Na onen moment si prý archeolog Randall Haas z Kalifornské univerzity pamatuje dodnes, lidská kostra totiž byla v hrobě v peruánských Andách obklopena velkolepou, působivou sbírkou loveckých zbraní a nástrojů pro zpracování kořisti. „Musel to být velký lovec, velmi významná postava své společnosti,“ líčí pro magazín National Geographic pocity celého svého týmu.
Tím větší překvapení přinesly výsledky zkoumání lidské kostry staré nějakých devět tisíc let. Patřila totiž ženě. A jak dokládá aktuální studie vydaná v magazínu Science Advances, nebyla to žádná anomálie. Podle dalších zjištění mohly tvořit 30 až 50 procent lidí, kteří zhruba v oné době lovili velká zvířata, ženy.
Dělba práce byla rovnější, než jsme si mysleli
Práce kalifornských vědců tak zpochybňuje zavedenou hypotézu, podle níž se během lidské evoluce ženy věnovaly sběru a lovci byli muži. Hypotéze, která však není až tak stará, vědu totiž ovládla, připomíná server ScienceMag, až po vlivném sympoziu v Chicagu v roce 1966. Opírala se především o výzkumy několika málo společenství lovců a sběračů, která přežila do dnešních dnů, jako například Hadzů v Tanzanii nebo jihoafrických Sanů. V jejich komunitách muži loví, zatímco ženy sbírají oříšky, semena, ovoce a nejrůznější hlízy.
Amazonky existovaly. Vědci našli hroby skytských válečnic Byly to nomádské komunity, skvěle ovládaly válečné umění, milovaly alkohol, holdovaly tetování. A normou, nikoli výjimkou u nich byly ženy bojovnice. Bájné Amazonky spojují vědci se skytskými kmeny již dlouho. Ruské pohřebiště to potvrzuje, poprvé přitom odhalilo skytské Amazonky s typickou ozdobou hlavy. |
Kritické hlasy se však tu a tam ozývaly. A nyní sílí. Teď je jasné, že sexuální dělba práce se v hluboké lovecko-sběračské minulosti našeho druhu zásadně odlišovala od dnešních, dochovaných obdobných společenství, uvedl pro server CNN Randall Haas. Podle jeho mínění byla kdysi pravděpodobně spravedlivější.
Stoupenci tohoto názoru se přitom neopírají pouze o nález oné ženy, která dostala pojmenování Wilamaya Patjxa 6, zemřít měla ve věku sedmnácti až devatenácti let a na onen svět ji členové její komunity vypravili s nástroji na lov zvěře zdálky, s noži na vyvrhování vnitřností a nástroji na vydělávání kůží. Aby totiž odborníci prověřili, zda nemohla být dotyčná lovkyně pouhou výjimkou, prověřili zpětně celkem 429 koster na 107 pohřebištích Severní i Latinské Ameriky z období od pozdního pleistocénu do doby raného holocénu, tedy doby před osmi až čtrnácti tisíci lety.
Shledali, že celkem dvacet sedm lidí bylo pohřbeno s loveckými nástroji. To je významný fakt, protože lidé byli pohřbíváni s předměty, které je doprovázely během života. A z oněch sedmadvaceti lidí bylo jedenáct žen, šestnáct mužů, líčí list The New York Times. I když odloží stranou nejasné případy, u nichž není biologické pohlaví jednoznačně prokazatelné nebo které matou kontextem, je podle autorů poselství jasné.
Dravec a žena. Kazašské kmeny ženy z lovu nevylučují.
Onen vzorek je podle autorů studie dostatečný pro to, aby se mohl považovat za zaručený závěr, že ženská účast na lovu velkých zvířat „nebyla nepatrná“, jak autoři uvádějí s vědeckou opatrností. „Lov velkých zvířat byl pravděpodobně genderově neutrální,“ soudí Haas s kolegy.
Potřeba byli všichni
A existují i argumenty, které by to vysvětlovaly. Lov velkých zvířat byl náročný a jeho účinnost a bezpečnost vyžadovala nasazení všech dostupných dospělých lidí, bez ohledu na biologické pohlaví, připomíná v National Geographic Kathleen Sterlingová, archeoložka z Binghamtonské univerzity, která se studie neúčastnila. Ženy se lovu mohly věnovat poté, co výchovu dětí již obstaraly. Lovecké poslání jim však mohla umožňovat též instituce „aloparentingu“, tedy komunitní, společné výchovy dětí, kterou popisuje například kniha Mothers and Others Sarah Blaffer Hrdy.
Ženám navíc mohly při lovu pomáhat vrhače oštěpů, které skrze pákový efekt dokázaly zesilovat hod, byly ovšem méně přesné, proto byl co nejpočetnější lovecký tým výhodou.
Kritika? Mentální gymnastika?
Studie narušující léta dominantní hypotézu, již stihla spustit debatu. Mezi skeptiky patří například antropolog Wyomingské univerzity Robert L. Kelly. Namítá, že vztah mezi loveckými zbraněmi a pochovanými lidmi nemusí být přímočarý. A upozorňuje, že se zbraněmi byly ve zkoumaném vzorku pohřbeny i dvě malinké děti – měly by tak snad být zahrnuty mezi lovce i ony?
Za jistojistě prokázaný pak považuje biologické pohlaví pouze u ženy označené jako Wilamaya Patjxa 6. „Pokud bychom ji akceptovali jako jedinou ženskou lovkyni ve vzorku, naznačovalo by to, že výskyt žen mezi lovci by byl pouze deset procent. A to by mě nepřekvapovalo,“ soudí.
Naopak Bonnie L. Pitblado, antropoložka z Oklahomské univerzity, považuje závěry studie za podložené a za dobrý materiál k budoucímu ověřování. Souhlasí s ní Pamela L. Gellerová, archeoložka z Miamské univerzity. Poznamenává, že pokusy o zpochybnění hypotézy o mužích lovcích a ženách sběračkách za každou cenu jsou tak umanuté, že připomínají „mentální gymnastiku“. Naopak když realita, fakta, nálezy, analýzy hypotetickou univerzálnost a rigiditu sexuální dělby práce rozporovaly, vědci to podle ní až na pár výjimek lehkomyslně přecházeli.
National Geographic kromě toho poukazuje též na fakt, že biologické pohlaví se ne vždy kryje s genderovou identitou a že ani jeden z oněch faktorů navíc nemusí existovat v binární poloze. Jinými slovy můžeme vědět, že Wilamaya Patjxa 6 byla biologickou ženou, nevíme ovšem, zda žila způsobem, který její společnost identifikovala jako ženský.
