Jack London: Ten náš Flíček

Vydali jsme se spolu na Klondike za podzimního shonu roku 1897 a vyrazili jsme příliš pozdě, abychom se dostali přes Chilcoot ještě před zámrazem. Část přechodu jsme vlekli svou výstroj sbalenou na zádech, až začal padat sníh, a potom jsme už musili nakoupit psy, abychom to zbytek cesty vezli na saních. Tak jsme dostali toho našeho Flíčka. Cena psů byla vyhnána vysoko a zaplatili jsme za něj sto deset dolarů. Vypadal, že za to stojí. Pravím vypadal, neboť na pohled to byl jeden z nejpěknějších psů, jakého jsem kdy viděl. Vážil tak asi necelých třicet kilo a měl všechny znaky dobrého saňového tahouna. Do dneška jsme nedokázali rozeznat jeho rasu. Nebyl to severský vlčák, ani malamut, ani z chovu od Hudsonova zálivu; vypadal jako všichni tři, a zas jako žádný z nich; a navrch ještě měl v sobě něco ze psa bělošského, protože na jedné straně uprostřed té míchanice žluté, hnědé, červené a špinavě bílé, což byla jeho převládající barva, měl flíček černý jak uhel a velký jako kotlík na vodu. Proto jsme mu říkali Flíček… (z překladu A. J. Šťastného)