Zatímco hokejistům by k němu stačil obyčejný puk, „Vlčák“ potřeboval k nácviku této techniky plnokrevnou „er-pětku“ a nezpevněný povrch tratě. Druhá zmíněná podmínka je v našich zeměpisných šířkách nedostatkovým zbožím i bez koronaviru, a tak se Martin Vlček s Karolínou Jugasovou vydali do nedalekého Německa, kde byla pro ně a dalších pět desítek účastníků připravena populární ADMV Lausitz Rallye.

Ačkoliv „Vlčák“ nikdy nedal na šotolinu dopustit, jeho zkušenosti sahají jen na české polní cesty, po kterých se obvykle při „ostrém“ závodě jezdí na asfaltových pneumatikách. Velcí mistři skandinávské šotolinové školy však svoje „nahození“ (rozumějte: skandinávskou otočku k nasměrování auta do zatáčky) obvykle ukazovali světu s dosti odlišným vybavením. V Martinovi proto uzrála chuť konečně si vyzkoušet opravdovou šotolinovou soutěž, a to v plné polní, tedy se „správnými“ pneumatikami a „správným“ nastavením podvozku. Na získání návyků pro jízdu na šotolině mu pořadatelé nadělili pořádnou porci, neboť za dvě etapy bylo pro soutěžní posádky připraveno plných 165 závodních kilometrů. „Jednalo se o první moji zkušenost se šotolinou v takové délce. Byl to pro mě obrovský zážitek a musím říct, že mě šotolina obrovsky zasáhla. Samozřejmě, že technika na těchto tratích strašně trpí, ale zážitek je to tak neskonalý, že s určitostí mohu říct, že na šotolině v žádném případě nekončím,“ neskrýval nadšení Martin Vlček, který podle svých slov začal jezdecký styl „pilovat“ doslova od nuly. „Při jízdě na šotolině jsem z dvacetiletých zkušeností závodění na asfaltu v podstatě vůbec nic nepoužil. Styl jízdy se lišil radikálně, například typické nahození a akcelerace už dávno před zatáčkou se na asfaltu prakticky nepoužívají. Byly to prostě samé novinky,“ dodal Martin.

Něčím novým byla Lausitz Rallye i pro Karolínu, která sice po boku Martiny Daňhelové či Karla Kupce již v minulosti okusila několik zahraničních startů, ale žádný z nich se Lausitzu charakterem neblížil. „Každý metr na RZ byl pro nás něčím novým, takže celá soutěž se nesla v duchu učení. Za sebe můžu říct, že jsem asi jediný spolujezdec, který před šotolinou spíše preferuje asfalt,“ usmála se Karolína, která nezapomněla smeknout klobouk před prací místních organizátorů. „Pořadatelům patří velké díky, protože měli závod nachystaný opravdu skvěle!“ A aby pochval nebylo málo, práci své „parťačky“ ocenil i „Vlčák“. „Na začátku byla Karolína více méně v šoku, protože zatáčky se musely říkat v jiný čas – to tempo a rytmus jsou úplně jiné. Musím ale říct, že se do toho rychle dostala a hezky jsme se svezli.“

A výsledek? Snad ani není třeba připomínat, že posádce týmu Hyundai Kowax Racing v okolí Boxbergu nešlo o mistrovské body, a tak se členové týmu bez jakéhokoliv tlaku na umístění mohli soustředit sami na sebe. Na úvodním testu začínali Martin s Karolínou z pátého místa, a přestože v průběhu soutěže na několik „erzet“ klesli na šestou pozici, v souboji trojice pilotů se speciály Hyundai i20 R5 („Vlčák“, Chwist, Bisaha) nakonec tahali za nejdelší konec provazu právě oni. Čtyři rychlostní zkoušky před cílem se vrátili na páté místo, které už neopustili. „Už teď se poohlížím po některých dalších šotolinových závodech v Evropě. Měli jsme v plánu odstartovat v Rakousku na Waldviertelu, ale ten byl, jak známo, zrušen. Proto se nyní zaměřuji spíše na východní Evropu – na Litvu, Lotyšsko a Estonsko, kde je epidemická situace trochu lepší, a nějaké tamní soutěže by se na šotolině měly odjet,“ dodává závěrem Martin Vlček.