– – –

Jsem již ženou zralého věku. Určitě už nepotřebuji myslet na nějaké závodění. Splnila jsem jednu ze dvou rad, které mi dali před pěti léty lékaři. Tou první bylo, abych se dva roky od operace vůbec nezatěžovala sportem. Ta druhá rada zněla, abych prvních pět let nezatížila organizmus maratonem. Pět let je za humny a já pomalu přicházím s myšlenkou, že maraton v rámci svých limitů zase uběhnu.

Jako oslavu, že žiju.

Život pokračuje, a i kdybych si za půl roku řekla, že ještě stále nejsem připravená postavit se na startovní čáru, nevadí, i cesta je cíl. Tak proč ji nežít. Mám svá místa ve světě, kde se mi líbí. A když nastane chvíle, že začnu vybírat, kde bych tak běžela, budu vnitřně zářit štěstím. Už teď se usmívám, jsem v pohodě.  

Myslím, že se mám dost dobře. Omezení vydaná vládou sice pociťuji, přesto si života užívám. A vážím si každého dne. Nijak výrazně neběhám, ale sportuji. Doma mám posilovací stroj na nohy, balanční podložku, běžecký trenažér. Ne že bych na těch strojích byla každý den, ale využívám je.

Od jara do podzimu si chodím zaplavat. Někdy jen jako výzvu, že se donutím jít do vody, i když nemá úplně komfortní teplotu. Čistý vzduch, občasné proběhnutí v kouzelné přírodě na Vysočině. Co víc si přát! Příjemný relax k povinnostem­. Večer některé dny do sauny. 

Zdraví mi slouží. Před téměř pěti lety jsem vážně onemocněla a byla na operaci s předem dost nejistým výsledkem. Ale stavěla jsem se k situaci jako při startu každého maratonu – pokora k délce tratě a rychlosti, kterou chci běžet. S myšlenkou, že v cíli budu spokojená, šťastná.

A jsem!

– – –

Mám krásné zážitky z Bostonu i New Yorku, kde jsem běžela slavné maratony a užila si kontakt se světovými běžkyněmi. Nejen ve startovce, ale i v přímém souboji. Když jsem pak běžela na hraně svých možností a držela jsem s nimi na trati krok, byla jsem šťastná a věděla jsem, že jsem trénovala správně.

V Bostonu jsme všechny rychlejší ženy běžely od startu pohromadě. Po několika kilometrech většina z naší vedoucí skupiny zrychlila. Zrychlení jsem neakceptovala, protože jsem cítila, že bych běžela větší rychlostí, než na co jsem natrénovala. Zůstala jsem ve dvojici s několikanásobnou vítězkou předchozích ročníků Ruskou Olgou Markovou.

Před polovinou závodu jsem se jí začala vzdalovat, ještě jsem cestou pod kopcem zavolala na svého manžela a trenéra v jedné osobě, že jsem možná udělala chybu, že jsem nešla s čelem. Potom už jsem neviděla a neslyšela a všechno dala do co nejlepšího času a umístění.

Postupně jsem předbíhala ženy, které zpočátku běžely rychleji. V posledních dvou kilometrech na mě diváci hodně křičeli, jako by mi něco oznamovali. Nebylo ale rozumět, co volají. Až v cíli mi došlo, co se mi snažili sdělit – přede mnou běžela třetí žena a už neměla moc energie – Elana Meyer z JAR. Měla mnohem lepší osobáky než já, víc světových úspěchů než já, ale v tomto závodě už byla v posledních stovkách metrů vyčerpanější než já. Stahovala jsem ji, ale zezadu jsem ji při své únavě nepoznala. Neuvědomila jsem si, že přede mnou běží štíhlounká žena.

Doběhla jsem několik vteřin za ní, čtvrtá. Uvědomila jsem si to ve chvíli, když pár metrů před mým proběhnutím cílem hlásili její jméno. Hodně mě bolely nohy, měla jsem pocit, že už na trati usínám, přesto se mi mihlo hlavou, že vědět, že je tak blizoučko přede mnou tato žena, možná ještě někde vydoluji trochu sil na poslední zrychlení…

Potom jsem si ale napsala na dlaň svůj čas 2:25:19 a cítila se fakt spokojená.

Ten den jsem se na dlaň podívala ještě hodněkrát…

– – –

Uplynulo hodně času, české holky dnes atakují mé letité rekordy, některé dokonce již překonaly. Bylo by smutné, kdyby mi to vadilo! Moc ráda se podívám, jak se naše nejlepší perou s časy, se kterými jsem bojovala přibližně před 25 léty i já. Možná umím odhadnout, co se jim při těch výkonech honí hlavou. Je to prostě krásná část života! Já jsem si ji zažila, teď ji přeji dalším. A pokud naše elitní běžkyně motivovaly mé výkony, tak to je super. Holky – užijte si to a prolomte další hranice!

Hodně se dnes řeší, kdo je naší současnou českou ženskou jedničkou. To je ošemetná otázka. Eva Vrabcová má z dřívějška nejrychlejší půlmaraton. Moira Stewartová je jen pár vteřin za ní. A zaběhla svůj výkon letos. Eva svůj nej čas běžela s mužským vodičem od startu do posledních metrů před cílem, Moira v čistě ženském závodě. Je to trochu jiné. To můžu posoudit, český rekord jsem měla zaběhnutý taky v čistě ženském závodě. Maraton má Eva o dost minut lepší, než další naše elitní běžkyně. Ale teď běhá výkony, které jsou sice pochopitelné, protože má několikaměsíční miminko, ale v této chvíli není jedničkou. Je jí Moira Stewartová.

Ta má stabilní výkony, zlepšuje se postupně – v obou případech to je výborné. Její půlmaraton i desítka mají svoji kvalitu, a pokud bude dál zdravá, Evě Vrabcové bude velkou soupeřkou. Osobně se s ní neznám, přečetla jsem si jeden její výrok, že se nemotivuje počtem titulů, ale výkonem. Takový přístup je spolu s jejím věkem hodně slibný.

Eva zažila hvězdné období. Český rekord v půlmaratonu, v maratonu a nečekaný bronz na ME v maratonu. Bolavé achilovky ji zastavily, mateřství ten problém zmírnilo. Miminko pro ni může být velkou vzpruhou a chutí zase podávat výkony. Pokud už zůstane zdravá. Těžko se mi odhaduje, jakou má šanci. Myslím, že při zdraví šance se kvalifikovat na olympiádu je. Organismus si ty předchozí výkony pamatuje. Vrátit se k nim určitě bude náročné, ale šance tu je. Posunovat osobáky je ale mnohem, mnohem větší práce.

– – –

Prozradím vám na závěr své přání, které jsem si ještě nesplnila, ale můžu pro to něco udělat – ráda bych se proběhla na maratonu v New Yorku. To je pro mne taková malá výzva. Byl by to můj pátý start na tamním maratonu!