Jste krupským rodákem?
Ano, v Krupce jsem se narodil. Tedy přesněji řečeno: narodil jsem se v porodnici v Teplicích, odkud jsem putoval přímo do Krupky. Můj příchod na svět byl kuriózní v tom, že pět minut po mně se narodil i můj bratr Pavel a to vše se odehrálo v den máminých třicátých narozenin. Takže teď slavíme narozeniny všichni tři ve stejný den. Navíc hned po porodu nám páni doktoři napsali do lékařského záznamu, že jsme s bratrem dvojvaječná dvojčata, kterými jsme však byli jen do našich čtrnácti let, kdy jiní páni doktoři při genetickém testu zjistili, že jsme dvojčata jednovaječná. I v tomto jsme s bráchou docela unikátní.
Čím je pro Vás Krupka?
Krupka je místem, kde mám své kořeny, svou rodinu a své přátele. Žiji zde celý svůj život a v dohledné době na tom nehodlám nic měnit. Ač je ten náš sever docela divoký a tak trochu začarovaný, mně se zde žije dobře. Mrzí mě, že se náš kraj stává jakousi popelnicí, do které se sestěhovává problémové obyvatelstvo ze všech koutů naší republiky, zatímco vzdělaní lidé odcházejí pryč. To je velký problém. Přitom je tady tak krásně. Jenom těch rozmanitých přírodních krás, co tu kolem nás máme. Krupka je úžasně položeným místem. Na jedné straně Krušné hory, které máme doslova za humny, a na straně druhé nádherné České středohoří, na jehož panorama je z Krupky tak krásný pohled. Jen kousek od nás leží úžasné Tiské stěny nebo nově vzniklé jezero Milada. Navíc z Krupky to máme všude blízko. V Teplicích nebo v Ústí nad Labem jsme za pár minut a díky dálnici jsme autem do hodiny v Praze nebo v Drážďanech. Poloha Krupky je prostě ideální.
Jak jste se dostal k psaní knih?
Už odmalička jsem hrozně rád psal. Vždycky mě bavilo vyprávět příběhy, vymýšlet si postavy a k nim různé zápletky. Zároveň jsem už jako dítě hrozně miloval filmy. Nadšeně jsem navštěvoval naše krupské kino, kde jsem pokaždé s úžasem sledoval plátno a u toho snil, že až vyrostu, bude ze mě filmový režisér. To jsem ještě netušil, že jednou v tom našem útulném krupském kině budu dělat vedoucího. Svých ideálů jsem se však nevzdal a, když mi bylo 34 let, tak jsem si řekl, že na plnění snů není nikdy pozdě a podal jsem si společně s bráchou přihlášku ke studiu na filmové škole v Písku. Moc jsem nepočítal, že by mě tam mohli vzít, jenže oni nás tam vážně přijali! Pro někoho jako jsem já, kdo nemá rád velké změny, to byl doslova životní kotrmelec. V práci jsem dal okamžitě výpověď, honem prodal svůj byt, našel si rychle podnájem v Písku a od září byl ze mě najednou zase student. Následující roky v Písku byly pro mě jedny z nejhezčích v mém životě. Už během studií jsem věděl, že bych se chtěl jednou věnovat scenáristice. Ta moje záliba ve vyprávění příběhů, kterou jsem měl už jako dítě, zkrátka nezmizela. Jenže po úspěšném absolvování filmové školy přišlo vystřízlivění. Pro neznámého autora, jako jsem já, je strašně těžké se v tom našem malém českém filmovém rybníčku prosadit. Vaše scénáře si žádný producent nepřečte, natož aby je zrealizoval. A tak mě napadlo, že místo scénářů zkusím napsat knihu. Takovou, která mi na českém trhu chybí. Knihu, která bude humorná a čtivá a čtenář se u ní dobře pobaví. Češi přece milují filmové komedie, tak proč by se nemohli zasmát i u čtení? A tak vznikl můj první román Rok blba.
Knihu jste si i sám vydal. Co Vás k tomu přimělo?
No, já si bláhově myslel, že když napíšu takovouhle knihu, tak že mi nakladatelé nadšením utrhnou obě ruce. Jenže jsem vzápětí zjistil, že s knihami je to stejné jako se scénáři. Když jste neznámý autor, tak nikoho nezajímáte. Já jsem však svému románu věřil natolik, že jsem se rozhodl vydat si ho sám. Bylo to velké riziko, které se naštěstí štědře vyplatilo. O knihu je obrovský zájem, což mi dělá velkou radost. Dosud se prodalo několik tisíc výtisků a poptávka po knize je stále veliká. Obzvlášť teď na konci roku, kdy hodně lidí moje knihy kupuje jako ideální dárek pod stromeček. Nejvíc mě však těší to, že Rok blba čtenáře skutečně baví a že jim dělá radost. Lidé mi píší nádherné zprávy, jak moc se jim kniha líbila a že se opravdu od srdce zasmáli. Za tuhle zpětnou vazbu jsem opravdu rád.
A tak Vás napadlo napsat pokračování...
Nikdy jsem nepočítal s tím, že by Rok blba mohl mít nějaké pokračování. Pro mě to byl uzavřený příběh a druhému dílu jsem se dlouho bránil. Jenže čtenáři mě ukecali. Těch proseb o pokračování bylo vážně tolik, že jsem jim nakonec podlehl a pustil se do psaní knihy, která na Rok blba přímo navazuje. A tak vznikl Rok Kozy (Koza s velkým K, protože je to přijmení hlavního hrdiny). Bál jsem se, že nenaplním velká očekávání, která každé pokračování přináší. Naštěstí Rok Kozy byl přijat stejně dobře jako Rok blba a čtenáři jsou z nového příběhu nadšení.
Takže nás čeká brzy třetí díl?
Jednou jsem se nechal ukecat, ale podruhé už ne. Myslím, že dvě knihy s Adamem Kozou stačily. Čtenáři sice volají po třetím díle, ale já bych teď nechal hlavního hrdinu chvíli odpočinout. Místo toho jsem se pustil do psaní nové knihy, která je úplně jiná, než ty dvě předchozí.
Mluvíte o románu Bohem zapomenutá láska, který vychází právě v těchto dnech?
Ano. V mé tvorbě mi vždycky šlo především o to, abych ve čtenáři vyvolal nějakou emoci. Já sám mám rád knihy nebo filmy, které ve mně něco probudí. Buď mě rozesmějí nebo dojmou k slzám. Prostě se ve mně musí něco pohnout. U předchozích knih jsem se snažil čtenáře hlavně rozesmát. U mé nové knihy Bohem zapomenutá láska je mým záměrem čtenáře především dojmout. Přinést mu silný příběh, který ho chytne za srdce a na který bude myslet ještě dlouho po dočtení poslední věty.
O čem příběh je?
Nechci moc prozrazovat, aby čtenář nepřišel o mnohá překvapení. Je to silný lidský příběh o rodinných poutech, životních snech i síle přátelství. Stejně tak je to i příběh o bolesti, kterou nám nevědomky způsobují ti nejbližší. Hlavním tématem knihy je ovšem láska, která může mít mnoho podob.
A odehrávají se Vaše knihy v Krupce?
Pro svého hrdinu Adama Kozu jsem potřeboval nějaké hodně hektické prostředí, které nabízí jen naše hlavní město. Rok blba a Rok Kozy se tudíž odehrávají převážně v Praze. Děj nové knihy je zasazen na vícero míst naší země, jednu část jsem však věnoval právě Krupce, konkrétně naší lanovce a Komáří Vížce. Tak snad to bude čtenáře inspirovat k výletu a přijedou se do Krupky podívat.
Zmínil jste se, že knihy si vydáváte sám. Co všechno to obnáší?
Ano. Sám si knihy vydávám i prodávám. Založil jsem webové stránky www.rokblba.cz, kde lidé najdou veškeré informace o mých knihách, včetně ohlasů čtenářů a ukázek. Zároveň na těchto stránkách funguje i můj e-shop, přes který knihy prodávám. Každý den vyřizuji objednávky, připravuji zásilky na odeslání a pak je nosím sám ve velkých taškách na maršovskou poštu. Takto jsem tam už dohromady odnosil tři tuny knížek, takže je to i dobré na udržování fyzičky.
Ušel jste dlouhou cestu, Vaše práce je velice zajímavá...
Je pravda, že mé podnikání je docela unikátní. Málokdo dokáže knihu napsat a zároveň si ji i sám prodat. Můj podnikatelský příběh ostatně zaujal odbornou porotu soutěže Živnostník roku, která mě vybrala mezi deset nejlepších živnostníků Ústeckého kraje.
A co bude dál? Píšete něco nového?
Teď si dám chvíli od psaní pauzu a budu se věnovat jen prodeji knih. V hlavě nosím pár nápadů na nové příběhy, tak uvidíme, o co si čtenáři sami řeknou. Jestli budou chtít zase něco humorného anebo znovu nějaký doják.
/red/
