Teplo severní strany

Na chodbě se ozvaly známé kroky, pak cvaknul klíč v zámku a jako vždy následovalo velkolepé přivítání. Těch několik hodin, kdy musel být bez ní, bylo k nepřečkání!

Převlékla se do sportovního a vyšli ven, na samý okraj města, žena a dvouletý německý ovčák.

Úmyslně brouzdali listím.  Čekal na povel - Irbisi, hledej, a čumákem rozhazoval do všech stran barevnou paletu. Horlivě přinášel zpod rozložitých stromů sytě hnědé, hladké, ze zelené slupky právě vyloupnuté kaštany s ještě bledými bříšky. Vkládala je do kapsy a pomyslela na Aničku a další mrňousky z  dětské úrazovky. Večer jim, jen tak pro radost vyrobí zvířátka na špejlích. Budou se na nočních stolcích hezky vyjímat.

Došli k zámecké zdi s řadou kapliček. Tahle je ta moje. Položila dlaně na severní část stavby. Stmívalo se čím dál dřív, právě dnes se totiž měnil čas na zimní, ale kámen jí hřál studené prsty jako termofor s teplou vodou.

Netušila, jestli by i někdo další měl podobné pocity. Jakmile zavřela oči, ten dávný obrázek opět ožíval.

Zima všude, venku i uvnitř. Šli na procházku. Zámecká zeď na dohled, pole křupalo pod botama jako krusta perníku s citrónovou polevou. Šli spolu, ale už tehdy vlastně každý sám. Podvědomě snad hledala něco hřejivého, co by zahnalo ten všudypřítomný chlad. Došli na polní, dříve křížovou cestu.

Doteď neví, proč položila dlaň tenkrát, v zimě na jednu z pěti kapliček, a proč právě na ni. Překvapilo ji, jak teplá se zdá právě ta mechem porostlá, severní  strana, ostatní byly ledové.

Zavolala na něj, i když byla trochu v rozpacích. Tolik si přála, aby teplo také cítil a přijal. Neochotně přistoupil ke kapličce. Ruku položil přesně tam, kam ukázala, zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi. Cesta, po které se vydal, byla tak odlišná od té její, že se později rozdělily.

„Irbisi, jdeme.“

Vlčák přiběhnul, na dlouhé srsti sem tam žlutý list.

Teplo kapličky si odnášela s sebou.