Železný muž Jizerské padesátky

Rozhovor ředitele MFOF s Ladislavem Míkou

Velké sportovní akce v sobě skrývají cosi dojemného, podmanivého. Podstatné však je, že při závodech s tím krásným pohybem, s tou harmonií pohybu, si běžci připomínají tragédii zahynulých horolezců pod kamennou lavinou na Huascaránu v Peru 31. května 1970.

Harmonický pohyb se po padesáti kilometrech mění v neforemné funění a každý bojuje svůj vlastní zápas s pomyslnou lavinou únavy. Kytky k mohyle vzpomínek mají tvar natržených svalů, krystalků soli na promrzlém obličeji nebo zčernalých nehtů, které dorostou až po třech měsících. Tak nějak to vidí člen Divadla Sklep a nadšený běžkař David Vávra v knize Jizerská padesátka, závod plný příběhů.

A tak nějak to určitě vidí i letošní čestný host 18. ročníku Mezinárodního festivalu outdoorových filmů 2020, železný muž Jizerské padesátky Ladislav Míka. Stál už na startu prvního ročníku Jizerské padesátky 20. ledna 1968! To se pozvali kamarádi sportovci i horolezci z různých oddílů a 52 chlapů vyrazilo do padesátikilometrové stopy jako honicí psi.

Zaplatili pět korun, dostali dvě tatranky, horký čaj a právo vyrazit do lesa na trať z Bedřichova na Jizerku a zpět. Běželi na dřevěných lyžích. Dnes je to vše nemyslitelné. Třetího ročníku Jizerské 50 se zúčastnilo i 14 horolezců, kteří o několik měsíců později zahynuli pod smrtonosnou lavinou. Nedalo mi to a Láďu Míku jsem v rámci letošního výročí této tragédie vyzpovídal.

Láďo, jak ses dostal k běžeckému lyžování?

V roce 1946 jsme se přestěhovali do Liberce, rodiče pronajali chalupu v Bedřichově a tam jsem začal lyžovat. Postupně jsem dospěl k sjezdovému lyžování a začal závodit. Běžky v té době nebyly rozšířené, turisté chodili na lyžích s vázáním Kandahar. Po několika vážných úrazech při závodech (v té době neexistovalo žádné bezpečnostní vázání) mě lékaři doporučili, abych sjezdového lyžování zanechal. Tak jsem postupně přešel na běžky.

Letos se běžel již 53. ročník závodu Jizerská 50. Kolik ročníků jsi běžel celkově, kolikrát jsi nedoběhl a co bylo příčinou?

Od prvního ročníku jsem jel nepřetržitě 51 ročníků. Vzdal jsem celkem dvakrát; ve 3. ročníku jsem to neodhadl, jel v čelní skupině a po 20 kilometrech jsem se zalomil a dál to nešlo. V roce 2011 jsem měl od začátku sezóny při lyžování zdravotní problémy, odstartoval jsem a na Kristiánově po pěti kilometrech jsem si řekl: "Zdraví jsi nenašel na hnoji" a vrátil se na start.

Vzpomínáš na první ročník závodu? To se psal rok 1968. Jak tyto závody vypadaly z tvého pohledu?

V prvním ročníku nás startovalo 51, většinou jsme se znali osobně. Úprava trati byla taková, že Gustav Gienzel našlápl stopu, rozvěsil červené fáborky a mohlo se startovat. Jelo se na Královku po dně nynější Josefo-dolské přehrady na Kristiánov dále na Jizerku. U hnojového domu G. Gienzla na Jizerce bylo občerstvení - čaj a tatranka a jelo se přes Velkou jizerskou louku na Předěl, Smědavu a do cíle. Tím, že jsme se většinou znali, to bylo velice kamarádské.

Vím, že je to nesrovnatelné, ale pokus se srovnat začátky Jizerské 50 v těch sedmdesátých letech a v dnešní době.

Vybavení se změnilo zásadně, v prvních ročnících se jelo na dřevěných lyžích s bambusovými hůlkami, vosky Skivo čtyři barvy (kus á 2,50 Kč), oblečení - flanelová košile, podkolenky, golfky větrovka. Dnes každý ví jak nepřeberné množství veškerého vybavení pro běžecké lyžování je. Jak lyže různých značek, vosky, oblečení. Nad mazáním lyží se nemusí přemýšlet, servis je namaže. Dnes, jak všichni víme, je to profesionálně připravený závod s úpravou tratí, občerstvením a servisem jak na startu, tak v cíli.

Jsi jeden z mála, kdo může srovnávat; myslím ty dřívější ročníky s ročníky poslední doby. Myslíš si, že ta dřívější atmosféra, kdy nerozhodovaly tolik finance, a závod byl dostupnější širší veřejnosti, měla své kouzlo? Bylo to lepší, nebo horší? Anebo se to tak nedá pojímat?

To se nedá moc srovnávat, každý přistupuje k závodu s jinými cíli, někdo si chce dokázat, že zvládne 50 kilometrů, jiný soupeří s kamarády a někdo si chce vylepšit startovní vlnu. Rozhodně první ročníky byly kamarádštější.

Vraťme se na start prvních ročníků. Znal jsi osobně některé kluky, horolezce, kteří startovali na Jizerské 50, myslím horolezce, kteří se v tom osudném roce 1970 z expedice Peru nevrátili? Měl jsi s některými i bližší kamarádský vztah? Máš na ně nějaké vzpomínky?

Osobně jsem se velmi dobře znal s horolezci Lokomotivy Liberec. Z účastníků Expedice Peru 70 Milana Náhlovského, Jirku Jecha a Vaška Urbana, pravidelně jsme se potkávali na lyžích v Jizerkách. Venca Urban byl výborný bavič, byla s ním vždy legrace. Milan Náhlovský byl výborný lezec a lyžař, v cíli 1. ročníku mě těsně porazil.

Dozvěděl jsem se, že po sametové revoluci, když se otevřely hranice, jsi absolvoval všechny závody WORLDLOPPETU v Evropě. Který závod byl pro tebe nejtěžší, a který nejatraktivnější?

Každý závod má svoji atmosféru. Mekkou lyžařů je Vasův běh na 90 kilometrů. Pro mě byla nejtěžší francouzská "La Transjurassienne" závod bruslením na 76 kilometrů, který jsem jel o 45 minut déle než slavný Vasák. Můj oblíbený závod byla Marcialonga v Itálii (70 kilometrů, dříve bruslením, nyní klasicky). Má výbornou atmosféru, do městeček navezou sníh, jede se centrem a hrají tam hudby.

Vím o tobě, že jsi nejen lyžařský matador, ale taky vodák a alpinista. Které vrcholy se ti podařilo vylézt a ze kterých máš niterné zážitky?

Nepovažuji se za horolezce, možná vysokohorský turista. V roce 1966 při pokusu o Mont Blanc, jsme s kamarádem horolezcem Pepou Drimlem (vítěz 1. ročníku J50) dorazili k Refuge Vallot. Náhlé zhoršení počasí nám ale nedovolilo zdolat vrchol.

Odjeli jsme do Zermattu, druhý alpský výstup na Matterhorn byl úspěšný. Odpoledne jsme odešli k Hornlihütte, přespali ve stanu a brzo ráno vyrazili za horskými vůdci s klienty na Matterhorn (4 478 m) trasou po Hörnli hřebenu. Výstup na Matterhorn je náročný fyzicky, asi šest hodin, technicky asi ne, vyšli jsme nahoru bez jištění.

Další vrchol, který stojí za zmínku byl v 70-tých letech Gerlach v partě bez průvodce, určitě můj nejtěžší výstup. V roce 1994 jsem stihl trek do base campu pod Everest s výstupem na Kalla Pathar (5 545 m). Ještě klasika bez letadla, autobusem do Jirji a dále pěšky, zvláště úsek do Lukly byl úchvatný.

A představ si, že jsem si tě načetl dokonale a dověděl se, že při výstupu na Matterhorn ses potkal s legendou československého ženského horolezectví Sylvou Kysilkovou. Jaké to bylo setkání?

Při výstupu na Matterhorn jsme měli štěstí; u chaty Solvay jsme ráno mluvili se Sylvou Kysilkovou, která tam přespávala po vylezení severní stěny Matterhornu. Sylva měla čerstvé zážitky, lezla s Japoncem a Němcem. Prvolezec byl Japonec, Sylva druhá. V jednom okamžiku, když Japonec vypadl ze stěny, byli všichni na skobě Sylvy. Sylva byla překvapená, že Japonec přesto pokračoval jako prvolezec.

Z tvé bohaté sportovní kariéry musíš mít řadu zážitků. Ve zkratce; jaký byl ten nejhezčí a ten nejdramatičtější?

Všechny hory mám rád, obzvláště Dolomity, jak na lyžích, tak na kole. Za nejkrásnější považuji trek v Himalájích.

Nejdramatičtější byl sjezd Jizery při povodni v úseku mezi Semily a Spálovem (vodácká klasifikace WW V a WW VI, víc stupňů vodáci nemají). Jeli jsme na double kánoi s kamarádem Pepou Pulcem. V nejtěžším úseku nás jeden válec stáhl zpátky a cvakli jsme se. Naštěstí jsme oba vyplavali na břeh a rozbitou neopravitelnou loď našli za týden nad Železným Brodem. V té době se jezdilo bez plovacích vest a helem (r. 1967).

Láďo, jak se udržuješ v tak dobré kondici? A co doporučuješ mladé generaci, co dělat, aby byli takoví železní muži, jako jsi ty?

Kondici udržuji celoročním sportováním, dříve běh, nyní kolo, koloběžka, lyže. Mladým mohu doporučit sportovat a pravidelně se otužovat. Přihlášení na závody pomáhá překonávat přirozenou lenost.

Děkuji za rozhovor.

Informace o hostech, filmech a programu 18. MFOF & Tourfilm najdete na www.outdoorfilms.cz.