S kurátorem Petrem Sloukou o unikátním Lobkowiczkém hudebním archivu
Mluvili jsme o historii archivu, o katalogizaci, kterou pracovníci a zaměstnanci sbírek právě dokončili, o dalších plánech. A především o hudbě, hudebnících a o tom, jak významnou roli měla hudba v historii rodu Lobkowiczů. Petr Slouka hovoří o generacích knížat a jejich fascinací hudbou s nakažlivým nadšením, předkládá jak na dlani osudy a příběhy jednotlivců, aby jejich prostřednictvím vznikl jeden velký plastický obraz o historii evropské hudby.
Lobkowiczký hudební archiv je součástí Roudnické lobkowiczké knihovny. Knihovna, jejíž počátky sahají do 15. století, měla pohnuté osudy – v roce 1941 ji zabavili v souvislosti s konfiskací majetku Lobkowiczů Němci a po komunistickém převratu v roce 1948 byla knihovna zestátněna. O tři roky později byl od fondu knihovny hudební archiv odtržen a převezen do Hudebního oddělení Národního muzea (dnes České muzeum hudby). Rodině byl díky restitucím vrácen až v roce 1992. A v letech 1998–2000 byla knihovna s hudebním archivem přestěhována do moderně vybavených depozitářů v Nelahozevsi.
Lobkowiczké knihovně začaly nové časy. A Lobkowiczký hudební archiv se teď díky katalogizaci otevírá badatelské veřejnosti.
Pane Slouko, letos jste dokončili celkovou katalogizaci Lobkowiczkého hudebního archivu. Jak dlouho trvala?
Vlastní katalogizace probíhala sedm let od roku 2013 do roku 2019. Ale přípravy na ni započaly už v roce 2012. Úzce jsme přitom spolupracovali s americkou muzikoložkou Kathryn Libin, která se Lobkowiczkým hudebním archivem a osobností Františka Josefa Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz, jenž nashromáždil jádro zmíněného fondu, dlouhodobě zabývá. Ke katalogizaci hudebního archivu jsme přikročili ze dvou důvodů. Hudební fond je jednou z badatelsky nejžádanějších položek v rámci Lobkowiczké knihovny, proto jsme jej chtěli katalogizovat jako první. Důležitým hlediskem byla i předpokládaná menší náročnost celého procesu.
Menší náročnost? Vždyť fond je velmi rozsáhlý, musela to být mravenčí práce!
Fond je rozsáhlý, ale celá knihovna čítá 65 tisíc svazků. V tomto měřítku je hudební archiv jedním z jejích menších fondů. Při práci s menší kolekcí si snáze nastavíte pravidla a postupy, které pak mohou pomoci při katalogizaci dalších rozsáhlejších celků: například rodinného archivu, rukopisů z Lobkowiczké knihovny a podobně. Když jsme se do katalogizace hudebního archivu roku 2013 pustili, vnímali jsme ji jako letní činnost. Byla naplánována na červen, červenec a srpen nad rámec naší běžné agendy. Takže za posledních sedm let jsme si mohli o delší letní dovolené nechat jen zdát. Dr. Libin katalogizaci pojala jako seminář pro své americké studenty, a tak každý rok přivezla jednoho, dva, kteří s námi pracovali. Podíleli se rovněž na čištění a ukládání hudebních dokumentů do nových boxů z archivní lepenky. Myslím si, že pro ně bylo určitě zajímavé seznámit se tímto způsobem se středoevropskou archivní kulturou.
To nepochybně. Co bylo při katalogizaci nejobtížnější?
Samozřejmě, že pokud není tým stálý a nepracuje konstantně, nese to s sebou jistá úskalí. A to byl i náš případ. Pracovali jsme na ní v létě, tedy ne celoročně. A také nové studenty bylo třeba nejdříve seznámit s našimi pravidly a způsobem práce. Museli si osvojit naše technické parametry zápisů při katalogizaci a musím říci, že ne vždy se jim to podařilo dodržet. Další náročná věc byla čistě organizačního rázu. Archiv je v jiné části zámku než naše pracovny, bylo tedy nutné všechny archiválie přenášet vždy po několika kusech přes polovinu budovy. Všechny přitom byly uloženy v původních koženkových boxech, které nechalo vyrobit ještě České muzeum hudby. Materiál těchto boxů byl samozřejmě už velmi špatný. A další obtíže vznikaly při vlastní práci s archiváliemi. Rozhodli jsme se, že hudebniny vyfotografujeme – titulní stránky, případně dedikace, rukopisné poznámky a další zajímavosti. A tyto fotografie jsme pak třídili, přejmenovávali a ke každé položce vkládali do speciálního archivního softwaru. A to byla opravdu nesnadná mravenčí práce. Nicméně se to podařilo a my jsme zmíněného roku 2019 mohli oznámit dokončení katalogizace hudebního archivu a připravit i novou publikaci, která se sbírky podstatně dotýká. Nyní chceme všechny informace přenést z našeho interního softwaru do internetové databáze, v níž si budou moci listovat všichni zájemci.
Cílem katalogizace tedy je on-line zpřístupnění hudebního archivu pro všechny zájemce?
Přesně tak. To byl jeden z hlavních cílů. Především nám však šlo o ochranu dokumentů. Katalogy archivu a knihovny, se kterými pracujeme, pocházejí z pera Maxe Dvořáka z konce 19. století. Rukopisné záznamy v nich jsou však velmi heslovité. Nakonec nám tedy většinou nezbývá, než jít do depozitářů a vše fyzicky ověřovat. Každou hudebninu. Tím, že nyní máme tuto elektronickou databázi, nemusím už hudebniny vystavovat onomu procesu a většinu podstatných informací vyčtu z katalogizačního záznamu. Počet stran, rozměry, kolik je partů, kolik partitur, zda je archiválie zdigitalizována a podobně.
Objevili jste při katalogizaci zajímavosti, o kterých jste do té doby neměli tušení?
O zásadních položkách archivu jsme samozřejmě věděli. Mnohé položky byly již zohledněny v několika publikacích a studiích, například v pracích Vlastimila Blažka, Tomislava Volka a Jaroslava Macka. Nicméně i tak se nám podařilo identifikovat několik zajímavých položek, a to zejména díky on-line hudebním databázím, které máme dnes k dispozici. Takto jsme identifikovali téměř 80 procent anonymů ze sbírky! Max Dvořák pochopitelně ve své době tyto možnosti neměl, navíc sám nebyl muzikolog. Pokud tedy našel materiál, kterému chyběl titulní list, nebo na díle nebylo udáno jméno skladatele, napsal do katalogu knihovny, že skladba je anonymní.
Jaké autory jste odhalili?
Z těch známějších bych určitě zmínil Christopha Willibalda Glucka a některé jeho operní sinfonie, které jsou dochovány ve formě anonymních partitur. Zajímavým objevem byla rovněž identifikace autografů několika menších mší – Vojtěcha Jírovce. Pocit z toho, že dnes člověk dokáže takové věci odhalit, je úžasný. Někdy ale identifikujete anonymní dílo bez názvu i zcela jednoduše – podívali jsme se například na jeden zlomek partitury a zjistili, že se jedná o část dobového opisu Mozartovy opery Così fan tutte. Poznali jsme to samozřejmě snadno podle jmen postav a libreta. Jak jsem však již zmiňoval, Max Dvořák nebyl muzikolog, dílo dobře neznal, a proto je označil za fragment partitury bez názvu díla a jména autora.
Můžete nám přiblížit obsah archivu? Změnil se po katalogizaci nějak počet položek?
Výrazně ne. Stále uvádíme jako obsah archivu necelé 4,5 tisíce signatur, což ovšem neznamená, že by to bylo 4,5 tisíce děl. Pod jednou signaturou se často schovává děl několik. Například první kompletní edice Haydnových kvartetů se rovněž ukrývá pod jednou signaturou, stejně jako první edice Mozartových klavírních koncertů. A z těch 4,5 tisíce je zhruba 1 500 rukopisů. Lobkowiczký hudební archiv je spojen primárně s hudebními aktivitami 7. knížete z Lobkowicz, jeho vznik můžeme datovat na přelom 18. a 19. století, zejména na počátek 19. století. Intenzivní sběratelství hudebnin však můžeme spojovat již s osobností Ferdinanda Augusta, 3. knížete z Lobkowicz. Fond se rozšiřoval ještě počátkem 20. století, jedny z jeho posledních položek jsou například klavírní výtahy oper Giacoma Pucciniho.
V knihovně jsou hudebniny i starších dat a týkají se 3. kníže z Lobkowicz a 17. století. Ty nejsou součástí Lobkowiczkého hudebního archivu?
Starší hudebniny ze 17. a první poloviny 18. století jsou samostatnou součástí Lobkowiczké knihovny, tyto položky proto během naší katalogizace zohledněny nebyly. Významným fondem Lobkowiczkého rodinného archivu je Loretánský hudební archiv, který byl katalogizován v 70. letech minulého století. Samozřejmě i k této sbírce bychom v budoucnu rádi vytvořili elektronický katalog, stejně jako k celé Lobkowiczké knihovně (smích).
To máte před sebou práci pro několik generací!
Nudit se opravdu nebudeme…
Které položky hudebního archivu považujete za nejcennější?
Pozoruhodný je fond libret, tištěných i rukopisných, protože tento typ pramenů je samozřejmě zásadní pro studium hudebně dramatických děl. Jsou tu zejména tisky z vídeňských dvorních divadel, neboť František Josef Maxmilián byl členem řídící rady divadel a krátce také i jejich ředitelem. Ale už před tím zastávalo několik Lobkowiczkých knížat funkci hofmistrů císaře a císařoven, a tak měli tito muži vzhledem ke svému postavení u dvora samozřejmě podíl i na chodu dvorní festivity a divadelní představení. To je jeden z důvodů, jak se sem libreta dostávala. Tento fond nám například dokumentuje mnoho důležitých dvorních hudebně dramatických produkcí od 50. let 17. stol. až po polovinu 19. století. Je ovšem rozptýlený po celé knihovně.
Ale několik takových libret se nám podařilo najít během katalogizace i v hudebním archivu. Mnohá díla tu jsou totiž uložena jako celek, jako kompletní provozovací materiály. Dále je nesmírně cenný takzvaný Florentský rukopis, který získal nejspíše již 2. kníže z Lobkowicz, rukopisné sbírky instrumentální a vokálně-instrumentální hudby z lyrických tragédií, baletů a komedií-baletů Jeana Baptisty Lullyho. Součástí hudebního archivu je zajímavý unikát – provozovací materiál všech čtyř Händelových oratorií v Mozartově úpravě. V případě Mesiáše je zde i partitura k 3. části oratoria, která je Mozartovou pracovní verzí s jeho autografními úpravami. Pro mě další z důkazů Mozartovy geniality. Ve svých úpravách díla se s pokorou sklání před Händelovým originálem. Jen rozšiřuje instrumentaci o nástroje, které Händel nepoužil, nebo nebyly v jeho době běžné. Vytváří tak bohatší zvuk plný nových barev, na něž bylo vídeňské publikum konce 18. století zvyklé. Ale do díla přímo až na jeden recitativ na původním místě árie nezasahuje. Výpovědní hodnota tohoto materiálu je nedocenitelná. Je to další nejen hudební, ale i lidský příběh. Jedno velké svědectví o velkém člověku.
U kterých oper má hudební archiv dochovány provozovací materiály v kompletní podobě?
Například u Dona Giovanniho, který se hrál na Roudnici jako soukromé lobkowiczké představení. Máme dochovanou kompletní partituru, kompletní party pro sólisty, partituru pro nápovědu a kompletní party pro hudebníky. Vše, co k provedení díla potřebujete, je dochováno v šesti bednách. Toto poznání mi při katalogizaci také udělalo velkou radost. Pod další signaturou je provozovací materiál ke Così fan tutte, Le Nozze di Figaro a mnoha dalším operním dílům, která se u Lobkowiczů hrála.
V čem spočívá výlučnost Lobkowiczkého hudebního archivu?
V tom, jak je intaktně dochován jako celek. Ztrát bylo za všechny ty roky skutečné minimum. Dále v tom, že vše bylo shromažďováno po generace jednou rodinou. Odráží tak nejen hudební dějiny střední Evropy za posledních 300 let, ale také proměnu vkusu jednotlivých knížat. Pozoruhodné je, že podstatná část hudebnin ze sbírky skutečně sloužila k provozování hudby. Díla byla u Lobkowiczů provozována někdy vůbec poprvé, jindy brzy po svých ponejvíce italských nebo vídeňských premiérách. Často byli u jejich provedení i jejich autoři či původní interpreti. Proto se v dílech dochovala řada rukopisných poznámek, oprav, škrtů, jmen zpěváků, díky nimž máme docela přesné povědomí o tom, jak to provedení díla tehdy vypadalo. Jen pro představu – italský barytonista Luigi Bassi, první Don Giovanni v pražské premiéře opery 1787, účinkoval v lobkowiczkých produkcích a byl velmi dobrým přítelem 7. knížete z Lobkowicz. A dostáváme se tak k jedné z nejcennějších položek, které tu máme, k partům Beethovenových instrumentálních děl, které byly připraveny vídeňskými opisovači právě pro lobkowiczké zkoušky a privátní produkce. Beethovenovy autografy jsou uloženy například v Bonnu nebo ve Vídni, ale my tu máme hudebniny z prvních neveřejných premiér některých Beethovenových děl, které se uskutečnily u Lobkowiczů. Zmíněné dobové party jsou opatřeny Beethovenovými vlastnoručními úpravami. Myslím, že tyto materiály jsou o to cennější, protože zachycují část samotného tvůrčího procesu; poslední úpravy děl, které se děly teprve v rámci zkoušek v Lobkowiczkém paláci ve Vídni.
V jaké míře jsou v archivu zastoupena díla českých skladatelů?
Nepřevažují, to určitě ne. Ale najdeme jich celou řadu. Hudba, která byla komponována v zemích Koruny české, v archivu uložena je. Zastoupen je zde například Václav Gunther Jakob, Josef Leopold Václav Dukát, máme tu i jedno dílo Josefa Myslivečka. Je tu dochováno téměř kompletní dílo Antonína Vranického a část díla jeho staršího bratra Pavla. Jsou tu kompozice Vaňhalovy, Jírovcovy, Kramářovy, z 2. poloviny 19. století jsou ve sbírce zastoupena například první Simrockova vydání děl Antonína Dvořáka, klavírní výtahy Smetanových oper a podobně.
Sice jsme se už vztahu Lobkowiczů k hudbě dotkli, ale jak velkou roli hrála hudba v historii jejich rodu?
Myslím, že to byla role zásadní. Lobkowiczká knížata byla od přelomu 16. a 17. století vyučována v hudbě, tak, jak to patřilo k výchově každého mladého šlechtice. Učili se hrát na hudební nástroje, zdokonalovali si pak své znalosti na kavalírských cestách. Víme, že o hudbu se zajímala již Polyxena z Pernštejna s Vojtěchem Popelem z Lobkowicz, že i diplomat a válečník Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz, který byl nejvyšším hofmistrem Leopolda I. a prezidentem válečné rady, měl pro hudbu slabost. Václav se podílel na organizaci operních představení u vídeňského dvora a uchovával v rodinné knihovně zmiňovaná tištěná libreta k těmto produkcím. Jeho syna Ferdinanda Augusta, 3. kníže z Lobkowicz považujeme za zakladatele hudebního sběratelství v rodině. Kníže shromažďoval jak hudební literaturu, tak umělecká díla. Máme dochovány účty týkající se veškerých nákupů, proto víme, že například hudebniny jako první v rodině nakupoval poměrně intenzivně a dlouhodobě. Miloval především hru na loutnu, zřejmě již ze své kavalírské cesty si přivezl některé sborníky tabulatur pro drnkací nástroje. Hudebniny pak nakupoval prostřednictvím sítě knihkupců a agentů. Tabulatury obsahují skladby Jacquese de Saint-Luca, Charlese Moutona nebo Jacquese Gallota. Hudební literaturu týkající se hry na loutnu si opatřoval z Francie a z Itálie.
Kdyby si tehdy Lobkowiczové neschovávali účtenky, řadu těchto informací bychom vůbec neměli!
Je rovněž pozoruhodné, že účetní archiv je kompletně dochován v Roudnici. Součástí rodinného archivu je zase korespondence se skladateli. Vše je tedy pod jednou střechou lobkowiczké sbírky – i to je unikátní věc tohoto fondu.
Byli i další Lobkowiczové loutnisté?
I 4. kníže, Filip Hyacint, byl vášnivým loutnistou. Jeho druhá manželka Anna Vilemína z Althannu také. I oni nakupovali další hudebniny pro loutnu. V tehdy nashromážděných tabulaturách najdeme například skladby Sylvia Leopolda Weisse, dále se objevují i skladby domácích šlechtických autorů, jako byl Johann Adam von Questenberg a podobně. Tento lobkowiczký manželský pár měl nejlepší učitele na loutnu své doby. Oba dva i komponovali. Je dochována suita pro loutnu od Filipa Hyacinta i dvě skladby od jeho manželky. U těchto Lobkowiczů máme také doklady o hudebním mecenášství. Pod patronací knížete z Lobkowicz byla pražská Loreta, knížeti velmi záleželo na tom, aby se tam provozovala dobrá hudba a vynakládal na to nemalé finanční prostředky.
Láska k hudbě trvala i u dalších generací. Jak ve sběratelství pokračoval Lobkowicové pokračovali?
V intenzivním sběratelství pokračoval i 6. kníže, Ferdinand Filip. Hudbu miloval, byla pro něj rozptýlením. Sám byl vynikajícím hudebníkem, hrál na housle a skleněnou harmoniku. Komponoval a podle dobových svědectví byl výborným skladatelem. Jeho skladby jsou však bohužel všechny nezvěstné. Možná, že některý z dosud neidentifikovaných anonymů může být právě jeho dílo. Pro hudební archiv je zcela zásadní osobností. Přátelil se s řadou skladatelů, ať to byl Gluck nebo Carl Philipp Emanuel Bach. Z politických důvodů hodně cestoval po Evropě, zejména ve 40. a 50. letech 18. století. Ale díky tomu měl možnosti získat opisy nejnovějších oper Karla Heinricha Grauna, Johanna Adolfa Hasseho, Leonarda Lea a dalších. Spoustu tisků hudebních vydavatelů otce a syna Walshových si přivezl z Anglie – například soubor edic instrumentální hudby Arcangela Corelliho, Giuseppe Sammartiniho či čtyři svazky sborníky árií z oper Attilia Ariostiho, Nicoly Porpory a Leonarda Vinciho. Přivezl i tištěné výběry árií z Händelových oper, které se dávaly tehdy v Londýně.
A dostáváme se k 7. knížeti Františku Josefu Maxmiliánovi, mecenáši, milovníkovi hudby a veškerého umění, aktivnímu hudebníkovi. Vrcholem jeho kariéry bylo jmenování na pozici ředitele císařských dvorních divadel. Hudbu miloval a podporoval tak, až sám sebe zruinoval. Na jeho majetek pak nakonec uvalena nucená správa.
Bankrot kvůli mecenášství! Jak k tomu došlo?
Tato situace patrně nemá v historii hudebního mecenášství obdoby. Mecenášství a způsob podpory umělců se v historii vyvíjel, do podrobností nemusíme zbytečně zabíhat. Každopádně kníže Lobkowicz skutečně vynakládal horentní sumy na podporu hudebníků a na hudební produkce ve Vídni i na svých českých panstvích. A to nejen kvůli své lásce k hudbě, ale i za účelem reprezentace. Standardní bylo, že tato díla byla mecenášům dedikována, mecenáši získávali exkluzivní práva na privátní provozování takovýchto děl a podobně. Pro sedmého knížete byla, a zde si můžeme zase vzít na pomoc dochovanou korespondenci, vášní. I kdy možná je vášeň slabé slovo….
Posedlost?
Ano, byla to posedlost hudbou. Srovnávám jej někdy s osobností moravského hraběte Johanna Adama von Questenberg, který sám hudbu aktivně provozoval a na svém panství v Jaroměřicích dával nejrůznější hudebně dramatické produkce, měl svůj ansámbl; nechával školit své poddané, aby se na těchto produkcích mohli podílet. A co je zásadní – jak hrabě Questenberg v první polovině 18. století, tak 7. kníže z Lobkowicz na počátku 19. století nechali některá provozovaná díla přeložit to češtiny, aby jim rozumělo co nejvíce lidí. To je nesmírně zajímavá věc! Nebo když byl 7. kníže se svým plukem na bojištích napoleonských válek, psal například své manželce Karolině ze Schwarzenbergu, že situace na bojišti je poměrně klidná a jestli to tak vydrží déle, pošle si pro svého kapelníka Antonína Vranického a svůj smyčcový kvartet, aby mu po večerech hráli hudbu, protože zvuk vojenských trumpet mu nemůže nahradit skvostné a kvalitní kusy, které je zvyklý slýchat. Vhodným příkladem jsou i vídeňské hudební akademie té doby – na jedné se hrály například čtyři Beethovenovy symfonie, klavírní koncert a další skladby. Koncert tak musel trvat víc než čtyři hodiny, všichni byli vyčerpaní, ale kníže dle dobových svědectví odcházel svěží a spokojen. Takže ano, posedlost je to správné slovo.
Které dílo nechal 7. kníže z Lobkowicz do češtiny přeložit?
Víme například o Haydnově oratoriu Die Schöpfung (Stvoření). V českém provedení díla, které se uskutečnilo na Roudnici roku 1805, zpíval kníže roli archanděla Rafaela.
Už jsme se dotkli jeho vztahu k opeře…
Opera pro něj hrála zásadní roli. On sám byl vynikající zpěvák, barytonista a víme, že na půdě dvorních divadel i sám zaskakoval za profesionální zpěváky, byli-li například indisponováni. Například při lobkowiczké produkci Mozartovy Le nozze di Figaro zpíval roli Bartola po boku Luigi Bassiho, který zpíval Figara. Ve Vídni si nechával díla opisovat, shromažďoval je, a když přijel na své panství, nechával si tu díla provozovat. Velmi obdivoval Mozartova díla, v hudebním archivu jsou jeho práce velmi silně zastoupeny. Možná, že kdyby mohl disponovat rodinným majetkem v době, kdy Mozart žil, stal by se i jeho mecenášem.
Místo toho podporoval Ludwiga van Beethovena. Proto došlo k tomu bankrotu?
Vynakládal na hudbu a umění více, než si mohl dovolit. Sedmý kníže podporoval hudebníky opravdu zcela nezištně. Důkazem tohoto přístupu je právě jeho podpora Beethovena. Od roku 1809 vyplácel společně s knížetem Ferdinandem Kinským a arcivévodou Rudolfem, olomouckým arcibiskupem, Beethovenovi pravidelnou rentu, aniž si stanovil pro sebe nějakou výhodu z této podpory. Šlo jen o to, aby Beethoven mohl zcela volně svobodně tvořit. Nezáleželo na tom, kolik děl vytvoří, komu je dedikuje. Šlo jen o to podpořit vznik kvalitní hudby. A nejen, že mu platil rentu. Kníže mu dával ke zkouškám své vlastní hudebníky, najímal další, poskytoval prostory, kde mohl podle potřeby zkoušet. A proto zazněla v Lobkowiczkém paláci ve Vídni poprvé jako neveřejná zkouška Symfonie č. 3 „Eroica“. Tiskem vyšla 1806. V našem archivu je tento tisk dochován s finálními opravami psanými přímo Beethovenem, kterému samozřejmě záleželo na vychytání i těch nejmenších nedokonalostí.
Beethoven 7. knížeti věnoval některá ze svých děl. Ale pak se k němu nezachoval příliš hezky…
Beethoven věnoval knížeti své symfonie – 3., 5. a 6., Klavírní trojkoncert op. 56, smyčcová kvarteta op. 18 a další díla. Když však kníže zbankrotoval a nebyl schopen vyplácet Beethovenovi rentu v původně dohodnuté výši, hnal jej Beethoven k soudu a častoval ho nelichotivými přízvisky. To, jakou osobností kníže byl, dokládá korespondence s arcibiskupem Rudolfem uložená v našem archivu. V jednom konceptu dopisu Rudolfovi kníže píše, že nemá žádný důvod být spokojen se způsobem chování Beethovena vůči své osobě, ale že ho přes to všechno těší, že Beethovenovy skvělé skladby začínají být všeobecně po zásluze oceňovány. Nelitoval ani peněz, ani toho, jak se k němu skladatel chová, byl rád, že pomohl vzniku významných hudebních děl. Navíc Lobkowiczové jako rod zachovali Beethovenovi přízeň ve vyplácení doživotní renty. Ferdinand Josef, 8. kníže z Lobkowicz, pokračoval nejen v podpoře Beethovena, ale i v rozšiřování archivu, měl rovněž velkou oblibu v operní produkci. Dochovalo se množství klavírních výtahů z oper Giacoma Meyerbeera, Gioacchina Rossiniho, Gaetana Donizettiho, Vincenza Belliniho či Giuseppe Verdiho. Díla, respektive jejich části byly – byť v komorní formě – soukromě provozovány na lobkowiczkých sídlech a víme, že mezi interprety byl i sám kníže Ferdinand Josef. Hudební tradice pokračovala dále, jeho vnuk Mořic byl nadšeným klavíristou a díky němu je v archivu řada úprav tehdejšího operního i orchestrálního repertoáru pro klavír. Sběratelství fakticky končí za Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze ve 20. století. Z tohoto období máme v archivu například již zmiňované klavírní výtahy z Pucciniho oper.
Začátkem příštího roku plánujete otevření nové části expozice Lobkowiczkého paláce, která bude zaměřena na hudbu. Jak se stávající expozice promění?
Na to, jak významnou roli hrála hudba v historii rodu, je v současné expozici velmi málo zastoupena. Podařilo se nám shodnout se na tom, že částečně zrušíme prostory zbrojnice a celou tuto jednu místnost věnujeme hudbě od počátku 17. po druhou polovinu 19. století, tedy od 1. až k 9. knížeti. Jedna místnost bude věnována období baroka, další prostory zohlední osobnosti 7. knížete z Lobkowicz, jeho syna a vnuka. Představíme tak téměř všechny generace Roudnických Lobkowiczů i hudbu s nimi spojenou. Uvedeme lidi a události do souvislostí, chceme přidat ke jménům také poutavé příběhy. Výstava bude obohacena o multimediální prvky. A co je důležité – bude na ní znít hudba! Výstava o hudbě bez hudby, to by nešlo. Expozice měla být otevřena letos, ale kvůli koronavirové krizi jsme museli její instalaci odložit. Doufáme, že expozici otevřeme počátkem dubna příštího roku. V letošním roce jsme slavili Beethovenovo výročí, příští rok bude mít své výročí Antonín Vranický, v roce 2022 právě 7. kníže z Lobkowicz. Na každý rok nám tak připadá významná událost související s hudební historií Lobkowiczů, k níž můžeme otevření expozice směřovat. Navíc chceme u příležitosti těchto výročí realizovat i menší krátkodobé výstavy, které by se k dané události vztahovaly. Zajímavých materiálů k vystavení máme mnoho, bohužel prostoru už tolik ne. Krátkodobé výstavky představují jednu z cest, jak obě tyto skutečnosti skloubit, a návštěvníkům, kteří se k nám vracejí, připravit vždy něco nového.
Součástí hudební sbírky jsou i hudební nástroje. Jsou už součástí muzejních expozic definitivně, nebo by se na ně mohlo ještě hrát?
S hudebními nástroji zacházíme v rukavičkách. Hrát by se na ně samozřejmě mohlo, pokud by prošly důkladnější prohlídkou a nezbytnými restaurátorskými zásahy. Bylo by nutné například na loutny natáhnout skutečné struny, které na nich nyní bohužel nejsou, ale muselo by se velmi dobře ohlídat, aby se s nimi zacházelo adekvátně k jejich hodnotě.
Jakým způsobem je v současné době archiv využíván? Kdo se na Vás obrací, jaké materiály jsou nejžádanější?
Samozřejmě čeští badatelé, hojně k nám jezdí badatelé z Německa a Rakouska. Zájem je ovšem celosvětový – USA, Japonsko. Přijíždějí muzikologové, historici, vydavatelé, interpreti. Zajímají se o konkrétní tituly i o podrobnosti k provozování děl. O notový materiál. A velkou poptávku zaznamenáváme v souvislosti se vzrůstajícím zájmem o autentické provozování barokní hudby, zejména té určené pro drnkací nástroje.
Když se zabýváte touto hudební historií, nebývá Vám někdy líto, že se dnes lidé nebaví provozováním domácích koncertů, že společně nemuzicírují? Nevytrácí se živá hudba z našich životů? A to mám na mysli samozřejmě dobu bez koronaviru a zavřených koncertních síní a divadel.
Víte, já si myslím, že hudba je součástí našich životů více, než si uvědomujeme. Jen je pro nás mnohem více samozřejmá Je dostupná každému – pustíte si CD, DVD… Na druhou stranu to v tomto případě postrádá výlučnost konkrétního okamžiku, slyšíme záznam. Dříve jedinou možností, jak hudbu slyšet, bylo skutečně zahrát (si) ji. A proto to byla vzácnost. To už dnes samozřejmě neplatí. Můžete si ji pustit prakticky kdykoliv a kdekoliv. A to s sebou skutečně nese jistý negativní rys – popová, zábavná, ale i takzvaně vážná hudba se nás valí odevšad. Lidé nemají potřebu hudbu provozovat sami, proto, aby ji slyšeli. Myslím však, že ona pověstná česká hudebnost se ještě úplně nevytratila. Všechno jsme ještě nenahradili poslechem MP3, rádia a podobně. Ta snaha umět hrát na nástroj, potěšit sebe i druhé provozováním hudby, v jistém smyslu se před ostatními i předvést, v řadě z nás stále zůstává. Důkazem toho je unikátní instituce základního uměleckého školství, které má na tomto zásadní podíl. Díky Bohu naše ZUŠ stále navštěvuje dostatek dětí. Myslím, že mezi nimi najdeme mnoho takových, které hudba baví, naplňuje, a přináší jim neopakovatelné potěšení z muzicírování.
Dnes jsme zvyklí přepočítávat všechno na peníze. Těžko lze hodnotu Lobkowiczkého hudebního archivu finančně vyčíslit. Zkusme proto vyjádřit, v čem je její pravá hodnota – v historickém svědectví, v tom, že si můžeme jejím prostřednictvím doslova sáhnout ke kořenům naší hudební historie? Je tedy kusem nás samých? Živým dokladem vývoje evropské hudební kultury?
Ano – posuzovat vše podle finanční hodnoty je nešvar dnešní doby. Samozřejmě, že lze sbírku finančně ohodnotit. Musíme to tak dělat, když třeba realizujeme zápůjčku do zahraniční a hodnotu dané hudebniny je nutné vyčíslit kvůli pojištění. Základní hodnota ovšem spočívá v hodnotě výpovědní a ve svědectvích, která jsou v případě Lobkowiczké sbírky úžasná. Tato sbírka skutečně mluví – dává takřka dokonalý obraz o tom, jak se tehdy hudba provozovala, jakou měla odezvu. A to je hodnota, která se vyčíslit nedá. Hudebniny k nám promlouvají samy o sobě, vydávají svědectví, vyprávějí příběhy. Na základě nich můžeme onu hudbu vhodně zrekonstruovat, znovu správně provozovat. A v tom je ona kouzelná moc a vlastně i cena hudby – autoři k nám znovu promlouvají prostřednictvím svých děl, znovu nás těší, znovu nás zušlechťují…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
