Šampión, který patřil k průkopníkům v zámoří. Farda slaví 75. narozeniny
Foto: Karel Švec, Český hokej
Stále je vitální a v plné síle, ani se nechce věřit, že to tak letí. Richard Farda patřil v 60. a 70. letech k nejlepším tuzemským útočníkům, sbíral úspěchy na mezistátní scéně, po roce 1974 se ale o něm doma nesmělo mluvit. Společně Václavem Nedomanským totiž utekli komunistickému režimu do Švýcarska a posléze váleli zámořskou WHL. Mistr světa 1972 a majitel bronzu z olympiády v Sapporu dnes slaví 75. narozeniny!
Už je to pěkná řádka let, co se s rodinou vypravil na dovolenou a opustil komunistické Československo. Richard Farda nikomu nic neřekl, rozhodl se pro život za železnou oponou. „Bylo to šílené. Já patriot, člověk milující Brno, šel do ciziny s vědomím, že se nemohu vrátit. A že už to tady možná nikdy neuvidím. Kdo tehdy mohl tušit, že bude revoluce v devětaosmdesátém," připomněl před časem v rozhovoru pro hokej.cz.
Odchovanec brněnského hokeje, mistr světa 1972 a majitel bronzové medaile z olympiády v Sapporu je pozitivní člověk. „Život se musí užívat, jsme tady na návštěvě. Strašně to letí," upozornil. Narozeniny dnes slaví v plné svěžesti, stále aktivně hraje tenis. Milovaný hokej už sleduje jen na dálku, občas si ho dá pro potěšení s partou kamarádů. Daleko od bouřících tribun. „Ale sport je mou náplní pořád."
Hrát za Kometu pro mě znamenalo splnění snu
Jeho cesta k hokeji byla přímočará, také proto, že tatínek Eduard byl znamenitým trenérem. „Působil v Brně, na nás s bráchou neměl tolik času. Když ho našel, chodil se dívat. Byl pes – přísný na všechny. I na nás. Já začínal ve Zbrojovce, když mi bylo 17 let, postavili mě do derby proti slavnému ZKL. Pro mě něco nádherného! Byl jsem bažant, najednou jsem mohl nastoupit proti Dandovi, Bubníkovi a dalším legendám."
V roce 1963 odešel na vojnu, ačkoli mu nebylo ještě 18 let. „Zbrojovka sestoupila. V klubu mi říkali, abych zůstal a pomohl jim k návratu. Ale osud chtěl jinak. Dva roky předtím došlo k nešťastné události, táta se zabil při bouračce. Kdyby žil, asi bych na vojnu nešel. Vlastně určitě! Tehdy jsem měl před posledním rokem dvanáctiletky, táta by jednoznačně trval na tom, aby školu dodělal. Po sezoně 1962-63 jsem hrál za juniory přípravný zápas proti reprezentačnímu béčku. Pamatuju si to jako dneska. Utkání mi vyšlo, všiml si mě pan Pitner, který tehdy béčko vedl. Nabídl mi Duklu a já souhlasil. Školu doděláš v Jihlavě, říkal."
Na štaci v Dukle nedá dopustit. „Hodně mi pomohla – po hokejové i osobní stránce. Když jsem tam nastoupil, dostal jsem takový záhul, že jsem sotva tahal nohy. Pak jsme z toho ale pochopitelně všichni těžili." Přiznal, že zvažoval i setrvání na Vysočině, pak ale dostal přednost návrat do Brna. „Hrát za Kometu pro mě znamenalo splnění snu. Když jsem pak poprvé vstoupil do kabiny, každému jsem tykal. Jako malý kluk jsem miloval Dandu. Chtěl jsem mít šestku jako on, táta mě brával do šatny a já k němu obdivně vzhlížel. Najednou to měl být můj spoluhráč? On, Bubník a další mě vzali mezi sebe, ale nebylo to jednoduché. Mladí se tehdy prosazovali těžko. Musel jsem být trpělivý a čekat."
Jeli jsme na zápasy a zpívali "Běž domů, Ivane"
V roce 1966 slavil s Brnem svůj jediný titul. „Jsem za něj rád. Nastala éra Dukly Jihlavy, my se s nimi ale pokaždé rvali do poslední cil. Zápasy proti Dukle, Bratislavě a Spartě – to byly největší boje. Já neměl konkrétního soupeře, s nímž bych si dával víc, řezalo se to celkově. Hodně pověstné jsou bitvy proti Slovanu a Jožovi Golonkovi. V Bratislavě byl král, jak přijel ven, moc ho vidět nebylo. Ale máme k sobě blízko, jsme velcí kamarádi. Dneska už se tomu jenom smějeme."
Ačkoli měl formu, na šanci v národním týmu si musel počkat. „Hrála tady řada špičkových středních útočníků, tehdy se navíc točily jen tři lajny. Na mistrovství světa jsem jel poprvé devětašedesátém do Stockholmu a byl to nádherný zážitek. Po okupaci rok předtím nešlo jen o sport, naše zápasy se Sověty brali lidé ohromně vážně. A my také! Jeli jsme na zápasy a zpívali Běž domů, Ivane. Porazili jsme je, o zlato jsme pak bohužel přišli se Švédy. Oni dali na 1:0 neregulérní gól, v brankovišti padli na gólmana, ale rozhodčí to uznali. Byli jsme strašně blízko."
Šestkrát v řadě si Farda zahrál na mistrovství světa, doma má také bronzovou medaili z olympiády v Sapporu. „Já už mohl jet do Grenoblu, ale sezona 1967-68 byla z mého pohledu poznamenaná tím, že jsem se ženil a měl pak pár oslav. Nedal jsem do toho všechno a na ledě to bylo trošku znát. Sapporo přišlo v době, kdy se nám všem dařilo, jenže vedení rozhodlo o brzkém odjezdu do Japonska. Byli jsme tam celkem měsíc, v přípravě dávali místním amatérům patnáct dvacet kusů... Nic nám to nedalo. V olympijské vesnici to bylo strašně jednotvárné: jídlo pořád stejné, nikam se moc nedalo zajít. Ztratili jsme jiskru a tím pádem pak chyběly výsledky."
Měli jste se narodit o 100 kilometrů dá!
Brzy poté přišel vrchol kariéry v národním týmu, zlatý šampionát v Praze. „V nároďáku skončil Pepík Černý, což mělo vliv i na mě, protože jsem s ním hrál. K Holíkům šel Honza Klapáč, byl tady mladý Ivan Hlinka. Já se ocitl na hraně, naštěstí mi vyšel přípravný zápas béčka v Ústí proti Finům. Trenéři se rozhodovali mezi mnou a Bedřichem Brunclíkem. Do týmu jsem se nakonec dostal a první zápas nehrál. Pak jsme vytvořili útok s Vláďou Martincem a Bohoušem Šťastným, na konci turnaje byla ta nádherná zlatá radost."
Už tehdy prý uvažoval o emigraci, kterou uskutečnil po sezoně 1973-74. „Na akcích nároďáku jsem bydlel s Vaškem Nedomanským, dost jsme o tom mluvili. Byli jsme na vrcholu, koho by to venku nelákalo. Po šampionátu ve čtyřiasedmdesátém jsme šli za předsedou ČSTV Himlem, ta historka je dostatečně známa. Zeptali jsme se, jestli nás pustí, on na to, že jsme se měli narodit o 100 kilometrů dál. Nezbývalo, než emigrovat. S Vaškem jsme se rozhodli, že to uděláme. Vyrazili jsme s rodinami do Švýcarska na dovolenou, konečně nás všechny pustili, hned tam přiletěli manažeři Atlanta Flames a Toronto Toros. Nedomanský byl s nimi předběžně domluven, já předpokládal, že zůstanu ve Švajcu. Požádal jsem tam o azyl."
Ale vzhledem k trestu od Mezinárodní hokejové federace šel do zámoří. „Byla to změna. Když jsem jezdil s nároďákem do Ameriky, hráli jsme na těch jejich plivátkách a pořádně se to řezalo. Jožka Golonka býval poloviční, mně to ale docela sedělo. V sezoně před Stockholmem jsme hráli v lajně s Mrukviu a pořádně do toho šli. Tehdy to kolikrát ani nebyl hokej. První rok ve WHA se stávalo, že při bitce naskákaly na led obě střídačky a všechno se to rvalo. Pak udělali omezení, jenže hokej to byl tvrdý, mimořádně náročný. Během deseti dní jsme obletěli Ameriku a sehráli sedm utkání - na tři pětky. Měl jsem toho plné zuby, ale je zajímavé, že když jsem skočil na led, pořád mi to parádně bruslilo. Horší bylo, že přišla zranění. Jednou koleno, pak dvakrát rameno. Málokdo si dovede představit, co to bylo za řežbu."
Švýcarům trvá, než si vás připustí k tělu
Evropští hokejisté by se tehdy dali spočítat na prstech, místní jim občas dávali co proto. Na vlastní kůži to mimo jiné poznal i slovenský obránce Rudolf Tajcnát, jenž válel WHL také. „Fucking Czechs, to bylo furt. Brali jsme jim místa, Evropané tehdy byli v lize něco jako exoti. Rudy přišel do soutěže po nás s Vaškem, já se s ním pak potkával ve Švýcarsku. On hrál za Ambri, proti nám byl jednou jak smyslů zbavený. Letěl na mně k mantinelu, pěnu u huby. Na poslední chvíli jsem uhnul, on se rozbil o hrazení a ještě dostal dvě minuty. Mohl se vzteknout! Ale byl to dobrý kluk. Vím, že se později vrátil domů, ještě za totality. Nikdo tomu nemohl věřit, jemu se prostě stýskalo."
Foto: hc-slavia.cz
Ačkoli měl Farda možnost odejít do NHL, zajímala se o něj Atlanta, po třech letech zamířil do Švýcarska. „Dá se říci, že jsem tam našel druhý domov, i když dneska jsem víc času u nás. Švýcarům trvá, než si vás připustí k tělu. Když vás potřebují, jste miliónový člověk, opačně to moc nefunguje. My jsme určitě víc srdečný národ. Ale já si tam zvykl, po skončení kariéry jsem se dal na tenis a platí to pořád."
Později se Farda vrátil do Česka jako kouč. prošel několika kluby, nejsilnější stopu nechal na Slavii. „Postoupil jsem s ní do ligy, pak několikrát odešel a zase se vrátil. Poprvé to bylo tak, že Pavel Richter měl po sezoně slíbené místo prvního trenéra, já říkal, ať to zůstane, jak je. Nechtěli, rozloučil jsem se tedy a v listopadu byl zpátky. Krátce jsem působil také v Brně, tam jsem přišel v prolínačce, kdy už bylo pozdě cokoli zachraňovat. Následovaly další kluby, nejblíž mám ale pořád ke Slavii," uzavřel dnešní oslavenec.
Share on Facebook
