Ať už pandemie koronaviru časem pomine díky tomu, že si všichni vybudujeme solidní protilátky či se objeví účinná vakcína a odmítačů očkování bude nakonec podkritické množství, společnosti a státy se budou ještě dlouho vzpamatovávat z ekonomického i sociálního šoku. Zatímco bohaté státy budou počítat drobné šrámy, ty méně vyspělé budou v lepším případě těsně nad propastí sociálních nepokojů, znárodňování (dalšího) či v extrémních případech bohužel i hladomoru.

Snad se budeme řadit k těm bohatým státům, ale přesto je důvodné předpokládat, že nebude tolik peněz na (evropské) přerozdělování jako v dobách předkoronavirových a my si budeme muset skrze reformy, škrty a úspory v rámci veřejných rozpočtů pomoci do velké míry sami. Pokusím se v jedné oblasti – té, týkající se našich měst a obcí, včetně jejich samospráv – popsat stručně cestu, kterou budeme muset dříve či později projít.

Města a obce se budou v budoucnu více než kdy předtím potýkat s omezenými zdroji. Rozpočtové příjmy v podobě privatizace bytů a prodeje lukrativních pozemků, které umožňovaly sice zpravidla jednorázové, avšak v celkovém objemu značné navýšení prostředků, již před více než pěti lety nevratně vyschly. Rozhodování o spolupráci se soukromým sektorem v podobě například PPP projektů, které by částečně umožnilo v investičním tempu pokračovat, se mj. i v důsledku špatného rozhodovacího (a tedy volebního systému) dosud nedařilo a nadále bez legislativní pomoci dařit nejspíše stále nebude. Investice v územním rozvoji zejména velkých měst realizované čistě soukromým sektorem zase pro změnu stále více naráží na neschopnost i těch několika málo kvalitních samospráv skrze státní správu a vzájemně se křížící normy prosadit rozumná a prorozvojová pravidla (vč. územních plánů či stavebních předpisů). A šlo by ještě na mnoha dalších řádcích pokračovat. Jen tématem bydlení bychom strávili několik stran textu.

V čem je zakopaný pes? Bohužel v hluboké podstatě fungování naší veřejné správy a značném nepochopení rozdílu mezi dvěma klíčovými vztahy v naší společenské organizaci. Zatímco ve vztahu státu k obyvatelům je zcela v pořádku unifikovat pravidla zaručující nám základní práva i odpovědnosti, v případě vztahu státu ke městům se jedná o vztah diametrálně odlišný. Lidé jsou ve své podstatě všichni stejní a je dobře, že se alespoň v našem obecném smýšlení příliš od rovných práv i příležitostí již v naší zemi až na výjimky neodchylujeme. Města jsou však každé jiné, jinak významné a jinak velké. Ta největší střediska osídlení vytváří největší část našeho HDP a i z hlediska environmentálního je existence lidského druhu propojena s naším pobytem v hustě zalidněném urbanizovaném území (navzdory občasným deziluzím, jako v případě pandemií).

Zatímco tedy v případě pohledu státu na obyvatele je unifikující efekt vyššího celku zcela logický a namístě, v případě výrazně rozrůzněného souboru měst je tento přístup naprosto likvidační. Každý vnitřně diferencovaný soubor prvků systému (zde tedy měst v systému osídlení) je na konci svého vývoje a není možné s ním zacházet jinak, než mu ponechat vlastní autonomii, a to jak v řízení, tak i v rozvojových tématech.

Je paradoxně stejně absurdní mít v malinkatých vesnicích vícehlavé zastupitelstvo (nikdo tam ani samosprávu vykonávat příliš nechce) a naopak v Praze a dalších velkých městech volit stohlavé rozhodovací, resp. ne-rozhodovací orgány. V Praze je celkově voleno každé čtyři roky 1171 zastupitelů. Stejně tak není možné chtít po malé obci schválení územního plánu, a to ve stejné podobě a se stejnými pravidly jako pro statutární settisícová města. A konečně, což je obzvláště na pováženou, není možné unifikační šrouby ještě dále utahovat, jak to činí právě například nově chystaný stavební zákon, který namísto upřednostnění role samosprávy v rozvoji území naopak ještě více agendy převádí na všeobecně a zdaleka ne dobře působící státní správu.

V Česku máme dnes téměř na všech úrovních nastavené volební systémy tak, abychom co nejvíce znepříjemnili případným hegemonům politické scény vládnout a rozhodovat příliš snadno a bez brzd a rovnováh v podobě více či méně problematických koaličních partnerů. Možná je naše obava oprávněná, neboť když se občas přece jen povedlo v rámci větších celků (velkých krajů, hlavního města či celého Česka) získat ve volbách silný mandát (ve StČ kdysi Rath, v Praze v roce 2006 Bém, v ČR v posledním období duo Zeman-Babiš), k žádným hlubokým reformám s dlouhodobým přesahem v podstatě nedošlo. V nejlepším případě tito „vládcové“ svěřených území začali někdy až šíleně investovat, namísto chytrého přístupu v podobě vylepšení spolupráce veřejného a soukromého sektoru, usnadnění procesů vstupu soukromého kapitálu do veřejných služeb, či vstup a posílení konkurence uvnitř veřejné správy a dosažení efektivnějšího státu či regionu.

Doba reforem je však z důvodu nadcházejících hubených let již tady a my máme před sebou další pokus. Povede se to tentokrát? Podle pravidla, že silní vládcové u nás nic neudělají, možná koaliční slepence, které se začínají již dnes formovat, mohou ukázat svou sílu. Zatím mluví jejich zástupci pouze o technologii vnitrostranického hlasování o společném postupu. Ten samotný je však tak trochu obestřen tajemstvím. A jaksi v pozadí. Nezbývá než věřit.