„Písničky jsem vybíral podle toho, jak moc mám repertoár Voskovce a Wericha rád a taky jak je v povědomí lidí,“ vysvětluje Ondřej Ruml, kterého doprovází Jihočeská filharmonie a Matej Benko Quintet.
Co vás na skladbách Ježka, Voskovce a Wericha nejvíc přitahuje a zajímá?
Hravost, práce s češtinou. Voskovec a Werich byli jedni z prvních, kteří porušili pravidlo, že v textech musí být přízvuk na první dobu. Nebáli se ho dát jinam, než je v češtině takzvaně přikázáno, a zároveň se nebáli šťouchat do společenských a politických témat.
Byli tak trochu popichovači lidského svědomí. Plus je tam ještě fantastická hudba Jaroslava Ježka, který se viděl ve slavných amerických skladatelích. Jeho vzor byl George Gershwin a nebojím se říct, že Ježek byl jeho český ekvivalent. Šlo o geniální spojení dvou herců, kteří nádherně pracovali s češtinou, a skvělého skladatele.
Je podle vás někdo, kdo je schopen na textařské dílo Voskovce a Wericha navázat?
Napadají mě jména jako Jiří Suchý, samozřejmě ve spolupráci s Jiřím Šlitrem. Ti dva ten odkaz nesli dál. Pak dvojice Svěrák a Smoljak a vlastně svým způsobem i Ivan Mládek, který dokázal napsat krásně hravé a dadaistické texty.
Nějaká současná jména?
Srovnáváme nesrovnatelné, ale pokud se budeme bavit o hraní si s češtinou a otáčení přízvuku, tak asi Xindl X. Nebo podle mého názoru fenomenální Xavier Baumaxa.
Voskovec a Werich se vyjadřovali k aktuálnímu dění. Když to dnes udělá zpěvák, herec či muzikant, je z toho na sociálních sítích poprask.
Je to ošemetné. Kdykoli se my umělci vyjádříme ke společenskému dění, jsme napadáni, že bychom měli držet hubu, zpívat si, hladovět a neplést se do něčeho, čemu nerozumíme. Ale hospody, než je zavřeli, byly plné lidí, kteří často nic jiného než politiku neřešili. Tak proč by zpěváci měli být výjimkou? Jen proto, že jejich hlas je víc slyšet?
Myslím, že máme právo se k tomu vyjadřovat. Ale vím, že je snadné přijít s rychlým soudem, aniž člověk zná všechny úhly pohledu. Učím se to tak nedělat a snažím se vše si pořádně promyslet na základě faktů.
O titulní roli se v Bowieho muzikálu Lazarus podělí Orozovič s Rumlem |
Alternujete s Igorem Orozovičem v divadelním představení Lazarus. Jak moc vás svět písniček Davida Bowieho zasahuje?
V mém uměleckém životě se jednou za pár let objeví něco, co je pro mě zásadní. S čím splynu a souzním. Před deseti lety to byl Kudykam z pera Michala Horáčka a Petra Hapky. Lazarus je něco podobného. Během prvního čtení scénáře jsem se hned ztratil, nechápal jsem, o čem je řeč. Ale pak jsem se do toho znovu začetl a začalo mi z toho vylézat ústřední téma. Nešel jsem do toho hlavou, ale spíš srdcem a citem.
S Igorem jsme se o tom často bavili, docházeli jsme někdy k rozporu, jak to vlastně uchopit. On do toho šel jakoby klasicky divadelně, já spíš intuitivně pudově, zároveň jsem si ale z jeho přístupu hodně vzal, pomohlo mi to zahrát určité věci, protože jsem díky němu viděl technicky, jak na to. Těžko se to popisuje. Doufám, že výsledek je kombinace nás obou.
A ovlivnilo vás to do budoucna?
Musím říct, že mě hra natolik ovlivnila, že ve mně roste touha dělat trochu jinou hudbu než doteď. Temnější, znepokojivější. Mám pocit, že kam Ondřej Ruml přijede, tam se od něj očekává jakoby laskavá a pohodová muzika. Ale už delší dobu cítím, že chci říkat i věci, které nejsou ani v pohodě, ani laskavé. Ale kdoví, jak to všechno bude, tohle předjímání je vždy ošemetné. Vím, že bych se teď rád vydal trochu jinou cestou než doposud.
