Erenburg a Grossman porušili poválečné celosvětové tabu o holokaustu

Nikolaj Bucharin /1888-1938/z rodiny učitelů  ( viz mj. můj článek  Andrea Kostlánová Jediný Bucharin měl odvahu obrátit proces proti Stalinovi

).  Již v 16 letech za revoluce 1905 se Bucharin se svým celoživotním přítelem Iljou Erenburgem/1891-1967/ účastnil studentských politických akcí na Lomonosově univerzitě, 1906 vstoupil do bolševické frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany.

1907 Bucharin s Grigorijem Sokolnikovem /1888-1939/, pozdějším diplomatem, založili bolševickou mládežnickou organizaci, předchůdkyni Komsomolu.  Ze sibiřského vyhnanství Sokolnikov utekl do Paříže, kde vystudoval Sorbonnu, po únorové revoluci 1917 se vrátil do Ruska, spolupodepsal brestlitevský mír v 3/1918.

Za Lenina byl Sokolnikov lidovým komisařem financí, 1923 vstoupil do Politbyra spolu s Dzeržinským ( otráven v 7/1926 v Moskvě ),Trockým (zavražděn v 8/1940 v Mexiku) , Kameněvem ( popraven se Zinověvem v 8/1936 dva měsíce po otrávení Gorkého ), Stalinem ( údajně také otráveným v 3/1953 ) , Georgijem Pjatakovem ( popraven v 1/1937), Karlem Radkem ( litevský Žid 1937 odsouzen k 10 letům gulagu, v 5/1939 byl NKVD zastřelen „ při pokusu o útěk „ ,  Radek napsal, že „ Leninova taktika připomínala taktiku Ivana IV Hrozného „ ) , a Georgijem Čičerinem, komisařem zahraničí 1918 -1930, kdy začal být těžce nemocný a byl nahrazen Litvinovem, Čičerin zemřel v 7/1936, měsíc po Gorkém (64 let).

1927 se  Sokolnikov jako člen sovětské delegace zúčastnil Ženevské konference, 1929 se stal velvyslancem v Londýně. Král Jiří V. ho však nechtěl z osobních důvodů přijmout, Sokolnikov musel počkat až na souhlas následníka trůnu Eduarda.

1935 jej Stalin z Londýna odvolal a jmenoval jej zástupcem lidového komisaře pro lesnictví ( takováto degradace vždy znamenala zatčení, viz jak Stalin před zatčením degradoval šéfa NKVD Ježova ), 1936 byl zatčen, obviněn se spolupráce s trockisty a 1937 odsouzen na 10 let do vězení, kde jej 1939 na příkaz Stalina umlátili spoluvězni.

Bucharin se po smrti Lenina/1924 přidal na stranu Stalina ( jeho manželka byla nejlepší přítelkyní Stalinovy manželky ),získal za to členství v Politbyru, vypracoval pro Stalina novou teorii Socialismus v jedné zemi, a spolu v 12/1927 vyhodili ze Strany „ židovské intrikány „ Trockého, Zinověva a Kameněva.

 Již 1929 byl však Bucharin z Politbyra a z funkce šéfa Kominterny vyhozen, zůstal jen členem ÚV a šéfredaktorem stranického listu ( Stalinova ) Pravda.

Vasil Grossman /1905-1964/ z rodiny židovského inženýra a profesorky francouzštiny, byl politickým přesvědčením sociální demokrat, jenž z idealismu podpořil bolševický puč. V psaní povídek Grossmana podpořili Maxim Gorký a Michail Bulgakov.

1936 se Grossman podruhé oženil, a to s Olgou Guberovou, jejíž exmanžel spisovatel Boris Guber byl 1937 za stalinských čistek zatčen, stejně i jeho bývalá manželka Olga z důvodu, že svého exmanžela nenahlásila jako nepřítele lidu …

Grossman se ujal jejich dvou synů, a zachránil je před sirotčincem, načež napsal šéfovi NKVD /36-38/ Nikolaji Ježovovi, Stalinovu hlavnímu popravčímu, aby okamžitě propustil jeho ženu s tím, že se s Guberem rozvedla ještě před jeho zatčením - jeho žena byla kupodivu propuštěna, pravděpodobně výměnou za Grossmanovy propagandistické služby.

1937 byl Grossman přijat do Svazu spisovatelů, ale Stalinovu cenu za svůj román Stěpán Kolčugin z roku 1937 nedostal, ze seznamu kandidátů jej Stalin osobně vyškrtl.

Ilja Erenburg /1891-1967/, německo-židovského původu, překladatel ze španělštiny a francouzštiny, odtud ovlivněn expresionismem a symbolismem, se spolu se svým starším spolužákem Bucharinem přidal již 1905 ve svých 14 letech k bolševikům, roznášeli jim letáky. Poté, co jej carská Ochranka na 5 měsíců 1908 uvěznila, odjel po propuštění do Paříže, kde bolševiky s jejich šéfem Leninem opustil, a vrhl se do bohémského života Montparnassu, přátelil se mj. s Picassem a Modiglianim.

Za 1.sv.v. byl válečným dopisovatelem jednoho petrohradského listu, do Petrohradu se vrátil 1917 až po bolševickém puči, ale nonstop násilím bolševiků byl šokován, a stavěl se proti nim. Napsal báseň Modlitba za Rusko, v níž dobytí Zimního paláce přirovnal ke znásilnění.

1920 odjel do Kyjeva, kde se během jednoho roku vystřídaly 4 vlády – německá, kozácká, bolševická a bělogvardějská.

Po antisemitských pogromech na Ukrajině Erenburg, židovského původu, uprchl na Krym, který bolševici ještě nedobyli, ke svému příteli Maxmiliánu Vološinovi /1877-1932/, ruskému humanistovi ( „ Za revoluce člověk musí zůstat člověkem, své občanství musí odložit až na 2. místo „  ), klíčovému představiteli ruského symbolismu, jenž po vyloučení z moskevské univerzity pro radikalismus (1899) žil ve Švýcarsku a ve Francii, do Ruska se vrátil 1916.

Od Vološina Erenburg odjel do Moskvy, kde byl okamžitě zatčen čekisty, ale brzy propuštěn ( styky s uměleckou avantgardou v Paříži ) – a za slib, že se stane bolševickým propagandistou.

Protože měl na Západě mezi levicovými intelektuály mnoho přátel, ČEKA jej často pouštěla na výlety na Západ, o kterém psal povídky.

Masarykovo ČSR 1931 popsal jako zemi, kde "milují amerikanismus a knedlíky se zelím, a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy boty. To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, každá země má Čapků dost." (O. Rádl, I. Erenburg o vlasti vojáka Švejka, 1931).

Od španělské občanské války 1936-39 Erenburg intenzívně šířil bolševickou propagandu ( viz jeho Španělské reportáže ). Ve Španělsku se v mezinárodních brigádách stýkal s Hemingwayem /1899-1961 údajně sebevražda/ a s německým komunistou a spisovatelem, politickým komisařem  Gustavem Reglerem /1898-1963 „náhle“  při své cestě po Indii, kam přijel pro převzetí literární ceny z Mexika, do kterého uprchl  před NKVD/KGB /.

Na rozdíl od všech ostatních interbrigadistů nebyl po návratu do Moskvy zavražděn.

Regler se přátelil s madˇarským Židem spisovatelem Arthurem Koestlerem /1905-1983 sebevražda /, jenž ve své autobiografii přiznává, že udal čekistům Naděždu Smirnovou, se kterou měl poměr.

1942 napsal Erenburg román Pád Paříže, 1945 Mimo příměří, 1947 Bouře (2.sv.v.) , Od války k míru, Bez oddechu, Devátá vlna, Historie zkázy Evropy.

Erenburg se sice spisovatelem socialistického realismu nikdy nestal ( třebaže napsal o industrializaci knihu Jedním dechem, ve které zapomněl zmínit ty, kteří industrializaci realizovali – otroky z gulagů ) , ale ve funkci klíčového bolševického propagandisty to Straně bohatě vynahradil. Navždy se zkompromitoval svými genocidními články v listech Pravda a Krasnaja zvězda, které podněcovaly nenávist ke všem Němcům bez rozdílu.

Mnoho historiků se domnívá, že válečné zločiny, které Rudá Armáda /RA páchala na civilistech při svém tažení do Berlína, byly mj. inspirovány Erenburgovými články v duchu :

„Vojáku, postupuj proti nepříteli s nemilosrdnou nenávistí. Když už jsi zabil jednoho Němce, zabij hned dalšího. Den bez zabitého Němce je promarněným dnem, nepočítej dny ani kilometry, počítej zabité Němce. Německé ženy budou proklínat hodinu, kdy porodily své syny. My nebudeme proklínat, my budeme zabíjet "  ( článek z roku 1942 Zabíjej !, Berlín Erenburga  nazýval Stalinovým dvorním lokajem ).

Podobný článek Zabij ho! zveřejnil 1942 Konstantin Simonov.

Kupodivu  Erenburga za jeho články, kterým se říkaly „ katjuše“ , zkritizoval v listu Pravda v 4/1945 ( změna Stalinovi politiky vůči Německu ) šéf výboru propagandy ÚV  Georgij Alexandrov /1908-1961/, chráněnec technokrata Malenkova /1902-1988/. Alexandrova 1947 ve funkci šéf ideologa strany vystřídal Michail Suslov ( objevitel Gorbačova ). Alexandrova Stalin vyhodil za to, že jeho učebnice z roku 1945 Historie západoevropské filozofie „ přeceˇnuje vliv Hegela na ruské filozofy “.

Erenburg mu odpověděl, že neměl na mysli likvidaci německého národa, ale německých okupantů, a připomněl, že již v 5/1942 napsal: „ Německý voják se zbraní v ruce není pro nás člověkem, ale fašistou, jakmile se však vzdá, nedotkneme se ho ani prstem, přežije.“

Přesto Erenburg 1945 upadl v nemilost, nejen pro změnu Stalinova postoje k Německu, ale i pro aktivní účast Erenberga spolu s Grossmanem v Židovském antifašistickém výboru, kdy Erenburg s Grossmanem veřejně vystoupili proti Stalinově politice antisemitismu  ( kosmopolitismu a sionismu ). Erenburg publikoval Osipa Mandelštama, když byl tento posmrtně rehabilitován, ale stále pro sovětskou cenzuru nepřijatelný.

Erenburg se sice až do smrti hlásil ke svému ruskému občanství, ale veškeré své rukopisy věnoval izraelskému památníku Jad Vašem ( identifikoval 4 mil. židovských obětí ). To, že Erenburg mohl zůstat ve Svazu spisovatelů, mělo dokázat, že antisemistismus v Sovětském svazu je jen výmyslem.

Ve svých Pamětech „Lidé, roky, život „, Erenburg  oceňuje Stalinem zakázané autory, včetně Mariny Cvětajevové, současně však nesouhlasí s disidenty, kteří komunismus zamítli či emigrovali na Západ. Také zkritizoval Borise Pasternaka, že „neporozuměl chodu historie“ .

Erenburgovy Paměti ostře zkritizovali ortodoxní bolševici kolem čas. Oktˇjabr, zejm. Vsevolod Kočetov /1912-1973/, jenž je nazval „ hromadou hnoje „ .

Za Chruščova začalo malé kulturní tání, viz román Erenburga Tání o roce 1953, kdy zemřel Stalin a následné miniliberalizaci, o zkorumpovaném diktátorovi jedné továrny, malém Stalinovi, kterého na jaře v době tání, kdy lze cestovat, opustí manželka, která má jiné názory. Erenburg tímto románem testoval bolševickou cenzuru, třebaže sám za Stalina osobně předával Stalinovy ceny ( sám ji dostal 1952 ).

V 8/54 Erenburgovu knihu Tání napadl v článku Literaturnaja gazeta Konstantin Simonov /1915-1979/, tajemník Svazu spisovatelů, s tím, že taková díla neslouží sovětskému státu.

Stalin se stal po válce zuřivým antisemitou, navzdory tomu Erenburg spolu se svým židovským přítelem z války inženýrem chemie a válečným dopisovatelem ( bitva u Moskvy, Stalingradu, Kursku, Berlín ) Vasilem Grossmanem /1905-1964 rakovina/  napsali v rámci projektu Židovského antifašistického výboru první knihu o holokaustu – tzv. Černou knihu o vyhlazovacích táborech Židů v Polsku a na území Sovětského svazu.

Grossmanova matka, učitelka francouzštiny, která do bolševického puče 1917 žila několik let v Ženevě,  byla jako Židovka zavražděna v Berdyčevu v tamním ghettu -  Grossman poté sbíral důkazy, jeho článek z roku 1944 Treblinka byl jako důkazní materiál použit v Norimberku ( hlavní sovětský žalobce se podílel na masakru polských intelektuálů a důstojníků v Katyni ).

Šlo mj. o svědectví dvou členů Sonderkommanda, kterým se podařilo z tábora utéci, mj. zmínili zedníka Josefa Hirtreitera /1909-1978/, jenž z vlastní iniciativy vraždil malé židovské děti při jejich příjezdu do tábora  - jakmile je spatřil v davu deportovaných, chytil je za nohy a rozbil jim hlavy o zem či o zedˇ, sloužil v Schutzstaffel v hodnosti Scharführer v jednotce SS-Totenkopfverbände, 1951 odsouzen na doživotí.

Zásahy bolševických cenzorů do Černé knihy o holokaustu z roku 1946 Grossmanem otřásly - ani Kreml nechtěl medializovat, že nacistické zločiny spáchané na území Sovětského svazu byly namířeny především proti Židům, a již vůbec nechtěl zmínky o proněmeckých a protibolševických Ukrajincích, kteří se na holokaustu podíleli jako příslušníci pomocných policejních sil.

Navíc Stalin rovněž vyhlazoval celé národy, a deportoval další, např. Inguše, Čečence, Kabardince a Balkary do Kazachstánu.

1948 byla Černá kniha v Sovětském svazu zakázána, a Grossman z bolševismu vystřízlivěl  - spolu se Stalinovou kritikou „ židovského kosmopolitismu „ začal kritizovat kolektivizaci a umělé hladomory, záměrně Stalinem vyvolané na Ukrajině.

1952 vydal román Stalingrad ( Za spravedlivou věc ), viz mj. můj článek

Stalingrad, jak byl zajat maršál Paulus - Andrea Kostlánová

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Poté, co 1959 předložil nakladateli své hlavní dílo autobiografický román Život a osud, KGB uskutečnila razii v jeho bytě a odnesla rukopis románu, veškeré poznámky, psací stroj, i pásku do něho.

Ideolog Strany Michail Suslov ( jenž v 80. letech spolu s šéfem KGB Andropovem dosadili do čela státu Gorbačova ) Grossmanovi řekl, že jeho kniha nebude publikována přinejmenším po 300 let. Suslov mu řekl : „Proč bychom měli publikovat vaši knihu a zahájit tím veřejnou diskusi o tom, zda vůbec někdo Sovětský svaz potřebuje ?“

Stejně dopadl i jeho poslední protibolševický román Panta rei /Vsjo těčot z roku 1961, ve kterém Grossman, již bez ohledu na cenzory, odsuzuje sovětský hrůzyplný totalitní stát a jeho historii.

Grossman 1964 zemřel, aniž se dozvěděl, zda si jeho stěžejní díla někdo přečte.

Autobiografii Život a osud vydal 1980 ve Švýcarsku básník Semjon Lipkin /1911-2003/, celoživotní přítel Grossmana ( i Achmatovové a Solženicyna ), jenž dostal kopii rukopisu knihy - Andrej Sacharov rukopis ofotografoval a Vladimír Vojnovič mikrofilm propašoval do ciziny, kde mikrofilm znovu na psacím stroji přepsali další dva disidenti -  v Rusku Život a osud vyšel až za Gorbačova 1988, Všechno teče 1989.

KGB 1967 nepovolila promítání filmu Komisař dle jeho povídky Ve městě Berdyčevu, kariéra režiséra Alexandra Askoldova /1932-2018/ tímto jeho prvním filmem skončila, byl vyhnán ze Strany i z Moskvy .

Po smrti Stalina si v 50.a 60. letech nová mladá generace Majakovského zvolila za svůj symbol umělecké svobody, a scházela se protestovat pod jeho sochou. Básník Andrej Vozněsenský /1933-2010/ věnoval Majakovskému báseň „Majakovský v Paříži „.

Majakovský ovlivnil spisovatele Valentina Katajeva /1897-1986/ a básníka šlechtického původu Jevgenije Jevtušenka /1932-2017/, jenž spolu s Robertem  Rožděstvenským a Vozněsenským tvořili po válce proud tzv. nové poezie.

Jevtušenko jako mluvčí sovětské mládeže mohl až do roku 1963 cestovat do zahraničí, třebaže si svoji pověst komsomolce pokazil ostře protistalinskou poezií, a v roce 1961 básní  „Babí Jar,“ ve které jako první v Sovětském svazu odsoudil poválečné zkreslování historických faktů ze strany komunistů ohledně vyvraždění židovského obyvatelstva Kyjeva nacisty v 9/1941 ( viz mj. můj článek Holokaust,největší poválečné politické tabu - Andrea Kostlánová ) – sovětská propaganda tvrdila, že obětí nacistů byli „ sovětští občané“, „ sovětští komunisté „, nikoliv „ Židé „ ( podobně polská poválečná propaganda tvrdila, že obětí holokaustu byli jen „ polští občané,někteří z nich židovského původu „ ). Židům v poválečné propagandě nebylo věnováno ani jedno slovo. Báseň Babí Jar byla Kremlem zakázaná, publikována byla až 1984.

Zahraniční ohlas této básně podnítil zájem židovské komunity o vybudování pomníku na místě hromadného hrobu ( přes 33.000 obětí ), sovětské úřady však vybudování pomníku nepovolily, teprve v roce 1976 postavily oficiální pomník  „všem „ obětem ( přes 100 tisíc lidí ) židovského, ukrajinského, romského a ruského původu, zavražděných nacisty a jejich místními kolaboranty v této rokli ( 1962 k této básni napsal symfonii Dmitrij Šostakovič /1906-1975/, kterého bolševici kritizovali za vlastní tvůrčí „ formalistický „ přístup /za odmítnutí socialistického realismu ).

Jevtušenko kritizoval okupaci Československa z 21.8.68, 1974 se zastával vězněného Solženicyna, po smrti Václava Havla věnoval báseň i Havlovi.

Po pádu bolševické říše zla (1991) se stal viceprezidentem ruského PEN klubu a čestným členem American Academy Of Arts And Sciences, ze které na protest proti jeho jmenování čestným členem odešel  Josif Brodskij /1940-1996/, disidentský básník v exilu, Jevtušenkův nejtvrdší kritik, jenž o Jevtušenkovi prohlásil: „On hází kameny jen ve směrech, které jsou úředně schválené a povolené.“

Jevtušenkovou 1. manželkou byla od roku 1954 Bella Achmadulinová, prominentní básnířka, její otec byl tatarský politruk, matka Naděžda Lazareva pracovala jako překladatelka v KGB - byla neteří italského revolucionáře a sovětského politika Alexandra Stopaniho /1871-1932/).

Briková, organizátorka Majakovského života a dědička jeho díla, ze kterého jí plynuly příjmy,  si svého druhého manžela neužila  – 1936 byl NKVD gen. Primakov zatčen a 1937 popraven. Od téhož roku Briková žila s o 11 let mladším arménským spisovatelem a životopiscem Majakovského a editorem souborných vydání jeho díla Vasilijem Katanjanem /1902–1980/, jenž kvůli ní opustil rodinu. Po 20 letech partnerství se 1956 vzali, celkem spolu strávili 43 let.

I po válce agentka NKVD Briková provozovala svůj NKVD/KGB „ literární “ salón. 

Maja Plisecká /1925-2015/ ve svých Pamětech popsala, jak ji Briková 25.10.56 pozvala k sobě domů na večeři, kterou pořádala pro herce Gérarda Philipa /1922-1959 rakovina jater, TBC /, jenž jako jeden z prvních Francouzů 1950 podepsal petici ( ruské ambasády ) za zákaz jaderných zbraní ( jeho otec, zámožný advokát, byl v roce 1945 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za kolaboraci s nepřítelem, utekl do Španělska, do Francie se vrátil až po amnestii v roce 1969) , a jeho ženu, etnografku, která mu 1954 porodila dceru a 1956 syna.

Večeře u Brikové se zúčastnil i francouzský komunistický novinář a literární kritik George Sadoul /1904-1967/ a budoucí manžel Plisecké hudební skladatel Rodion Ščedrin *1932, s nímž se u Brikové 1956 seznámila, a 1958 si jej vzala.

Briková mohla jako agentka NKVD/KGB cestovat do Paříže, na návštěvě u sestry byla 1955 a 1975. Když Briková 1978 utrpěla úraz, který ji trvale upoutal na lůžko, spáchala sebevraždu.

Brežněvský monstrproces z 2/1966 se spisovateli Siňavským a Danielem, zatčenými 1965.

Alexandr Ulanovský /1901-1970/, moldavský Žid, GRU rezident v US v letech 1931-32, byl 1949 zatčen a i s manželkou odsouzen na 10 let do gulagu. 1951 byla uvězněna i jejich dcera Maja, propustil je až Chruščov.

Maja se provdala za literárního kritika Anatolije Jakobsona /1935-1978 Jeruzalém/, v 60.letech disidenta  – vystudoval literaturu, historii, překládal z AJ, francouzštiny, španělštiny .

Jakobson podepsal veřejný dopis sovětských spisovatelů, ve kterém protestovali proti monstrprocesu z 2/1966 se spisovateli obviněnými z protisovětské propagandy -  akademikem Andrejem Siňavským / 1925-1997 Paříž/ a spisovatelem Juliem Danielem ( odmítl emigrovat).

Siňavský z aristokratické rodiny, jehož otec se po několikerých zatčeních ze strany bolševiků zbláznil, byl literární kritik liberálního čas. Novyj mir s šéfredaktorem Alexandrem Tvardovským. Po propuštění z vězení podlehl nátlaku KGB, aby emigroval.

1969 byl Jakobson spoluzakladatel Iniciativní skupiny na ochranu lidských práv v Sovětském svazu, jejíž šéf Vladimír Borisov byl protiprávně izolován na psychiatrii. Když byla v 12/1969 zatčena a na psychiatrii protiprávně umístěna Natálie Gorbaněvská, veřejná kritička okupace Československa z 21.8.68, 1. redaktorka samizdatového bulletinu o situaci v oblasti lidských práv v Sovětském svazu, převzal její funkci, 1973 mu KGB dala na vybranou : vězení nebo emigraci, odjel tedy s manželkou a se synem do Izraele.