Firma Milana Jurky se nijak netají tím, že v čínských továrnách nevidí žádnou budoucnost. Místo toho už Sensor přes 20 let vyrábí sportovní funkční oblečení hezky doma v Česku, konkrétně v Bystřici pod Hostýnem. Není to výraz nějakého punku, ke kterému má Jurka jako snowboardista a biker blízko, spíš ho do téhle situace dovedly okolnosti a jeho přesvědčení.

„Mohli jsme je nechat šít v Číně, mohli jsme je přepravovat přes půl planety lodí pod liberijskou vlajkou s filipínskou posádkou, ale my si to prostě rádi děláme složitější. Vyrábíme v Bystřici pod Hostýnem, protože máme pocit, že žít a pracovat v České republice dává smysl,“ píše na webových stránkách společnosti Jurka.

Volnomyšlenkáře, jakými kluci na širokých prknech často jsou, v sobě ale Jurka nezapře. Jinak by už ve čtvrtém ročníku veterinární vysoké školy nezačal podnikat. A protože měl vždycky rád kola, sám jezdil dlouhé tratě a provozoval duatlon, bylo jeho snem prodávat ty nejlepší bicykly.

Proto se v roce 1991 sebral a odjel na výstavu do Německa, kde si domluvil, že bude zastupovat a prodávat značku Klein – Rolls Royce mezi koly. To všechno se znalostí angličtiny odposlouchané z MTV. Ke kolům si ještě přidal komponenty a pláště a tak vznikla jeho první firma. 

Milana Jurku vždycky bavilo i malování, dělal si skici do šuplíku. Ty se dostaly ke slovu poté, co při závodech zjistil, že jeho spodní prádlo mu vůbec nevyhovuje, je nepříjemné a škrábe. V hlavě se mu zrodila myšlenka vyrobit si vlastními silami jiné a pořádné.

„Když mně někdo přivezl ze zahraničí triko Helly Hansen, byl jsem v šoku z toho, že působilo na omak jako bavlna. Říkal jsem si, jak je možné, že je to takový rozdíl, a začal pátrat,“ vzpomíná Jurka. Sehnal si skripta z liberecké univerzity a mentory a brzy zjistil, že klíč ke všemu se jmenuje střiž, tedy nekonečné vlákno, které je posekané a chlupaté.

Vydání Forbesu Forbes Life 2020

Jako nejlepší vyhodnotil to od firmy DuPont, která měla v tu dobu už zastoupení v Praze. Vydal se tam s žádostí o 200 metrů – řekli mu, že se zbláznil, protože nikde nenajde pletárnu, která mu tak malé množství zpracuje. A málem měli pravdu – všude Jurkovi bouchali dveřmi před nosem.

„Tehdy ještě dobíhal export do zemí bývalé RVHP a vyváželo se rovnou po vagonech. Nakonec jsem ale uspěl v pletárně u pana Frýberta, který řekl, že byl v mládí taky tak střelenej jako já, a vyhověl mi,“ vypráví Jurka. A to ještě musel zažádat o licenci, aby vůbec mohl vlákno této značky zpracovávat.

Netrvalo to však dlouho a bylo na světě prvních 300 triček s krátkým rukávem. Nejdřív ale musel Milan Jurka zákazníkům vysvětlit, co jim to vlastně nabízí. To se mu nakonec povedlo, výroba se rozběhla a v další várce už prodali triček 600 – poptávka silila.

„Úplně mě to vcuclo a vrhnul jsem se z prodeje cyklozboží, který ale dodnes funguje, na výrobu oblečení. Zatím jsme ale neměli svoji továrnu, šily pro nás dvě firmy. Nechal jsem uplést metráž, naložil do auta a převezl do firem, kde se šilo. Sami jsme prádlo prodávali ve sportovních a cykloprodejnách a domluvil jsem se i na spolupráci v outdooru s Romanem Kamlerem ze společnosti Tilak,“ popisuje Jurka. 

Úvěr, ač o něj žádal, na začátku svého podnikání nedostal. „Vylezl jsem ze školy a neměl nic, takže jsem nebyl pro banky zajímavý. Půjčil jsem si od našich 30 tisíc na škodovku a tři roky je splácel. V té době nebylo ani na kapra o Vánocích. Byly špagety s pepřem, protože i kečup byl drahý,“ směje se podnikatel.

V rozjezdu mu pomohlo 150 tisíc za nekřesťanský úrok, ale pak už peníze začaly přibývat z úspěšného obchodu s koly. Během zrhuba čtyř let už měl Jurka stabilní cash flow a mohl začít rozšiřovat sortiment. V té době koupil tři prodejny, které byly v dluzích, a prodával oblečení v nich.

Pak ale zjistil, že lepší cestou bude spolupráce s obchodníky. „Když máte své obchody, jsou odběratelé ostražití, aby mateřská firma nekanibalizovala a nenabízela svým obchodům výhodnější podmínky. Prodejen jsme se proto vzdali a zaměřili se výrobu a distribuci,“ říká Jurka, jehož firma dnes dosahuje obratu kolem 50 milionů korun.  

Vztahy, které si vybudoval s pletaři na začátku, udržuje dodnes. „Je to velmi osobní, znáte majitele, mistra i další pracovníky jménem a nechcete s nimi vazby přerušovat ani na ně útočit, aby zlevnili, protože vyrobit tričko v Česku stojí pořád o 30 procent víc než v Číně. Takže se snažíte o zisk podělit, aby byly všechny strany spokojené,“ říká Jurka. A dodává, že dlouho bylo českým zákazníkům jedno, kde se zboží šije, zajímat se o to začali až v posledních třech letech.  

Vyděláváme na tom, že se z běhání a cyklistiky staly karanténní sporty.

Nakonec si ale Jurka před sedmi lety pořídil vlastní továrnu, kde se šije. Majitelka odcházela do důchodu a prodala mu vybavení a budovu si zatím pronajal. Letos však dokončil vlastní továrnu v Bytřici pod Hostýnem, kterou během roku postavil. Teď čeká na kolaudaci, ale ve zkušebním provozu se tam už ale prádlo vyrábí. Firma s pětadvaceti zaměstnanci byla dokonce tak kapitálově silná, že na tuhle investici nepotřebovala ani úvěr. 

Na marketing vydává zhruba pět až šest procent z obratu. V době covidové museli ale hodně měnit strategii – omezili inzerci v tisku a přešli do online médií. Zároveň se přestali zúčastňovat akcí a výstav. Přesto poptávka podle Jurky v posledním roce v porovnání s těmi minulými stoupla. Spekuluje o tom, že za tím možná stojí zvýšený zájem o běhání a cyklistiku, ze kterých se staly „karanténní“ sporty.

Firma Sensor je už také skutečně mezinárodní. Vyváží do Německa, Rakouska, Skandinávie, Belgie, Nizozemska, Slovinska, Polska nebo na Slovensko. Na část kolekce používají vlnu merino, kterou dováží z Austrálie a Nového Zélandu. A to, co je vyrobené ze syntetiky, je dnes z poloviny z recyklovaných PET lahví. Během příštího roku by z recyklátu měla být dokonce celá kolekce z umělého vlákna. 

Český zákazník však podle Jurky stále nejvíc hledí na cenu a pak na slevu. Důležité pro něj je prý ale i to, jak úplet působí na omak. Nejžádanější barvou na českém trhu je černá a další tlumené odstíny, stejně jako v Německu nebo Rakousku. 

Jediné co Milana Jurku mrzí, je fakt, že v porovnání s 90. lety už si nemůže dovolit být tak free. Tehdy klidně napsal na ošetřovací symboly výrobků, že jsou srandovnější než jakýkoli švédský film. V dnešní superkorektní době to ale už prý nejde. Holt, snowboarďák se nezapře.