat.

Ráno jsem vstával velmi časně nejen já v Praze, ale i náš cestář doma. Šel okouknout své hospodářství. Na dlouhé louce, táhnoucí se podle Hlaváčku až naproti hájence se producíroval šlechtic kohout a jeho dvě též urozené družky. To vše tetované a s atestem čistokrevnosti nedávno cestář koupil na trhu v Kolíně. Samozřejmě za nemalý peníz.
Jenže – tady najednou – katastrofa!
Kohouta začala zpracovávat za mohutného křiku slepic liška. Peří jen lítalo na všechny strany. Běžel tedy cestář na náves, kde právě stál ranní autobus na Třebětín, skočil do něj, u hájenky si nechal zastavit a běžel pro mne. Velká chyba, nebyl jsem ještě doma a tak maminka nikomu tak brzo neotvírala.
Měl to vymyšlené dobře. Než by se vrátil do vsi, já bych si stoupl na stráňku, on by lišáka popohnal a jiného nezbývalo, než jej střelit. To však bylo je zbožné přání. Realita byla horší. Cestou zpět do dolíku zjistil, že ten rezavý loupežník plně poznal kvalitu jeho chovu slepic a potrhal všechny tři kusy! Kohouta si pro jistotu hned odnesl. Bylo vidět, že svému loupežnickému řemeslu rozumí.
Když jsem pak přijel v Bejbince slavně do dvora, maminka mě varovala: „Nechoď do vsi! Cestář tě přetrhne!“ Nedbal jsem a šel jsem zbuntovat na ty lotry v přeměně všechno, co se dalo. Ale nedopadlo to nejlíp.
Přestože, anebo právě proto, že nám liščata běhala doslova pod nohama, střelil jsme jen jedno. Ostatní i rodiče upláchli! Protože mimo jiné v horní části vsi už nebylo co krást, daly lišky pokoj. Stejně na ně ale došlo o něco později pod Novým rybníkem.
Moje myslivecké já se mi pomalu vracelo. Bába v hospodě dokonce prohlásila: „ Jen ten Suk za trochu stojí, střelí lišku, i když se to nežere!“ Její uznání však netrvalo dlouho. Za tři dny jí náš Dan zadávil ve světnici pod stolem kočku, kterou si přihnal z pole! 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 11. 2010.