Indonéská hudba, která se hraje v duu a není gamelan – to je tarawangsa. Jak zní její aktuální průnik na západní pódia a co s tím má do činění Blízký východ?
Čím to je, že nám někdy prastará tradiční hudba kultur z opačného konce světa přijde bližší než populární a folklórní hudba našich krajů? Že by to měla na svědomí jen únava z dobře známého, každodenního a naprosto předvídatelného kulturního oběživa, která v nás probouzí neukojitelnou touhu po exotice? Ačkoliv hudba není univerzální médium – každý z nás poslouchá jinak v závislosti na vlastních zkušenostech a otevřenosti novým podnětům – může každému z nás poskytnout jedinečný vhled do cizí kultury a jejích zvyků. Hudbu koneckonců nelze zcela odtrhnout od společenského života lidí, jakkoliv se může zdát, že k tomuto odtržení už dávno na západě došlo a že dnešní doba streamovaných koncertů na internetu toto odtržení završuje. Navzdory pronikání populární kultury do všech oblastí života si však v Indonésii tradiční hudba stále udržuje důležitou společenskou funkci stmelování komunit, díky které se minoritním žánrům této země tisíců etnik daří přežívat. I ty se však vlivem globalizace proměňují a vyvíjejí. Tarawangsa – posvátná hudba několika etnických skupin západní Jávy – je toho zářným příkladem.
Tarawangsa je označení hudebního stylu a zároveň název jednoho ze dvou nástrojů tvořících toto komorní hudební těleso – dvoustrunné loutny s hranolovitým tělem a protáhlým krkem. Ta se svým tvarem a zvukem liší od svého nejbližšího příbuzného – rebabu, loutny, jejíž tělo se tradičně vyrábělo z kokosového ořechu, (nyní už častěji ze dřeva) a je tudíž kulaté, a která bývá na rozdíl od strohé tarawangsy bohatě zdobená. Indonéský rebab má oproti tarawangse vrzavější, ostřejší zvuk a objevuje se často v gamelanu.
Druhý nástroj tvořící tarawangsu, jentreng, je obdobou známější sundánské citery kecapi, na kterou se brnká prsty. Tarawangsa si vystačí s těmito dvěma nástroji, i když ji občas doprovází zpěv a v určitých regionálních variacích ji doplňují dva nástroje vyrobené z bambusu: flétna suling a idiofon calung.
Původ a tradiční funkci tarawangsy nám rozkryje etymologie této složeniny skládající se ze tří slov „ta“, „ra“ a „wangsa”. Úvodní „ta“ pochází ze sundánského „meta“, které znamená hnutí nebo směr. Ra je převzato z egyptštiny, znamená „velký oheň“, čímž je v tomto případě myšleno slunce, a odkazuje se tak na staroegyptského slunečního boha Re. A třetí „wangsa“ je synonymem slova bangsa, které v indonéštině znamená národ či lid. Volně lze tedy celé slovo přeložit jako „život společenství slunečného lidu“.
Pochopíme-li širší společenský kontext tarawangsy, začne nám tento tajuplný a lehce kryptický popis začít dávat smysl. Tarawangsa se totiž hraje hlavně během obřadů oslavujících sklizeň rýže, při kterých se děkuje hinduistické bohyni úrody a rýže Dewi Sri. A rýže je, jak známo plodina, která kromě dostatečné vláhy vyžaduje neustálý přísun slunečního světla. Obskurnost tarawangsy je dána tím, že její tradice se udržuje už jen v několika málo oblastech západní Jávy v okolí měst Bandung a Tasikmalaya a na jihu provincie Banten, které je domovem nepočetného etnika Baduy. Mezi hlavní centra tarawangsy patří vesnice Rancakalong poblíž města Sumedang a oblast Cibalong poblíž města Tasikmalaya.
Vystoupení tarawangsy u příležitosti slavností bubur syura, při kterých se podává rýžová kaše bubur a darují obětiny bohyni Dewi Sri, mívají rituální až čarovný průběh. Nesou se na teskném sólu loutny, které se vznáší nad jednoduchým repetitivním jentrengovým motivem, jenž je vybrnkáván pořád dokola v minimálních obměnách, dokud se neusadí na dvou či víceakordovém postupu. Jakmile se jentreng ustálí, hráč na tarawangsu, který hraje smyčcem pouze na jednu strunu, začne zároveň brnkat levou rukou na druhou, rezonanční strunu a subtilní zvuk tělesa tím obohacuje o decentní drone. Zatímco tedy jentreng dodává tarawangse pevnou rytmickou a harmonickou oporu, loutna se může doslova rozlétnout a posluchače tak přizvat na často až dvacetiminutové výpravy za hranice všedních dní. Během vystoupení je ostatně znát značná uvolněnost publika – muži i ženy tančí se zavřenýma očima, okolo krků jim vlají dlouhé barevné šály, a nezřídka propadají do transu. To se projevuje tím, že ztrácejí kontrolu nad vlastními těly i svými kognitivními schopnostmi; plazí se po zemi, přestávají být schopni artikulovat, vykřikují, vydávají kvílivé zvuky či propukají v pláč.
https://youtu.be/1wz-s0wNZpw
Tradiční tarawangsa
Jak již bylo řečeno, tarawangsa má několik regionálních variant, přičemž mezi ty nejznámější patří dva styly: rancakalongský a cibalongský. V Rancakalongu se hraje tarawangsa zpravidla jen na dva hlavní strunné nástroje, přičemž v Cibalongu je doplňují bambusový calung, suling a často i zpěv. Suling se rovněž objevuje v regionálním pojetí tarawangsy v jižním Bantenu, kterému mezi místními říkají rendo. Z nahrávek tarawangsy, které pořídila Catherine Falk na konci 80. let v Cibalongu a Rancakalongu a které se mi podařilo vydolovat z digitálního archivu Paradisec Sydneyské univerzity, je zjevné, že oba styly se od sebe dost zásadně liší. V cibalongské tarawangse občas hlavní rytmickou a harmonickou funkci jentrengu přebírá bambusový calung, který zároveň naznačuje melodii hranou tarawangsou. Po úvodním sólu tarawangsy doprovázené jentrengem se většinou přidává zpěv se svým charakteristickým chvějícím vibratem a v začátcích frází vždy zdvojuje melodii hranou loutnou.
V Rancakalongu se tarawangsa hraje podstatně jednodušeji, avšak právě v tom tkví její kouzlo. Part jentrengu je „ořezán až na kost“ – hraje často jen náznaky dvou akordů, nad kterými se vznáší melodie loutny jako papírový drak ve větru, přičemž nikdy nedá předem vytušit, jakým směrem se stočí. Kromě repertoáru „posvátných“ skladeb, které se hrají při oslavách na počest bohyně rýže Dewi Sri a jiných ceremoniálních příležitostech se tarawangsa v Rancakalongu může pyšnit rozsáhlým repertoárem skladeb, které vyprávějí příběhy inspirované přírodními živly – angin-angin (vítr), pengairan (voda), hudbou – degung (zvuk gongu), dengdo (zpěv) či různými činnostmi lidí – jemplang (otáčení se), guarbumi (pěstování) či badud (šaškování) a další. Tyto typové skladby se od sebe liší strukturou, tempem a výrazovostí a hrají se zpravidla pro zábavu.
Tarawangsa v digitálním věku
Ačkoliv je tarawangsa považována za posvátnou hudbu, která je primárně spojená s předislámskými zvyky, v posledních letech se začínají objevovat snahy ji z tohoto sakrálního rituálního kontextu vytrhnout a prezentovat čistě v duchu „umění pro umění“. Jednou z takových událostí bylo rekordní vystoupení padesáti tarawangsových dvojic v roce 2016, které proběhlo v indonéském Sumedangu a mělo spíše exhibiční charakter.
Klíčovou úlohu v představení tarawangsy západnímu publiku nicméně sehrál Rabih Beaini, libanonský DJ, hudební experimentátor, producent a zakladatel labelu Morphine. Ten se během své rezidentury v Bandungu v roce 2017 setkal s americkým etnomuzikologem Palmerem Keenem, jenž neúnavně mapuje hudební světy Indonésie na internetových stránkách Aural Archipelago. Keen Beainiho pozval na vystoupení tarawangsy do kopců Cikalapa na severu Bandungu. Beaihimu tarawangsa okamžitě učarovala a v hlavě se mu začal rodit smělý plán, jak tuto hudbu dovézt na starý kontinent, kam již před časem přesídlil. Pomoc nakonec nabídl belgicko-nizozemský festival Europalia, který se rozhodl zasvětit ročník 2017 Indonésii.
Během svého pobytu v Bandungu se Beaini snažil proniknout nejen do hudebních, ale do i společenských kontextů tarawangsy. Měl při tom velké štěstí, že se mu podařilo narazit na Tarawangsawelas, dvojici mladých hudebníků Teguha Permanu a Wisnua Ridwanu, kteří se sami snažili umění tarawangsy posunout do nových hudebních teritorií a rozšířit její repertoár. Beainimu rozhodně nešlo o to tarawangsu proměnit v něco zcela jiného – chtěl se především inspirovat decentní dynamikou mezi oběma nástroji i jedinečným zvukovým charakterem celého tělesa a následně vniknout do jeho matérie pomocí elektroniky a vdechnout ansámblu nový život.
Beaini si byl dobře vědom, že se nachází na cizí hudební půdě, jejíž kořeny sahají stovky let do minulosti, a rozhodně si nechtěl počínat jako postkoloniální vykradač kulturních pokladů. Jeho počínání si vyžadovalo obzvlášť delikátní přístup už proto, že tarawangsa není jen hudba tradiční, ale přímo hudba posvátná. Když se o své vizi vytrhnout tarawangsu z jejího tradičního prostředí a představit ji v Evropě bavil s postaršími obyvateli Rancakalongu, dočkal se prosté odpovědi, že tarawangsa je rituální hudba, která žije v Rancakalongu. Překvapivě však titíž vzápětí dodali, že hudba je hudba a putuje, kam se jí zachce. Tvrdili, že to není jejich hudba – prý pochází částečně z Číny a částečně z Blízkého východu – a blízkovýchodního původu je i loutna rebab, ze které se vyvinula tarawangsa. Rodilému Libanonci vlastně sdělili, že svým způsobem je tarawangsa více jeho než jejich. Beaini si to vzal k srdci a utvrdil se v odhodlání představit nové pojetí této hudby Západu.
Nové pojetí staré hudby
Při zkouškách s Tarawangsawelas, které se nesly v improvizačním duchu, se Beaini snažil připojit k delikátní souhře obou hudebníků a nalézt s nimi společný jazyk. Vystačil si víceméně s efektováním, smyčkováním a dalšími technikami live processingu, pomocí nichž dotvářel a zdůrazňoval již tak naléhavá hudební sdělení. S Beainim za zády dostala hudba Tarawangsawelas novou, hutnější příchuť, danou především hojným využitím efektů zveličujících prostorovost zvuku, aniž by se však příliš vzdalovala od tradiční tarawangsy a vytrácela se z ní její autenticita. Spíše naopak, tarawangsa se v ní aktualizovala a dýchala z ní z plných plic.
Tarawangsawellas rozhodně nepřijeli na evropském turné s prázdnými kapsami. Přivezli si s sebou debutové album Wanci nahrané s Beainim, který ho zároveň produkoval, míchal a aranžoval. Pomocí repetitivních motivů, naléhavých melodií a celkově minimalistického pojetí album vyvolává meditativní, téměř až hypnotické stavy. Úvodní skladba Selalu (Vždy) nás hned zpočátku uvede do kolébavého limbu, podpořeného klouzavými tóny silně zreverbované tarawangsy, která vykresluje plaché melodické motivy znepokojivě se chvějícím vibratem. Typickým zrychlením tempa nakonec jentreng oznámí, že skladba spěje ke konci a pomocí praskání, vrzání a všelijakých ruchů se přenáší do druhého počinu Tetap Terbit (Stálý úsvit), nesoucího se pro změnu na dronu a smyčkách tarawangsy vršených nad sebou do okázalých výšin. Následující Kecemasan (Znepokojení) představí sled melodií rozpívajících se do sebe navzájem za typického vybrnkávání ostinátního motivu jentrengem. Pomyslný most s tradicí tarawangsy tvoří Sekalipun (Třebaže), ve které se k oběma hráčům přidává jejich učitel Pak Pupung Supena a další nestor tarawangsy Pak Jaja. Bezmála třináctiminutový opus začínající v pomalém tempu se postupně rozevírá jako kvetoucí plumérie a vrcholí v plném rozpuku. Jemu na hony vzdálený závěrečný bonusový track Matahari (Slunce) pluje na dronové vlně Beainiho syntezátoru, podél níž proplouvají táhlé, zneklidňující, místy až nepříjemně skřípavé tóny loutny a kterou protínají staccatové údery do hutně efektovaného rozladěného jentrengu.
Tarawangsawelas s Beainim obsluhujícím elektroniku a syntezátor si mohli účastníci festivalu Europalia poslechnout v listopadu 2017 v nizozemském Haagu a belgickém Eupenu. V rámci Beainiho koncertní série Ruang Raya poté společně zahráli v proslulém berlínském Berghainu vedle dalších dvou experimentálních, eklektických formací: Karinding Attack a Uwalmassa. Samotné duo poté vystoupilo v Miláně, kde si už oba hráči obsluhovali efekty sami. To byl mimochodem jeden z Beainiho cílů: zaučit oba hráče v používání všemožných pedálů a krabiček tak, aby byli soběstační a vystačili si bez něho. A právě na posledním koncertě v Miláně Tarawangsawellas předvedli své umění v té nejvýstižnější, nejnaléhavější a nejtajemnější podobě a dokázali ji nechat promluvit ve vší své ceremoniální posvátností.
Na podzim roku 2018 se Tarawangsawelas vrátili do Evropy a absolvovali druhé turné, na němž už převážně hráli sami. Beaini se k nim párkrát připojil a samozřejmě nemohl chybět na posledním koncertu v Madridu. Ohlas, kterého se Tarawangsawelas dočkali v Evropě, nakonec doputoval i do jejich rodné Indonésie, kde se začalo o tarawangse mnohem více psát a mluvit, a o dříve okrajovou provinční hudbu začali projevovat zájem i mladí Indonésané ve velkých městech. Může nám připadat jako ironie, že k tomu, aby si tarawangsa získala pozornost Indonésanů, musela se k nim vrátit oklikou přes západ, jeden stařešina z Rancakalongu nomádskou povahu hudby ale krásně vystihuje slovy: „Hudba je hudba a putuje si, kam se jí zachce.“
