Patří mezi největší ikony českého ženského volejbalu. Helena Havelková s Dinamem Moskva vyhrála celou řadu trofejí, po vypršení smlouvy se ale rozhodla pro změnu. Elitní ruský klub vyměnila za nováčka v italské lize a připravuje se na nové výzvy.

 

“Já jsem se chtěla vrátit do Itálie. V Rusku to bylo fajn, super zkušenost, ale chtěla jsem se vrátit do jedné z nejlepších světových lig,” vysvětlila své důvody. A jaké to letos v Itálii sužované koronavirovou pandemií vlastně je?

Itálii moc dobře zná, v minulosti zde už působila ve třech klubech, naposledy v roce 2018 v Monze. „Pro mě to bude teď už osmá sezona v Itálii. Letos jsem ale poprvé na jihu, kousek od Říma, do teď jsem hrála vždy na severu. Itálie v podstatě patří k mým nejoblíbenějším destinacím, takže se mi tu stále líbí,“ prozradila dvaatřicetiletá volejbalistka. Jedním z největších důvodů, proč se Havelková rozhodla vyměnit Moskvu za Itálii, byl také její přítel. Maďarský volejbalista se totiž již před sezonou rozhodl do Itálie přestoupit. „Roli to hrálo. Chtěl si zkusit angažmá v Itálii, tak jsem se po dvou letech v Rusku rozhodla přestoupit tam také,“ přiznala.

Ač je Itálie takovým jejím druhým domovem, letos je přeci jen o něco jiná. Právě tam totiž bylo ohnisko koronavirové nákazy a úřady dlouho bojovaly s vysokými počty nakažených, což se odrazilo i do sportu. „Když jsem podepisovala smlouvu, nikdo pořádně nevěděl, kdy začne sezona a jestli vůbec. Rozhodování a plánování tak bylo samozřejmě trochu náročnější. Když tu jsem ale teď, tak si myslím, že to tady vypadá stejně jako všude jinde,” řekla rodačka z Frýdlantu.

Přestože byla Itálie jednou z nejvíce zasažených zemí, vidí Havelková, že momentálně je situace špatná napříč celou Evropou. „Nikdo neví, jak dlouho se bude hrát, jestli se bude hrát a zda nepřijde třeba nějaká další vlna. Podle mě teď řeší všude to stejné. Kromě testování a toho, že tu bohužel nejsou diváci, je to tu dobré. Absence diváků mě ale mrzí, Itálie je známá právě fanoušky a sledovaností volejbalu,“ mrzí ji.

Mistra vyměnila za nováčka
V Itálii bude nově působit v týmu Bartoccini Fortinfissi Perugia, který teprve v loňském roce do nejvyšší soutěže postoupil. Nečeká ji letos boj v Lize mistryň, ani jiné prestižní turnaje. Místo toho má před sebou zcela jinou výzvu. „Náš tým je úplně nový, vloni byl v nejvyšší soutěži vůbec poprvé, takže tohle je jeho druhý rok. Letošní tým poskládali tak, aby mohl konkurovat těm nejlepším. Chce to ale čas, protože krom asi dvou hráček je tým úplně nový. Potřebujeme se teprve pořádně sehrát, takže bude chvíli trvat, než uvidíme, jak to půjde,“ uvědomuje si.
Ačkoliv je v týmu ale nová, některé spoluhráčky zná z dřívějška, což ji s aklimatizací prý velmi pomohlo. „S některými z nich jsem už hrála a některé jsem znala. Volejbalový svět přeci jen není tak velký, takže jsem jich znala celkem dost. Jsme tu teď spolu dva měsíce a musím říct, že máme dobrou partu. Sezona nám teprve začíná, ale už jsme spolu absolvovaly celou přípravu.“

Česká smečařka strávila v Rusku dva roky a ač se jí v úspěšném moskevském celku líbilo, o prodloužení smlouvy prý neuvažovala. „Tím, že přítel v Itálii podepsal už někdy v lednu, věděla jsem dlouho, že bych tam chtěla přestoupit také. Neříkám, že jsem Rusko úplně zavrhla, ale mou prioritou bylo sehnat si klub v Itálii. Nad Ruskem jsem vlastně už ani nepřemýšlela,“ přiznala. Na mrazivou Moskvu ale bude vzpomínat ráda. Přeci jen tam vyhrála velkou řadu trofejí a zažila spousty zajímavých momentů. „Bylo to hodně zajímavé. Naučila jsem se Rusky, za ty tři roky jsem dobře poznala ruskou kulturu… Mně se tam líbilo. Ale samozřejmě, není to Itálie,“ smála se.

Jedna ji věci ji ovšem mrzí. S Dinamem si dělala naděje na splnění svého snu, ovládnout Ligu mistryň. To se ale bohužel nepodařilo. „Je pravda, že když jsem podepisovala do Dinama, doufala jsem, že se v Lize mistryň dostaneme dál, než se nám podařilo. Asi jsem se s tím ale smířila. Bohužel se to nepodařilo, ale nedá se nic dělat,“ mávla rukou.

Ač se sen nerozplynul úplně, v novém týmu bude mít přeci jen jiné starosti a do Ligy mistryň se jen tak nepodívá. Snaží se na to ovšem dívat také z té druhé stránky. „Nikdy neříkám nikdy. Teď jsem ale v týmu, který Ligu mistryň nehraje. I vzhledem ke koronaviru jsem ale ráda. Přijde mi, že čím méně se cestuje, tím líp. Už cestování ve vnitrozemí umí být náročné, musíme jezdit v rouškách, s nikým se nebavit… Neumím si představit cestování do zahraničí. Podle mě je výhoda letos nehrát nic v zahraničí,“ vysvětlila.

Úprk z Ruska a dovolená s rodinou

Koronavirová pandemie zasáhla celý svět a nevyhnula se ani volejbalu. Právě Havelková však kvůli ní zažila nepříjemný úprk z Ruska. Nechybělo totiž mnoho a mohla tam zůstat ‘uvězněná’. „Rusko bylo na jaře jednou z posledních lig, ne-li úplně poslední, které ještě fungovaly. Itálie končila někdy začátkem února, Rusko koncem března. Prezident a volejbalové vedení se nás tam snažilo do poslední chvíle udržet, ale jak rostla čísla, nedařilo se to udržet pod pokličkou ani Rusku, tak jsme dostaly povolení odletět domů. V té době už ale skoro všude byly zavřené hranice a rušily se lety. Mně se podařilo dostat do jednoho z vůbec posledních letadel,“ vzpomíná na zběsilý útěk domů.
Sport se na jaře na několik týdnů úplně zastavil a sportovci zůstali uvězněni doma bez možnosti takřka jakéhokoliv tréninku. Havelková si ale volno snažila užít na maximum. „Od patnácti let jsem z domu. Někdy do osmnácti let jsem žila v Praze, odkud jsem pak odcházela do zahraničí. Od těch patnácti jsem i kvůli reprezentaci byla doma vždy tak maximálně týden, letos to byly dva měsíce. Byla jsem s rodinou, mám malinkou sestru, takže bylo super s nimi být,“ usmála se.

Kromě potřebného odpočinku ale na sobě pracovala. I v omezených podmínkách si s tréninkem zvládla poradit. „Sice jsem nehrála volejbal, ale udělala jsem si domácí posilovnu a dost jsem na sobě fyzicky zapracovala, což teď cítím,“ prozradila. I bez volejbalových tréninků se prý cítí v dobré kondici a věří, že se zvládne do zápasů rychle dostat. „Už párkrát jsem byla kvůli zranění z volejbalu vyřazená, takže nastoupit třeba po čtyřměsíční pauze pro mě zas taková novinka nebyla. Neříkám, že se to stává často, ale nebylo to poprvé, co jsem takhle dlouho nehrála. Vím, jak s tím pracovat a teď to bylo o to lepší, že jsem mohla aspoň posilovat,“ ví a soupeřkám vzkazuje: „Cítím se teď fyzicky lépe než dřív.“

 

 

Autor:  Pavel Eichler
Foto: nedori.cz