Na návštěvu strýčka Milana se Běta nikdy netěšila. Měla totiž důvod, pro který se každé jeho návštěvy u nich doma děsila. Strýček Milan si totiž našel zálibu, která se Bětě a její mladší sestře ani trochu nelíbila.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Běta je naší čtenářkou už dlouhou dobu, prozatím ale jen tiše četla příběhy druhých. Nyní se rozhodla, že se i ona svěří se svými zážitky z dětství. Napsala nám o svém strýci Milanovi, kterého se jako dítě vždycky hrozně bála.
Jezdil k nám docela často. Jeho příjezdu jsme se začaly bát
Milan je bratr Bětina otce. Běta v e-mailu zavzpomínala, že u nich byl vždy minimálně jednou do týdne. „Pamatuji si, že k nám jezdil často,“ vzpomíná. „Já i moje sestra jsme strejdu Milana moc rády neměly, dokonce jsme se jeho návštěv začaly bát,“ přiznává otevřeně.
Strýček Milan byl dle Bětiných slov svérázný. Našel si zálibu, se kterou vždycky bratrovy malé holčičky potrápil. To byl důvod, pro který se holky jeho příjezdu děsily.
Bála jsem se být sama v pokoji
„Kvůli strejdovi Milanovi jsem se začala bát sama v pokojíčku,“ pokračuje Běta ve vypravování. „Mohl za to on a historky, které mně a sestře vyprávěl.“
Běta nám napsala, že je strýček vždycky strašil děsuplnými historkami. Vyprávěl je prý vždycky tak věrohodně, že mu uvěřily.
„Kvůli historce o bubákovi, který žije v koupelně, jsem se bála chodit večer na záchod,“ píše Běta. „Nejednou se stalo, že jsem se raději počůrala. Rodiče se na mě tenkrát hodně zlobili,“ dodává.
Na své dětství nevzpomínám zrovna s úsměvem
Strejda Milan měl strašidelných historek plné rukávy. Pokaždé, když přijel, vyprávěl holkám nějakou novou historku a strašil je tím.
„Když jsem se tenkrát svěřila rodičům, táta řekl, že jsem strašpytel,“ píše Běta ve svém e-mailu. „Nikdo ale strejdovi neřekl, aby nás nestrašil. Trvalo to dlouho.“
Běta i její sestra prožily dětství plné strachu, protože byly kvůli strýčkovi přesvědčené, že na ně na každém kroku číhá nějaký bubák nebo strašidlo. Běta přiznala, že na dětství nevzpomíná zrovna s úsměvem.
Občas se mi vrátí noční můry
„I když už dávno vím, že strašidla a bubáci neexistují, i teď se mi tu a tam vrátí nějaká dětská noční můra,“ přiznává Běta.
V e-mailu napsala, že kvůli zážitkům z dětství své vlastní děti nestrašila. Moc dobře totiž ví, co to v člověku dokáže zanechat.
Autor: Natálie Kabourková
