Už jsme vám skoro letěli pomáhat, pak Česko vzkázalo, že nejsme potřeba, říká česká sestra z izraelské nemocnice
Minulý týden měl do České republiky dorazit osmičlenný tým izraelských lékařů a zdravotníků, aby pomohli přetíženému personálu českých nemocnic. Jeho členkou měla být také rodačka z Brna Martina Paletová, která pracuje jako zdravotní sestra v největší telavivské nemocnici. Ta sice podle Paletové její cestu podporovala a sehnala za ni zástup, ale Česko prý den před plánovaným odletem nabídku odmítlo.
Jakou práci jste přesně dělala během druhé vlny covidu v Izraeli?
Já normálně pracuji jako sestra na onkologii. V nemocnici se nás ptali, kdo chce pomoct s pacienty s koronavirem, tak jsem se přihlásila a dobrovolně šla na speciální oddělení. V Izraeli, když jste pozitivní na covid, nemůžete jít k běžnému lékaři, i když máte problémy, které s covidem nesouvisejí. Musíte jet sanitkou na speciální oddělení.
Takže nám sanitky přivážely lidi, kteří byli pozitivní a měli buď problémy kvůli koronaviru, nebo si třeba zlomili ruku, ale nemohli jít do normální nemocnice. Lehčí a střední případy s covidem zůstávaly u nás na oddělení, ale když jim začala klesat saturace kyslíku, musely jít na jednotku intenzivní péče.
Těžké pacienty s covidem jste neošetřovala?
Ne, ty jsme převáželi na JIP, tam jsem nebyla. My jsme používali jen kyslíkové masky, ale když to vypadalo, že bude pacient vyžadovat intubaci, poslali jsme ho na JIP.
Byl nástup druhé vlny dramatický?
Prvních pár týdnů měl člověk pocit, že mu pacienti na to oddělení lezou oknem i dveřmi, že se tam hrnou. Snažit se to zpracovat bylo náročné. Pak to ale stejným způsobem přestalo, ze dne na den přestali pacienti chodit a i čísla začala v Izraeli najednou klesat.
Nakazil se u vás někdo z lékařů nebo jiných zdravotníků?
U nás ne. Jinde v Izraeli ano, byly to asi dva tisíce, což je podstatně míň než v Česku, kde je to třináct tisíc (tento počet potvrdil 26. října prezident České lékařské komory Milan Kubek, pozn. red.) To je obrovský rozdíl. Když jsem o tom mluvila se zdravotníky v Česku, říkali, že se většina nakazila venku. Mně to ale nepřipadá možné, protože my taky chodíme ven.
Tady mají lidi velké rodiny – šance, že se člověk nakazí, je stejná. V práci nás ale testovali každých čtrnáct dní, musíme mít masku. Všechno je omezené, kolik lidí dohromady může třeba jít na jídlo. V Česku údajně zdravotníky netestujete, u nás to pomohlo zachytit pozitivní případy včas.
Co ochranné pomůcky, dostávali jste je v dostatečném množství a kvalitě?
Ano. Vždycky jsem byla s pacienty dvě až tři hodiny a pak jsem šla ven a vzala si nový respirátor, oblek i návleky. Po dvou hodinách se všechno vyhazovalo. I roušky na normálním oddělení máme doporučené nepoužívat déle než čtyři hodiny. Úplně na začátku, v únoru, v březnu, to byl šok, protože jsme roušky nepoužívali. Pokud vím, všechno je vyrobené v Izraeli, ne v Číně.
Vy jste se přihlásila do týmu, který měl pomáhat v České republice. Jak ta iniciativa vznikla?
Já jsem hrozně chtěla přijet pomoct, když jsem viděla, jaká je v Česku situace. Je to ale
