Apologeticko-ďábloadvokační blog 2: Být, či nebýt (filosofickým) pohanem?

20. 10. 2020 12:00:00
Jak jsem doufal, tak se nyní děje: minulým textem započatý apologeticky-ďábloadvokační seriál neskončil a je tady jeho druhý díl.

V prvním díle jsem se věnoval čtyřem vybraným změnám či faktům, které považuji za civilizační přínosy světu pocházející z křesťanství a vyzval k jejich především „ďábloadvokační“ věcné kritice; sám jsem nějakou možnou přímo v textu i naznačil. Debata se k tomu (až na jeden ne-polemický mail) bohužel nerozvinula žádná, ale neházím flintu do žita. V textu jsem ovšem také naznačil pohanství jako samostatné téma, protože zmíněné čtyři civilizační přínosy křesťanství se týkaly právě sociálních praktik, které s tzv. pohanskými náboženstvími a způsoby života souvisely a byly pro většinu pohanských společností v historii typické. Dnešní text se tedy bude pohanství jakožto „oponentovi“ křesťanství věnovat explicitně. Proč se mu vůbec v rámci apologeticko-ďábloadvokačního seriálu věnovat? Kromě obecného důvodu, že je to jeden z „oponentů“ křesťanství mám k tomu i nějaké subjektivnější důvody. Jeden z nich jsem už de facto vyjádřil zde. Neopohanství je prostě na vzestupu a třeba v Rusku jej už řeší tamější pravoslavná církev. To by byl „apologetický“ důvod. „Ďábloadvokační“ důvod je pak v různých argumentech (neo)pohanů proti křesťanství, kterým je dle mne třeba rozhodně věnovat pozornost.
Co to však pohanství jako takové je a čím se ve své podstatě od křesťanství liší? Pohanských náboženství byla a je spousta a já jsem je nestudoval. Jak tedy téma nějak smysluplně uchopit, aby to nebylo jen nepoučené spekulativní plácání? K tomu mi velice pomůže jedna kvalitní kniha. Jde o knihu francouzského intelektuála a jednoho z otců hnutí, jemuž francoužští novináři přisoudili název Nová pravice, Alaina de Benoist, knihu, která nese velice výmluvný, ale také malinko zavádějící název: Být pohanem. Název knihy totiž evokuje, o čemž lehce svědčí i některé komentáře na Amazonu, že kniha je jakýmsi praktickým návodem k tomu, jak „být pohanem“; tím ale rozhodně není. A čím tedy je? Jak její autor uvádí na zadní obálce, napsal tuto knihu proto, aby odhalil esenciální rozdíly mezi pohanstvím a křesťanstvím. Nakolik se mu to povedlo, to okomentuju ještě později, důležité však je, že Benoist se opravdu snažil obecně vystihnout esenciální, filosofické znaky pohanství. Nakolik se mu povedlo vystihnout znaky opravdu společnými pro všechna možná pohanská náboženství v dějinách může posoudit jen jejich znalec. Je sice jisté, že s Benoistem ohledně jím představených znaků bude leckdo nesouhlasit (a Benoist sám v předmluvě na str. 19 píše, že jeho výklad je předmětem diskuze a je možné jej přijmout, nebo zavrhnout), ale já jeho knihu budu v této věci brát jako jakousi „referenční příručku“ - už jen proto, že se o vycedění esence pohanství systematicky pokusil. Dnešní text tedy bude především ani ne tak recenzí, jako spíše apologeticko-ďábloadvokačním komentářem Benoistovy knihy (poprvé vydané ve Francii začátkem roku 1981), a mé zhodnocení knihy jako dobré nebude v rozporu s tím, že to bude komentář z podstatné části kritický. Vedle Benoistovy knihy se občas odvolám i na jeho rozhovor o křesťanství a možná lehce zavadím i o jeho jinou a mnohem novější a rovněž znamenitou knihu Za horizontem lidských práv. Pokud by čtenáře více zajímal tento francouzský autor více, věnuje se mu u nás server Délský potápěč.

Úvodní komentář ke knize Být pohanem

Ještě než se pustím do jádra dnešního textu, rád bych uvedl pár komentářů ke knize obecně. Jak jsem už zmínil, autor na zadní straně obálky uvádí, že knihu napsal, aby odhalil esenciální rozdíly mezi pohanstvím a křesťanstvím. Je nutno říct, že se mu to povedlo tak na 70 procent, protože více pozornosti než křesťanství Benoist věnoval starozákonnímu židovství; nepřímo tím nicméně znovunastolil téma vazby křesťanství na svého „judaistického otce“, což také okomentuji. Z textu a v podstatě už názvu knihy je jasné, na které straně „barikády“ autor stojí, nicméně je ihned nutno uznat, že v textu zachoval naprostou věcnost a kniha není žádným festivalem napadání a osočování křesťanství ze všeho světového zla, jak to často známe od moderních neopohanů. Ostatně, kniha se více soustředí na pojmenování rozdílů pohanství a „judeokřesťanství“; zdůvodňování, proč dle autora upřednostnit pohanskou pozici, je často přítomno jen v náznacích, protože o něj autorovi primárně nešlo. Navíc, jak v předmluvě píše překladatel Ivan Šebesta (překlad se velmi povedl), knihu není možné chápat jako namířenou proti křesťanům či křesťanství, ale jako namířenou proti monopolu na pravdu a hledání božskosti mimo lidské prožívání. Ortodoxní křesťan takovou větu jistě ihned označí za vnitřně rozpornou, a bude to docela pochopitelné, zvlášť po té, co Šebesta uvede, že „klíčem je nevykládat Ježíšova slova 'nikdo nepřichází k Otci než skrze mne' ve smyslu křesťanské exkluzivity“. Chtít po křesťanství (s výjimkou jeho liberální varianty, kterážto podle ortodoxních křesťanů již stejně křesťanstvím není) něco takového lze asi jen obtížně chápat jinak než jako požadavek, aby křesťanství popřelo samo sebe; ale pokud s tím někdo nesouhlasí, rád si přečtu jeho argumenty. Přesto tedy, že z hlediska křesťanů tato kniha vůči křesťanství namířena zcela jistě nějak je (někteří by její četbu už jen kvůli názvu asi považovali za hřích), je ji možno z Benoistovy strany chápat i jako nepřímou výzvu k věcné polemické diskuzi na téma křesťanství X pohanství a z apologeticko-ďábloadvokačního hlediska nelze takovou výzvu než srdečně přivítat. V této souvislosti také mohu rovnou dodat, že přesvědčit mne k tomu, „být pohanem“, se autorovi, který o to však z druhé strany v knize ani neusiloval, nepovedlo; přesto pro mne byla kniha rozhodně značným obohacením.
Přiznám také, že přestože jsem knihu přečetl dvakrát, ani tak jsem z ní neporozuměl úplně všemu; je to kniha velmi intelektuální a bez určitých znalostí např. z filosofie bude čtenář trochu ztracen. Patří do okruhu obtížné četby.

Nyní se již přesunu k jádru dnešního textu. Nejprve se krátce zmíním o Benoistově filosofické pozici. Potom uvedu Benoistem uváděné rozdíly mezi pohanstvím a tzv. judeokřesťanstvím, což je pojem, jímž Benoist de facto souhrnně označuje právě esenciální znaky sdílené judaismem a křesťanstvím. Uvedu také některé další Benoistovy myšlenky z knihy a pokusím se to vše kriticky zhodnotit. Uvedu jak body, v nichž se dle mne Benoist mýlí, tak věci, v nichž mi jeho kritika křesťanství přijde trefná či jako hodná okomentování ze strany křesťanství. Na závěr přidám nějaké celkové zhodnocení.

Filosofická pozice Alaina de Benoist

Přestože v rozhovoru pro Playboy v roce 1979, tedy necelé dva roky před vydáním knihy, Benoist vyjádřil skepticismus vůči označování sebe jako filosofa, jeho knize filosofický rozměr rozhodně nechybí a já jej nemůžu pominout. V závěru téhož rozhovoru totiž označuje Benoist hnutí Nové pravice, za jejíhož duchovního otce je považován, jako rozhodně existencialistické, nominalistické a odmítající přirozený řád. A v úvodu ke knize Být pohanem se vyjadřuje takto (str. 17-19):
Je to problém cítění. Když přijde na kritiku, tak není absolutna. Správný úhel pohledu na otázku plurality úhlů pohledu neexistuje. V žádném případě se nesnažím takový úhel pohledu objevit. ... Někdo se může, ale nemusí ztotožnit s pohanským cítěním. Problém spočívá ve vědění toho, co je vůbec obsahem tohoto cítění. Každému je pak dovoleno přijmout a uplatňovat to, které mu osobně nejvíc vyhovuje. ...
Vím, že spor realismu s nominalismem trvá staletí a stále neskončil, ale já na základě argumentů, přednesených u nás např. filosofem Jiřím Fuchsem, považuji nominalismus za vnitřně rozporný koncept. Tím spíše sartrovský existencialismus typu „existence předchází esenci“, dle nějž je člověk pouze tím, co sám ze sebe učiní, a pro který, jak opět Benoist uvedl ve zmíněném rozhovoru, má, resp. tehdy měl slabost. S nominalismem a existencialismem jde nakonec ruku v ruce i noetický skepticismus, Benoistem vyjádřený v jeho výše citovaném popření správnosti úhlu pohledu na otázku plurality úhlů pohledu – pokud takový správný úhel pohledu ovšem neexistuje, tak jím nemůže být ani ten Benoistův, v rámci nejž tvrdí jeho neexistenci a implicitně se tak vyvrací, neboť těžko by svou tezi záměrně představoval z nesprávného úhlu pohledu. Z takových východisek je pak logický příklon k cítění jako kritériu pravdy a k principu „co komu lépe vyhovuje“, ale zakládat případnou debatu se svými oponenty (a Nová pravice jem jestli jsem to dobře pochopil, mimo jiné i o diskuzi s oponenty) na osobních pocitech je dost nefunkční metoda. Benoist sice v knize Za horizontem lidských práv odmítá relativismus a jeho pozice bývá označována za tzv. etnopluralismus, ale tím se z uvedených filosofických problémů nedostane.
Tento článek nemá být o filosofii, má být hlavně o pohanství, ale považoval jsem za důležité o Benoistova filosofická východiska (jsem si vědom toho, že je v průběhu času mohl korigovat) zavadit, protože na jeho názory budou mít nutně vliv. Mají totiž souvislost s jednou z hlavních, Benoistem a celou Novou pravicí odmítaných idejí, a to ideje tzv. univerzalismu. Proč ji Benoist odmítá, k tomu se dostanu později; nyní již pojďme na Benoistem uváděné rozdíly mezi pohanstvím a judeokřesťanstvím.

Rozdíly mezi pohanstvím a (judeo)křesťanstvím (dle Alaina de Benoist)

Následuje tedy výčet rozdílů mezi (judeo)křesťanstvím a pohanstvím, které Benoist uvádí, s tím že některé věci budou doplněny mým rozvedením. Rozdíly pravděpodobně neuvedu všechny a budu je řadit zčásti podle důležitosti, z části prostě podle vkusu:

  1. tím dle mého názoru úplně nejzásadnějším rozdílem je otázka poměru světa a Boha. V judeokřesťanství jsou Bůh a svět radikálně odděleny. Judeokřesťanský Bůh v žádném smyslu není světem a vice versa. Svět byl stvořen z nicoty, nebyl z Boha emanován, zplozen, není jeho součástí. Benoist takový poměr Boha a světa nazývá dualismem a pro doklad svého tvrzení uvádí i citát „Svět je úplně oddělený od Boha, svého stvořitele“ z třetího zasedání prvního Vatikánského koncilu. Naproti tomu v pohanství taková oddělenost neexistuje. Svět a Bůh jsou v něm vždy nějak soupodstatné. Buď je božské samo univerzum, nebo je Bůh duší světa, popř. svět z Boha emanuje. V pohanství tedy vždy platí určitá forma panteismu. Z tohoto rozdílu plynou mnohé zásadní teoretické i praktické důsledky, uvedené mj i v dalších bodech.
  2. Z pohanského konceptu světa plyne, že lidská duše v něm má podíl na božství, má božskou esenci. V křesťanství ne, v něm má božskou esenci pouze a výhradně Bůh sám. V jedné z posledních kapitol knihy k tomu Benoist uvádí existenci v dějinách přetrvávajícího heterodoxního (z ortodoxního pohledu heretického) proudu myšlení v křesťanství, které dle něj manifestuje, že pohanské vidění světa z křesťanství nikdy úplně nezmizelo. Odvolává se v této souvislosti např. na Mikuláše Kusánského, Pelagia, Jana Scota Eriugenu, Mistra Eckharta, Angela Silesia a další a na jejich myšlenky o větší či menší totožnosti či soupodstatnosti duše a Boha.
  3. Z radikální oddělenosti světa a Boha v judeokřesťanství plyne i radikální odlišnost tohoto a onoho, „předsmrtného“ a „posmrtného“ světa, zatímco v pohanství je posmrtný svět pouze jakousi transpozicí světa „předsmrtného“. Lidé v pohanském posmrtném světě dělají plus mínus ty stejné věci, které dělali v „předsmrtném“ („ve Valhalle se pořád bojuje“), zatímco o tom, co dělají duše v judeokřesťanském posmrtném světě, se z větší části nic netuší – a z té menší křesťané věří, že tam budou celou věčnost chválit a kontemplovat Boha, aniž by ovšem tušili, jak konkrétně.
  4. V judeokřesťanství platí lineární pojetí času, dějiny v něm mají absolutní začátek a absolutní konec. Naproti tomu v pohanství jsou dějiny cyklické, jsou, řečeno s Nietzschem, věčným návratem téhož.
  5. V judeokřesťanství platí lineární pojetí času, dějiny v něm mají absolutní začátek a absolutní konec. Naproti tomu v pohanství jsou dějiny cyklické, jsou, řečeno s Nietzschem, věčným návratem téhož.
    V pohanství neexistuje nic jako předem daný smysl lidského života: smysl je radikálně dáván a určován člověkem. V judeokřesťanství je naproti tomu smysl dán předem a člověk jej musí „pouze“ objevit. Jedná se dle mne o jednu z nejkontroverznějších Benoistových tezí a jsem celkem přesvědčen, že by s tím řada neopohanů nesouhlasila a tipuji, že by se dalo asi celkem snadno najít konkrétní pohanské náboženství, v němž by to neplatilo.
  6. V křesťanství dochází k dokonalé moralizaci reality, pracuje se s koncepty absolutního dobra a zla. Pohanství se naopak nachází mimo dobro a zlo. S tím souvisí i různé pojetí etiky: v křesťanství je etika věcí ctnosti a hříchu, zatímco v pohanství věcí cti a hanby.
  7. Z radikální oddělenosti předsmrtného a posmrtného světa v křesťanství a jejich neoddělenosti v pohanství plynou dva existenční přístupy k životu. V křesťanství je tímto světem opovrhováno, je nedůležitý, je slzavým údolím. Na úrovni člověka se to projevuje ve vztahu k lidskému tělu, které je opět nedůležité a v raném křesťanství jím, i pod vlivem gnosticismu, bylo silně opovrhováno. Oproti tomu v pohanství je svět pozdvižen a sakralizován, je mu plně přitakáno. Lidské tělo a jeho krása, zdraví a síla jsou naopak oslavovány.
  8. Jelikož v judeokřesťanství je Bůh pouze jeden a stvořil všechny lidi, je judeokřesťanství nutně univerzalistické, vyžaduje, aby se mu podřídili úplně všichni, celý svět. Naproti tomu v pohanství je mnoho bohů, svého boha může mít každý národ, každé město, země, kmen, a toto město, národ či kmen je svázán výhradně s tímto bohem, tudíž plně respektuje, že jiná města či kmeny mají jiné bohy a neusilují o to, aby ten druhý kmen uctíval toho jejich boha a svého opustil. Judeokřesťanství je univerzalistické a „totalitní“, pohanství naproti tomu partikularistické a pluralistické.
  9. Bytostná tolerance pohanství a jeho panteonu bohů versus bytostná netolerance judeokřesťanství a jeho jednoho jediného Boha. Pluralistické pohanství znamená mnoho různých rovnocenných cest k jednomu Bohu (který však v pohanství není zcela oddělen od světa), v křesťanství je cesta k Bohu v podstatném smyslu pouze jedna.
  10. Benoist jako jedním z rozdílů mezi judeokřesťanstvím a pohanstvím jmenuje typ myšlení, pokud jde o jeho směr mezi jednotlivým a obecným. Zatímco pohanské myšlení je analytické, směřuje od jednotlivého k obecnému (prvotní je totiž tento svět, příroda, atp, konkrétní jednotlivé věci), hebrejské myšlení je syntetické, směřuje od obecného k jednotlivému (prvotní je zde Zákon, jež se aplikuje vůči jednotlivinám)
  11. Na závěr, v jedné odrážce, uvádím více rozdílů, které se už někomu nemusí zdát tolik esenciální, ale které paletu rozdílností dobře dokreslují a některé z nich mne velmi zaujaly. Tak je možno, jistě s nadsázkou, říci, že zatímco prostor je pohanský, čas je judeokřesťanský; zatímco visuálno a zrak jsou pohanské, auditivno a sluch jsou judeokřesťanské („Slyš Izraeli: nezobrazíš si Boha!“); dějiny jsou pohanské, kdežto bezdějinnost je judeokřesťanská; vlastenectví a patriotismus jsou pohanské, kdežto internacionalismus (a světoobčanství) judeokřesťanské; zemědělství je pohanské kdežto pastevectví, lovectví a sběračství judeokřesťanské; město a usazenost jsou pohanské kdežto nomádství judeokřesťanské; politika je pohanská, právo a morálka judeokřesťanská. Většina těchto kontrapozic opět přímo či nepřímo plyne ze základního protikladu mezi pohanským a judeokřesťanským konceptem světa: buď je od Boha úplně oddělen, nebo je s ním v úplné či částečné míře totožný.

To jsou tedy rozdíly mezi pohanstvím a judeokřesťanstvím, na které Benoist poukazuje. Je také dobré pro dodatek uvést, že Benoist rozhodně odmítá povrchní formy neopohanské praxe, kdy se pohanství bere jako tančení v posvátných hájích, primitivní zbožšťování přírody, ultraliberální sexuální svoboda apod, a považuje je spolu s J. Evolou za úpadkové.
Je toho opravdu mnoho, co by se z Benoistovy knihy dalo okomentovat, zdaleka to nejsou jen výše uvedené rozdíly mezi křesťanstvím a pohanstvím. Jako obvykle jsem ale na vážkách, nakolik kvůli tomu text prodlužovat; v jistém smyslu by bylo lepší o takové knize s někým diskutovat, než o ní psát. Tak či tak, níže se pokusím k jednotlivým bodům uvést nějaké apologetické i ďábloadvokační komentáře a argumenty.

Apologetické a ďábloadvokační komentáře k uvedeným znakům pohanství a křesťanství

U dnešního textu platí stejně jako u toho předchozího, že chce především nastolit téma a otevřít o něm (apologeticko-ďábloadvokační) diskuzi. Proto se nebudu např. pokoušet o podrobné vyvrácení těch či oněch pozic ve všech deseti odrážkách výše dokumentujících rozdíly mezi judeokřesťanským a pohanským pohledem, protože kdybych to chtěl dělat poctivě, vydalo by to pomalu na knihu. Jen stručně tedy zkusím předložit pár náznaků argumentů pro to, proč by ten „judeokřesťanský“ pohled na věc měl mít pravdu a ten pohanský se měl mýlit, či naopak. Pojďme na to.

Přestože jsou první tři body každý o něčem trochu jiném, řekl bych, že všechny mají společný základ, vycházející v posledku z té první: z (ne)oddělenosti světa a Boha. Apologetická námitka pohanskému pohledu by zde byla vedena zřejmě tak, že není-li Bůh od světa ontologicky zcela oddělen, pak platí to, čemu se ve filosofii říká panteismus, který vede k monismu: Bůh je pak v podstatě jediná substance a vše ostatní – tedy polyteističtí pohanští bohové, lidi, přírodní jsoucna atp - jsou jen, jak by řekl Spinoza, atributy či mody této božské substance. Stručné vyvrácení takového konceptu je možné najít např. zde. Je tedy na pohanech, aby se s ním nějak poprali, např. aby dokázali, že pluralita substancí a neoddělenost světa a Boha nejsou v rozporu; ideálně kdyby rozpracovali a sepsali „pohanskou ontologii“. Tolik stručně k apologetickému argumentu, ovšem filosofie znalý pohan – a nejen on – by mohl tuto křesťanstvím tvrzenou oddělenost Boha a světa napadnout tím, že křesťanství samo ji popírá Ježíšem jakožto vtěleným Bohem, tedy Bohem, jež je v lidské podobě součástí světa, o němž však křesťané tvrdí, že je od něj zcela oddělen. A nejen to: mohl by říct, že v konceptu tzv hypostatické unie křesťanství vytváří měnícího se Boha, o kterém však zároveň tvrdí, že je absolutně neměnný, a že z čistě teologických důvodů vytváří filosofický absurd jednoho jsoucna (Ježíše) o dvou přirozenostech (božské a lidské). Nad odvolávkami na „Boží tajemství“, obestírající tyto teologické pojmy, by se asi takový pohan jen pousmál. Čili ďábloadvokační argument by byl v této věci také velmi silný.

Na protikladu lineárního versus cyklického pojetí času (ve smyslu „chronos“), na sporu absolutního začátku a konce v judeokřesťanství s pohanským věčným návratem téhož je zajímavé, že není snadné na webu najít nějakou polemickou debatu na toto téma. Benoist takovou malou symbolickou diskuzi v knize vede v pozn. 18 na str. 55 s Claude Tresmontantem, kde lehce instrumentalistickými odvolávkami oponuje mj. teorii velkého třesku, mající dokazovat že vesmír měl počátek nikoliv jako mylné, ale jako principiálně „nikoliv-nutně-platné“. V argumentaci, kterou zde vede, nejsou předloženy žádné důvody pro to, proč by mělo platit spíš cyklické než lineární pojetí, Benoist spíš jen „defenzivně“ poukazuje na to, že lineární pojetí času, plynoucí z teorie velkého třesku, není vůbec tak jasné a průkazné, jak se předkládá. To ale nic nemění na tom, že fyzikální teorie a astronomická měření hovoří mnohem víc pro lineární pojetí, proti kterému může Benoist postavit jen instrumentalistické pojetí vědy a nahraditelnost vědeckých teorií. Navíc, pokud Benoist říká, že velký třesk klidně mohl být jen začátkem nového cyklu, pak tento začátek nového cyklu muselo něco způsobit: ale co, pokud dle pohanství není Bůh od světa oddělen? Neplynula by tedy z takového „cyklického třesku“ teze, kterou Benoist odmítá, tedy o naprosté oddělenosti Boha a světa? Protože kdyby vše, včetně Boha, zaniklo ve starém cyklu, neměl by ten nový kdo spustit? Ďábloadvokační argumenty pro cyklické pojetí času, kromě pozorování cykličností v přírodě a její extrapolace na všehomír, nám tedy chybí, a je na jejich zastáncích – zde pohanech – aby nám je přednesli.

O další Benoistově charakteristice pohanství jakožto něčem, kdy není předem dán žádný vnější smysl světa a lidského života, nýbrž že smysl je vždy vytvářen pořádáním o sobě chaotické reality lidským subjektem, jež má být mírou všech věcí si až nejsem jistý, jestli ve skutečnosti de facto není projekcí Benoistova nominalismu a existencialismu do „pohanské reality“. Museli bychom si projít všechna možná pohanská náboženství dějin, abychom ověřili, zda jejich protagonisté smysl světa i života takto chápali, ale na intuitivní rovině si o tom dovolím silně pochybovat. A hlavně, jak jsem už naznačil, je-li pohanství opravdu nominalistické, pak je rozporné a „ztracené“. Zde by tedy apologeticko-ďábloadvokační debata musela být vyloženě filosofická a řešit spor realismu a nominalismu.

S tématem smyslu však úzce souvisí otázka svobody a autonomie. V podnětné kapitole 8 „Pád, anebo vzestup“, která je vlastně Benoistovým komentářem k prvním kapitolám knihy Genesis a k jejímž myšlenkám se ještě později vrátím, Benoist pozitivně hodnotí vzpouru Adama a Evy jakožto akt vytoužené autonomie, skrze nějž se plně polidštili a stali se „prvními pohany v dějinách“ (str. 83). Již v předchozí kapitole „Lidská přirozenost a svoboda“ toto téma autonomie Benoist rozvíjí a uvádí – v existencialistickém duchu – o možnosti člověka stát se stvořitelem sebe sama, causa sui, proti čemuž žárlivý Jahve bojuje. Jenže člověk se ontologicky nikdy nemůže stát stvořitelem sebe sama a nemůže se stát na Bohu plně nezávislý, plně autonomní: ostatně, kdybych se Benoista zeptal, zda sám působí svou vlastní (biologickou) existenci, odpověď ANO bych od něj jako od inteligentního člověka jistě neočekával. Boží omezení lidské svobody, která podle Benoista bez onoho „nominalistického“ stanovení vlastního smyslu a pravidel žádnou svobodou není, je nakonec nietzscheovsky zhodnoceno jako odpor k životu a v závěrečné větě osmé kapitoly Benoist označí monoteismus pro mne nesrozumitelně jako anti-náboženství. Téma Božích zákazů jakožto omezení lidské kreativní síly, jak je hodnoceno v Nietzscheově kritice křesťanství, kterou Benoist zdá se plně sdílí, po psychologické stránce jistě není vůbec jednoduché a vůbec je nehodlám bagatelizovat: sám bych některé jeho „ďábloadvokační“ argumenty asi přednesl. Avšak nevidím spolehlivou metodu, jak by se mohl svět, v němž by každý „autonomní pohan“ Benoistovsky prováděl vlastní rozvrh smyslu a autonomně si určoval pravidla, neproměnit v peklo a válku všech proti všem, a ani Benoist ji v mých očích nemá. S tím ostatně plně souvisí další pohanství definující odrážka, která je o „střetu morálky a estetiky“, o sporu konceptu absolutního dobra a zla s konceptem „mimo dobro a zlo“.
O tomto tématu Benoist pojednává v kapitole 10 „V pozadí a mimo dobro a zlo“, která patří mezi ty slabší z knihy. Je víceméně opakováním Nietzscheho kritiky křesťanství a zároveň příkladem toho, jak Benoist polemizuje více se starozákonním judaismem než křesťanstvím. Nicméně hlavně z ní v mých očích vyplývá to, co jsem už vyjádřil: způsob existence člověka ve smyslu nietzscheovského dítěte, které je „mimo dobro a zlo“, nemá v mých očích jak zabránit konání těch největších zvěrstev, jaké je možno si představit (tím ale vůbec netvrdím, že k nim nutně povede! Jen tvrdím, že na konceptuální, logické úrovni jim nemá jak zabránit) – a to tím méně, že každý pohan má činit vlastní rozvrh hodnot. Ačkoliv se k tomu Benoist nijak nevyjadřuje, představa, že by šlo takové vlastní rozvrhy v jedné společnosti nějak lehce sladit tak, aby nebyly ve vzájemném konfliktu a zároveň nebyly popřeny, je iluzorní.
Pokud pak jde o křesťanské pojetí světa jako slzavého údolí, na vysvobozující odchod z nějž všichni úpěnlivě čekají, vůči pohanskému pojetí sakralizovaného světa, v němž jsou oslavovány jeho kvality, myslím že i Benoist si mezi řádky uvědomuje, že radikální vyhrocení této opozice bylo záležitostí především počátků křesťanství ovlivněného gnosticismem. Nejpozději po oficiálním přijetí aristotelismu západní církví (ta východní šla jiným směrem) byla tato vyhrocenost citelně zmírňována, byť samozřejmě uznávám, že nikdy nezmizela, a v tomto smyslu částečně legitimizuje nietzscheovskou kritiku.

Další dvě odrážky se týkají opozice judeokřesťanského univerzalismu s pohanským partikularismem a patří k tomu nejzajímavějšímu a nejzávažnějšímu z ďábloadvokačního hlediska. Křesťanství, podobně jako později islám, je totiž bytostně misijní náboženství: vnímá jako svůj Bohem daný úkol pokřesťanštit celý svět. Z dějin víme, že toto pokřesťanštění probíhalo velmi často násilným a krvavým způsobem (jakkoliv byl v tomto islám nesrovnatelně horší) a tato skutečnost se stává jedním z hlavních argumentů a základem kritiky křesťanství ze strany současných neopohanů; a rovnou uznám, že celkem pochopitelně. Toto téma by si však zasloužilo samostatný text, který bych navíc v současné době nebyl schopen napsat, protože vyžaduje důkladné historické znalosti o tématu. Benoistova myšlenková linie je v této věci každopádně jasná: judeokřesťanský univerzalismus vede k totalitarismu (v rozhovoru o křesťanství je připomenuto Benoistovo označení křesťanství jako bolševismu starověku), zatímco pluralistické polyteistické pohanství k toleranci. O tolerantnosti pohanských říší jako té expanzivní římské, řecké za Alexandra Velikého či krutých a bezohledných mongolských Tatarů lze mít vážné pochybnosti, ale je pravda, že na rozdíl od křesťanství (i když ani v něm to zdaleka nebylo vždy stoprocentní) tyto pohanské říše primárně nešířily své náboženství, nýbrž dobývaly území a drancovaly. Pokud jde o oblast náboženství, historik Dušan Třeštík o křesťanství výmluvně uvádí: „I tam, kde misionáři vystupovali agresivně, chovali se k nim pohané snášenlivě nebo spíše lhostejně. Počet mučedníků za víru z řad misionářů je tak malý, že to až zaráží.“, což jistě argumentem pro tolerantnost pohanství je.
Otázku, jak by křesťané legitimovali „vnucování“ svého náboženství (a kultury) celému světu asi nelze zodpovědět jinak než vnitrokřesťansky, což bude vždy „vodou na (nejen) pohanský mlýn“; to však neznamená, že nevybízím k apologetickým pokusům takovou odpověď přinést. Bude však komplikována např. i faktem, že závěr šesnácté kapitoly Markova evangelia, který ze všech evangelií nejkonkrétněji a nejdůrazněji představuje Ježíšův „univerzalistický“ misijní úkol svým učedíkům (včetně děsivého „kdo neuvěří, bude zavržen“), se nenachází v nejstarších dochovaných rukopisech a je pravděpodobně o něco pozdějším dodatkem (viz wikipedie), což bude zavdávat k myšlenkám o jeho „spikleneckém“ doplnění resp. jako součásti záměrného zfalšování Bible, jak je v hojnosti prezentuje i Koncepce sociální bezpečnosti. I Benoist na str. 179 tvrdí, že „univerzalizace Kristova učení je výsledkem především pavlovské reformy“, čímž nepřímo naráží na jiný „alternativní výklad křesťanství“, podle nějž jsou učení Ježíše a učení apoštola Pavla radikálně odlišné a druhé bylo v podstatě popřeno prvním.
Jeden „apologetický“ argument proti Benoistovu odmítání univerzalismu lze však přece jen přednést hned. V rozhovoru o křesťanství Benoist efektně shrnuje svůj postoj ke křesťanství ve větě: „Co je na křesťanství dobré, není nové – a co je v něm nové, není dobré.“ Vezmeme-li v úvahu fakt, že Benoist hodnotí pohanství OBECNĚ, pohanství jako takové, jako lepší než křesťanství, pak tím ovšem nutně participuje na univerzalistickém (protože obecném) pohledu na věc, jinak řečeno užívá to, co sám odmítá. Z takové námitky by možná šlo „ďábloadvokačně“ uniknout manifestováním rozdílu mezi obecností a univerzálností, popř. omezením odmítání univerzalismu pouze např. na omezený rozměr reality, z nějž by bylo vyňato „univerzalistické“ logické myšlení. Minimálně to druhé by podle mne nefungovalo, ale počkám, zda čtenáři – ďáblovi advokáti, nebo prostě stoupenci Benoista, s nějakou obhajobou reálně přijdou.

Pokud jde o rozdíl mezi analytickým myšlením od jednotlivého k obecnému, dle Benoista typický pro pohanství, vůči syntetickému „hebrejskému“ myšlení jdoucím od obecného k jednotlivému, pak jde opět o jeden z příkladů, kde Benoist odhaluje ani ne tak rozdíly mezi pohanstvím a křesťanstvím, jako mezi pohanstvím a starozákonním judaismem. Ve středověkém křesťanství, řekl bych, byla učiněna určitá syntéza obou přístupů, typicky v díle aristotelika Tomáš Akvinského. Ale jinak tento bod nyní více komentovat nebudu, protože kvalitní komentář a argumentace by vyžadovala hlubší znalosti, než kterými nyní disponuji. O to víc je to výzva pro vzdělané čtenáře, ať apologety či ďáblovy advokáty, aby k tomuto bodu svůj komentář nabídli.

Do poslední odrážky jsem vložil několik opozicí, které jsem označil jako možná ne až tolik esenciální pokud jde o základní rozdíly mezi pohanstvím a křesťanstvím, ale z nichž některé mi přijdou enormně zajímavé a hodné komentáře. Zkusím okomentovat dva z nich: ty, které jsou nějakým způsobem založeny na vztahu lidí k zemi, a ten, který je založen na vztahu lidí k národu či národnosti obecně.
Tak lze na základě Benoistových myšlenek říci, že zemědělství, město a vůbec usazenost jsou pohanské, oproti tomu nomádství a pastevectví judeokřesťanské – či spíše především judejské. Proč tomu tak je? Benoist toto dělení zakládá na svém velmi zajímavém komentáři úvodu knihy Genesis, zvlášť části o vraždě Abela Kainem. Bohužel neuvádí, proč dle něj Kain Abela zabil, ale velmi zajímavě interpretuje motiv toho, proč Hospodin přijal oběť Abelovu a ne Kainovu: Abel jako nomád-pastevec nebyl „pohansky“ připoután k zemi, zatímco Kain jako zemědělec ano. Problém v připoutanosti k zemi spočívá dle Benoista jednak ve vazbě na pohanský koncept matky Země (Benoist píše o incestním vztahu k matce), jednak na prokletí téže země Hospodinem po Adamově hříchu. Benoist svůj komentář dalšího Kainova osudu dále rozvádí v myšlenkách o městu – entitě údajně zavržené Biblí proto, že zde má člověk nejvíc možností k autonomního určení svého svrchovaného osudu, tedy k jakémusi zopakování Adamova anarchického utržení plodů z rajského stromu poznání. Mnoho měst je v Bibli Hospodinovými proroky a Ježíšem odsuzováno a haněno a i v naší době najdeme paralelu, kdy právě velká města se stávají kolébkou svévolného liberalismu a rozežranosti (typicky manifestované třeba v LGBT), oproti venkovským vesnicím, v nichž se přinejmenším papírově zachovává kousek zdravého ducha. V opozici ke všem „pohanským“ městům pak dle Benoista stojí svaté město, či spíše „anti-město“ Jeruzalém, které má jednou všechna města pohltit. V pozadí těchto myšlenek tedy opět stojí onen základní dualismus Boha zcela odděleného od světa oproti jejich „promísení“, ale také opakovaná lidská touha po z pohledu judeokřesťanství „hříšné“ autonomii člověka, což bude lépe vidět na údajně pohansko-křesťanské opozici národ/nacionalismus versus „nenárod“/internacionalismus.
Jak podle judeokřesťanství vznikly národy? Základní ideová odpověď, kterou najdeme i v katolických katechismech (např. v tom od Franze Spiraga zní: jako důsledek hříchu. Dle Bible existoval původně jen jeden „národ“ jednoho lidu jednoho jazyka: zmatení jazyků bylo trestem za hřích pýchy, manifestovaným stavbou Babylonské věže. Lze tedy říct, že národy jsou něco, co Bůh původně nechtěl. Křesťanští teologové v dějinách občas spekulovali nad tím, jak by se vyvíjel běh světa v případě, kdyby Adam a Eva Hospodinův příkaz poslechli a jablko ze stromu poznání neutrhli. Velice by mne zajímalo, zda se někdo z nich také spekulativně zamýšlel nad tím, jak by se vyvíjel běh světa v případě, kdyby nedošlo ke stavbě Babylonské věže a v důsledku toho ani ke vzniku národů. Nebo jestli někdo z nich tvrdil, že bez utrhnutí jablka ze stromu poznání by neexistovalo zemědělství. Pokud to někdo víte, určitě mi to prosím napište. Pluralita národů každopádně v biblickém myšlení patří mezi tresty za hřích, které si ovšem lidstvo musí odčinit až do konce věků a v tomhle smyslu se stávají Bohem chtěnými: člověk na zemi nikdy nepřestane dobývat svůj chléb „bez potu tváře“ a nikdy se znovu nesjednotí do jediného národa s jediným jazykem. V pohanství jsou ovšem národy (a k nim se vážící skutečnosti jako hranice či vlastenectví / patriotismus) „původním dobrem“, nikoliv trestem za přečin. Pro křesťany z toho plyne jistá „prekérka“, kterou více okomentuju až v příštím blogu (který nebude součástí apologeticko-ďábloadvokačního seriálu), ale kterou mohu naznačit už teď: vlastenectví a patriotismus – a Benoist to nezapomene naznačit – jsou v této perspektivě především pohanské koncepty a pokud se za ně křesťané staví (ihned dodejme, že to zdaleka nedělají všichni), jednají v podstatě „pohansky“. Zde je tedy míček apologeticko-ďábloadvokační debaty jednoznačně především na straně apologetů.

Několik dalších „ad hoc“ komentářů ke knize

Komentářů k deseti odrážkám jakožto vybraným rozdílům mezi pohanstvím a judeokřesťanstvím by nyní stačilo a samozřejmě se budu těšit, že další přibudou v diskuzi pod článkem. Nyní bych ještě rád okomentoval některá navzájem nesouvisející místa z Benoistovy knihy, která bych nerad pominul.
V kapitole 16 „Monoteismus a polyteismus“ Benoist hovoří o myšlence tzv. prvotního monoteismu, přirozeně vyplývajícího z Bible, podle které bylo lidstvo původně monoteistické a polyteismus byl trestem za Adamův hřích; v pozn. 1 na str. 146 správně uvádí, že se tato myšlenka stále drží v jistých tradicionalistických kruzích (sám jsem ji před lety slyšel na jedné přednášce známého katolického tradicionalisty Michala Semína v Ostravě). Benoist diskuzi o tom, zda byl dřív monoteismus či polyteismus, označuje z mi částečně neznámých důvodů jako „dnes už irelevantní“, v čemž bych s ním příliš nesouhlasil, nicméně mne to přivádí k jisté myšlence. Pokud se podíváme na rozhraní doby před-historické a doby historické, tedy na okamžik, od nějž začíná historická paměť lidstva, pak – znalci nechť mne případně opraví – známá lidská historie opravdu začíná polyteismem a v tomto empirickém smyslu je lidstvo opravdu „původně“ polyteistické, zatímco původní monoteismus je ryze teologická teze. Od moderních neopohanů se velmi často setkáváme ze zdůrazňováním toho, že pohanství zde bylo před judeokřesťanstvím, a to ve smyslu principu mýtického myšlení, podle nějž se v mýtickém počátku stala jakási pra-událost, která symbolizuje jakési počáteční „dokonalé dobro a dokonalou pravdu“, kdy celé další dějiny jsou dialektikou úpadku a snahou návratu k tomuto mýtickému prapočátku skrz náboženské obřady, jež mají ten počátek jaksi navrátit. A s tím přímo souvisí pro mne zčásti záhadný, mnoha neopohany mlčky zastávaný princip, podle nějž je pravdivější to náboženství, které zde bylo dříve. Sám Benoist v rozhovoru o křesťanství odmítá princip, že geografický původ myšlenky svědčí o její pravdivosti; chci věřit, že by stejně tak odmítl i časovou původnost jako kritérium (větší) pravdivosti. Pokud ji dnešní neopohané neodmítají, velmi by mne zajímalo proč. Co lze však uznat je to, že minimálně z chronologického hlediska je nesmyslný (nejen) křesťany nejednou prosazovaný termín „křesťanské kořeny Evropy“. Takové kořeny jsou kořeny do Evropy uměle naroubované či ručně zasazené rostliny, která je dle pohanů samozřejmě škůdcem-parazitem, který – jak ostatně souhlasí i Benoist – je tím skutečným kořenem problémů, do nichž se evropská civilizace před cca 2000 lety dostala a setrvává v nich dodnes.
Dále bych rád zmínil pár Benoistových omylů z knihy. Jeden z nich je na str. 232, kde Benoist tvrdí, že bez „pohanského“ (protože „polyteistického) konceptu trojice by Evropa nepřijala křesťanský koncept jediného Boha. Zde ale stačí připomenout, že trinitární křesťanství původně přijalo jen pár kmenů (např. Frankové a Bavoři), ovšem většina „barbarských“ kmenů přijala arianismus; sám císař Konstantin byl na smrtelném loži pokřtěn od ariána. Takže v tomto se Benoist mýlí dle mne až překvapivě „školácky“; ledaže bych jej v něčem nepochopil. Dále se Benoist mýlí v myšlence, že dle judeokřesťanství je cílem návrat lidstva do nevinného a nevědomého předdějinného stavu „před Adamovým hříchem“. Ne že by se taková myšlenka v dějinách křesťanství neobjevila, ale jde o rozhodně menšinovou „heterodoxní“ ideu. Další Benoistův omyl spočívá ve zdůrazňování „absolutní jinosti“ Boha vůči světu a člověku. Zde bych si dovolil upozornit, že termín „absolutně“ nelze chápat zcela absolutně, neboť kdyby Bůh judeokřesťanství neměl se světem a člověkem v důsledku své absolutní jinosti společného opravdu vůbec nic, nebyl by je schopen ani stvořit; argumentaci lze najít např. v této knize. A poslední Benoistův omyl, který zde zmíním, je – pokud jsem jej správně pochopil – jeho odmítnutí představy tzv. univerzálního, abstraktního člověka na základě neexistence unikátně lidské kultury (viz str. 176). Mám ale za to, že specificky lidským jmenovatelem všech lidí nemusí vůbec nutně být jen kultura. Na ontologické úrovni je takovým specificky lidským jmenovatelem rozum (v křesťanství chápaný jako nehmotný) schopný abstraktního myšlení. Až z něj plyne možnost kultury, nebo např. specificky lidská schopnost se smát (která však byla údajně zpochybněna vědecky zpochybněna určitou schopností humoru u kteréhosi druhu opic). V tomto smyslu se tedy domnívám, že univerzální „abstraktní“ člověk existuje, jistě ne na způsob substance, ale dostatečně na to, aby z tohoto „univerzálního člověka“ šlo vyvodit určité univerzální soudy o všech lidech. Vede-li to nutně k moderní koncepci lidských práv, proti které Benoist bojuje ve své knize Za horizontem lidských práv, je už věc trochu jiné diskuze.
Ačkoliv se mi to nikdy nepovede, rád bych Benoistovi položil také pár otázek. Jedna z nich by byla ohledně jeho teze „Co je na křesťanství dobré, není nové – a co je v něm nové, není dobré.“: velmi by mne zajímalo, které věci myslí pod těmi novými, ale ne dobrými. Zde by mi snad mohli pomoci Benoistovi příznivci, kteří znají jeho dílo a myšlení lépe než já. Jednou z nich je pravděpodobně Benoistem na str. 206 odmítané křesťanské vyzdvihování slabosti pro slabost samu, jak o ni hovoří apoštol Pavel („raději se budu chlubit svou slabostí ...“), jinou bezesporu křesťanská etika nastavování druhé tváře. Je jisté, že zvlášť ten druhý bod bude pro křesťanské apologety vždy znamenat obrovskou „fušku“ co do jeho rozumného a přijatelného obhájení. Druhá věc, na kterou bych se Benoista v kontextu jeho přitakání pohanské oslavy sály, krásy a zdraví těla rád zeptal, je na jeho vztah k postiženým lidem a k otázce, jak s nimi ve společnosti zacházet. Víme totiž, že různé pohanské společnosti se s takovými lidmi vůbec nepáraly a zabíjely je. Skoncování s těmito praktikami považuji za jeden z civilizačních přínosů křesťanství a velmi by mne zajímala argumentace těch, kteří jej naopak považují za úpadek. A s tím souvisí třetí otázka, která není ani tak specificky na Benoista, jako spíš na všechny neopohany globálně: zajímalo by mne, proč Benoist a neopohané vůbec nepíšou či nemluví – nebo jsem si toho aspoň nevšiml – o těch pohanských praktikách, jejichž vymýcení obecně považujeme za civilizační přínos, viz můj předchozí text. Infanticida, zabíjení kojenců, starců, zmiňovaných postižených, zacházení s ženami jako s věcmi a otroctví – to vše v pohanských společnostech běžně nacházíme. To je ono pohanské B, na které všichni ti, kdo proklamují pohanské A, jaksi (záměrně?) zapomínají. Chtěli by snad neopohané tyto praktiky do společnosti znovu zavést? Tomu nevěřím (a potvrzuje to i spolek Pohanský kruh), avšak mlčet o nich je pokrytecké.

Na samotný závěr tohoto oddílu bych už jen rád uvedl pár zajímavostí, o nichž jsem se díky Benoistově knize dověděl. Patří mezi ně fakt, že v prvních stoletích bylo křesťanství opravdu náboženství nevzdělaných, na což si stěžoval už Origenes. Všimněme si, že křesťanství mělo (a stále má) tendenci z této nouze jaksi činit ctnost, zvlášť v kontextu zdůrazňování toho, že na to, aby člověk mohl být křesťanem, nemusí vůbec být vzdělaný (vzdělání bylo dokonce občas hodnoceno jako překážka); pro nejen-pohanskou opozici tato skutečnost naopak zůstává plně nouzí a ctností v žádném smyslu není. Dále jsem netušil o existenci údajně zakořeněné křesťanské pověry o velké fyzické ošklivosti Ježíše; pravděpodobně souvisela s gnostickým odmítáním těla a hmoty, proti kterému rané křesťanství bojovalo, ale jímž bylo zároveň i silně ovlivněno. S tím souvisí i zajímavost kterou by jistě chtělo ověřit z dalších zdrojů, totiž že rané křesťanství oslavovalo špinavost a církev potlačovala údajně i koupel. Benoist uvádí názor sv. Brigity, (bohužel neuvádí které, protože byly dvě), podle níž Bůh nemůže přebývat ve zdravém těle, a také citát sv. Jeronýma „čistota těla a oděvu je znakem nečistoty duše“, který mi připomněl dávnou myšlenku mojí mámy, která pro křesťanskou obhajobu tělesné čistoty a hygieny vznesla i argument, že nikdy neslyšela o tom, že by nějaký svatý byl „špindíra“. Jeroným do toho holt hodil vidle. A poslední zajímavost, kterou Benoist uvádí v kontextu kritiky monoteismu jako „požírače lidské vitality“ – údajně dle Talmudu spolu tři roky židovské školy Hillel a Chamaj debatovaly o tom, zda by pro lidstvo bylo lepší být, či nebýt stvořeno, a došly hlasováním k závěru, že by bylo lepší, kdyby stvořeno nebylo. Mimo téma blogu se přiznám, že bych asi hlasoval podobně, i když z hlediska absolutní sebe-dostatečnosti Boží se spíše zdá, že obě varianty jsou „lhostejně rovnocenné“.

Závěr

Na základě knihy Alaina de Benoist „Být pohanem“ jsem se pokusil přednést nějaké apologetické i ďábloadvokační argumenty ke sporu křesťanství X pohanství a opět budu doufat, že - na rozdíl od prvního dílu seriálu – tentokrát nějaké komentáře pod článkem přibudou. Suma sumárum, jak jsem už zmínil na začátku, Benoist mne svou knihou nepřesvědčil k tomu, abych prakticky přemýšlel o variantě „Být pohanem“. Klíčový bod na němž „Benoistovo“ pohanství stojí, totiž jakási soupodstatnost, neoddělenost Boha a světa, se totiž jeví býti rozporný. Jestli z teze o tomto „dualismu“ nutně vyplývají ty neduhy světa a společnosti, které Benoist identifikuje, by bylo na samostatný článek. Ten já nenapíšu, ale velmi by mne potěšilo, kdyby se o to někdo schopný pokusil. Stejně tak bude zcela jistě třeba si důkladně posvítit na jeden z nejčastějších a zcela pochopitelných argumentů (neo)pohanů proti křesťanství, totiž na jeho krvavé a násilné vnucování mnoha pohanským národům, vedoucím až k jejich vyhlazení. V současné době toho bohužel rovněž nejsem schopen.
Každopádně se však domnívám, a to bude má s potěšením projevená „úlitba“ ďábloadvokačnímu rozměru sporu, že Benoist svou knihou nepřímo poukázal na dvě skutečnosti, které dle mne pro křesťanství představují více či méně závažný problém:
První z nich je dost nejasná a komplikovaná vazba křesťanství na svého židovského „zploditele“. Křesťanství jasně potvrzuje svou vazbu na židovství, především díky kanonizaci mnoha starozákonních knih, které se staly součástí Bible, a kde obrovský „ďábloadvokační“ problém znamená samozřejmě především židovské vyhlazování celých národů včetně žen, dětí a dobytka na pokyn Boha – toho dle křesťanství stejného, který se vtělil v Ježíši jako hlasateli lásky. Zároveň ale s židovstvím drtivou většinu vazeb zpřetrhalo až k tomu, co se nazývá „křesťanský antisemitismus“. Vazba na judaismus je křesťanstvím viděna na prvním místě ve starozákonních proroctvích (často dost nejednoznačných) Mesiáše, identifikovaném křesťany v Ježíši Nazaretském. Drtivá většina židovského zákona byla křesťany odvrhnuta, ale kritérium toho, co mělo být odvrhnuto a co ne, se jeví být dost selektivní a „libovolné“. No a napětí mezi odvrhnutím židovství a zároveň trváním na jeho kanonizované spojitosti s křesťanstvím je k mému překvapení efektivně, i když po logické stránce ne moc úspěšně, maskováno křesťanskou univerzální odpovědí „čti Nový zákon, ten je hlavní“ na dotazy těch, kterým se např. Hospodinovo vyvražďování pohanských pronárodů na cestě do zaslíbené země mírně řečeno „nezdá moc košer“. Domnívám se, že kdyby si někdo schopný vzal komplikovanost vztahu křesťanství a starozákonního judaismu pečlivě na mušku, dokázal by křesťanství docela nepříjemně „zatopit“. Ostatně, křesťanská totožnost Ježíše se starozákonním „vraždícím“ Jahvem je velmi častým protikřesťanským argumentem pohanů.
Druhá skutečnost se týká vztahu křesťanství a samotného pohanství. Jak známo, křesťanství se na své misijní kruciátě světem pokoušelo pohanství jakožto náboženství s jeho praktikami zcela zničit. Celkem brzy zjistilo, že se mu to ovšem nikdy úplně nepodaří, a tak změnilo taktiku a zvolilo metodu postupné kulturní adaptace, křesťanského nátěru pohanské reality. Tak se křesťanské kostely stavěly na bývalých pohanských návrších, matka Země a různé bohyně byly vyměněny za pannu Marii, hrdinové za světce a mučedníky, svátek slunovratu za Velikonoce, ze sakrálních pohanských míst jako pramenů či hor se dělala křesťanská poutní místa atp. Víme také, že podobné praktiky byly v průběhu dějin jednak kritizovány jako pohanštění křesťanství (např. ze strany protestantů, viz třeba zakazování slavení vánoc), z druhé – pohanské – strany označovány za de facto nezdařenou christianizaci společnosti, jež ve své hloubi nikdy pohanská být nepřestala. A to nás vrací k oné problematické návaznosti křesťanství na starozákonní judaismus: jeho odvržení totiž, zdá se, znamenalo „svévolnou“ akceptaci mnoha aspektů „pohanské reality“, které by starozákonní judaismus nekompromisně odvrhl. Mezi ty nejvíc křiklavé patří „změna“ druhého přikázání dekalogu z „nezobrazíš si Boha“ na „nevezmeš jméno Boží nadarmo“, dále např. úplná akceptace úřadu krále oproti starozákonnímu varování před ním, a z hlediska pravoslavné církve by sem patřila nejspíš i latinská akceptace „pohanského“ Aristotela západní církví. Otázka, která se zde tlačí, by tedy mohla znít: je možné dostatečně přesně zformulovat, co z pohanství ještě může být křesťanstvím akceptováno, aby mu to ani v dlouhodobém horizontu neuškodilo, a co už ne? Odpověď na takovou otázku by opět vyžadovala samostatnou studii. Nelze si přát, než aby se jí někdo schopnější a inteligentnější než já chopil.

V příštím samostatném (a mnohem kratším) blogu, který ale nebude součástí tohoto seriálu, se ještě zčásti vrátím ke vztahu křesťanství a vlastenectví. V tuto chvíli srdečně děkuji všem, kdo dočetli až sem, a budu doufat, že se rozběhne alespoň nějaká diskuze.

Autor: Jakub Moravčík | úterý 20.10.2020 12:00 | karma článku: 6.94 | přečteno: 402x

Další články blogera

Jakub Moravčík

Porušil zastupitel Bělica ústavní práva občanů?

Ještě v tuto chvíli, kdy vydávám tento blog, probíhá zasedání zastupitelstva moravskoslezského kraje. A děly se tam dnes věci.

7.12.2023 v 14:26 | Karma článku: 11.30 | Přečteno: 787 | Diskuse

Jakub Moravčík

Rakušanocie opět sebrala básníka a písničkáře Pavla J. Hejátka

Šikana nejperzekuovanějšího českého (a aktuálně nemocného) básníka a písničkáře Pavla J. Hejátka Rakušanovou policií má ode dneška další neblahé pokračování

27.11.2023 v 19:37 | Karma článku: 24.62 | Přečteno: 880 | Diskuse

Jakub Moravčík

Historicko-apologetické kapely. Měly by smysl?

Moderní populární hudba je dlouhodobě produkována nejen pro zábavu, ale také pro určité "ideové" účely. Početná množina hudebních fanoušků takové zaměření moderní populární hudby odmítá, ale já mezi ně rozhodně nepatřím.

6.8.2023 v 19:00 | Karma článku: 4.56 | Přečteno: 192 | Diskuse

Jakub Moravčík

Pavla J. Hejátka chtějí zavřít na 7-9 let.

Dnes v podstatě jen krátký "oznam" o dalším politickém procesu, kterých nám začalo nebezpečně přibývat.

29.3.2023 v 21:10 | Karma článku: 31.12 | Přečteno: 3717 |

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 23.03 | Přečteno: 353 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 43 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 292 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 511 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1012

Ostravák a etnický čechoslovák. 

Nejčastější témata, o nichž zde (většinou z konzervativního pohledu) píšu, jsou asi tato: politika, společenské dění, filosofie a křesťanství. A občas samozřejmě zabrousím i jinam.

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube kanál: 

https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...