Autokaleidoskop

První soutěž – Rallye Šumava absolvoval se Škodou 1000 MV v roce 1972 a škodovkám (110, 120, 130 RS, 120 LS, 130 L, 130 LR, Favorit) byl věrný až do roku 1990. S jiným automobilem v té době nestartoval, přičemž nejvíce kilometrů najezdil a také i nejvíce úspěchů získal se Škodou 130 RS. S ní vyhrál dvakrát Pohár míru a přátelství (1979 a 1981), ale také poprvé startoval v západní Evropě, a to na Jänner rallye.

Možná se dneska někdo usměje a řekne si, co to mohlo být za závody, když v něm jezdili pouze jezdci bývalého socialistického tábora. Protože jsem tuto dobu zažil, tak si dovolím říct, že sportovní hodnota Poháru míru byla vyšší než dnešní ME. Seriál tvořily těžké soutěže, jako byly Ruská zima, Rallye Wartburg, Rallye Zlaté písky, Rajd Polski nebo Rallye Tatry. Sice tehdejší jezdci neměli k dispozici takovou techniku jako dnes, ale jejich nasazení bylo vysoké, a navíc se soutěže zpravidla jezdily i tři dny a dvě noci. Jan Trajbold miloval rallye nade vše, a tak se jako jeden z prvních začal věnovat rallye historických automobilů.
Od Škody 1000 MB přes BMW 1800 a nejrůznější Porsche až ke žluté 911. Společně s manželkou Evou se stali celkem šestkrát mistry Evropy. Ještě dodejme, že o muzeum se stará mladší syn Ríša.

Když usoudil, že Favorit není pro něj to správné náčiní, tak se začal porozhlížet po jiné značce. A protože spolupracoval s Antonínem Charouzem, tak volba padla na Ford, nejdříve na Sierru, pak na Escort Cosworth, s nímž jel naposledy v roce 1994. Ale to už čtyři roky koketoval s historiky, společně s Václavem Pech byli vlastně průkopníky této nové disciplíny. Oba si vzpomněli na mladá léta a postavili si Škodu 1000 MB.
Pak přišel na řadu BMW 2002 a v roce 1995 pak Porsche 911 a šest titulů Mistra Evropy 1992, 1995, 1997-2000. To se už na sedadlo spolujezdce vrátila opět manželka Eva, za kterou v létech předchozích zaskakovali například Olda Gottfried, Jaroslav Palivec nebo Vladimír Zelinka.

V jeho šlépějích pokračoval několik sezon let syn Honza, který stejně jako otec jezdil s dámou na horkém sedadlo. Zatímco Honzu st. navigovala manželka Eva, tak mladého Honzu slečna Eva Klevarová, později Trajboldová. Mladší syn Ríša zkoušel také štěstí v rallye historických automobilů. Dnes jej můžete vidět na každé soutěži jako mechanik u Václava Pecha.

Honzu Trajbolda jsem znal hodně dlouho, zhruba od poloviny sedmdesátých let, stejně jako celou rodinu, dvojčata Ríšu a Ditu ještě od předškolních vět. Hodně času jsem trávil u nich doma, kde nikdy nebyla nouze o dobrou náladu. Před startem i v cíli i během rallye rozdával Honza Trajbold dobrou náladu. Škoda, že jsem si ty hlášky nezapisoval. Kliďas, optimista a sympaťák.

Ale aby bylo jasno, nejdříve bavila Honzu Trajbolda letadla, stavěl modely, které doletěly až do první desítky mistrovství republiky, později létal s větroni. Bydlel v kousek od letiště Točná a snil o rychlosti a výškách. Nakonec zůstal na zemi. Předčasně odešel z fakulty stavby letadel Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně a začal ve vývojovém oddělení n. p. Letov Letňany.

Mladický zápal v oblasti elektroniky realizoval v několika patentech na leteckém trenažéru. Finanční prostředky z úspěšných zlepšováků se staly základem k automobilům. Koupil si ojetou škodovku a přestavěl solidní soutěžní vůz.
Motory do škodovek si připravoval vždycky sám. Nezastával teorii „závodníka s čistýma rukama“. Proto měl z každého dobrého výsledku, a nebylo jich málo, měl dvojí uspokojení – jako jezdec i mechanik. K jeho slovům, které jednou pronesl, není třeba nic dodávat. „Mnohem lépe vím, co si s autem mohu dovolit. Při dlouhých soutěžích s ním musím doslova žít, abych dojel do cíle. Snad by mě ježdění ani tolik nebavilo, kdybych před startem sedl do neznámého a někým jiným připraveného vozu. Vždyť jsme amatéry – měli bychom tedy na svých automobilech také sami dělat!“

Když nás 22. října 2001 Honza Trajbold st. náhle opustil během jedné rallye, tak mě bylo najednou hodně smutno. Přišli jsme o vynikajícího kamaráda.



J.Lasík 22.10.2020

Foto J.Rohlena, J.Maršíček, J.Lasík