Na jaká aktuální témata by ekonomie měla citlivěji reagovat

Nobelovu pamětní cenu za ekonomii letos obdrželi Paul Milgrom a Robert Wilson za teorii aukcí. Ihned se zvedla vlna pochybností: proč právě aukce? Na světě je přece tolik důležitějších a aktuálnějších témat: příjmová nerovnost, demografické změny, ekologické otázky, nástup umělé inteligence, migrace, letos navíc i pandemie... Udělit cenu za teorii starou desítky let se mnohým zdá trapně konzervativní.

Nicméně Milgrom a Wilson si ocenění zaslouží. Jejich teorie odpovídají všem požadavkům, které by ekonomická teorie měla splňovat: (1) jsou matematicky a teoreticky bezchybné; (2) odpovídají empiricky pozorovaným datům; (3) jsou prakticky použitelné. Jako bonus uveďme, že navíc přinášejí užitek všem stranám: kupujícím, prodávajícím i daňovým poplatníkům. Zdaleka ne všechny nobelovsky oceněné teorie splňují všechna tato kritéria! Kromě toho, v budoucnosti se může ukázat, že hodnocení statků, které postrádají běžnou tržní hodnotu (protože nejsou běžně veřejně obchodovány), najde velký užitek například v tolik diskutované ekologii.

Obraťme však pozornost k otázce, zda by ekonomie měla citlivěji reagovat na aktuální témata. Ano, zcela jistě by měla. Mnohé uvedené problematické okruhy (a nejen ony) jsou rozpracovány zcela nedostatečně.

Seriózní teorie chybí

Začněme s příjmovou a majetkovou nerovností. Vybaví se jména jako Thomas Piketty, Gabriel Zucman nebo Emmanuel Saez. Nicméně cenu si nezaslouží: není za nimi žádná skutečná teorie. Za jejich práci s rozsáhlými objemy historických dat jim náleží respekt, ale nikdy si nepoložili otázku, jaká míra nerovnosti je optimální. Všichni vědí, že extrémní nerovnost je špatná. My z bývalých komunistických zemí navíc víme ze zkušenosti, že ani extrémní rovnost není dobrá. Kde leží optimum? Piketty a ostatní takto prostě nepřemýšlejí. Uvažují spíše jako aktivisté než vědci: nerovnost je vždy špatná, menší nerovnost je méně špatná než velká. Seriózní teorie chybí.

Z nevyřešených otázek můžeme uvést problém optimální měnové politiky. Ještě historicky nedávno se věřilo, že svatý grál byl nalezen v podobě inflačního cílování. Když inflace poskočí, centrální banka zvýší úrokovou sazbu, inflace se vrátí do pásma žádoucích hodnot. Naopak když inflace poklesne, centrální banka sníží sazby, což podpoří tvorbu úvěrů, hospodářský růst a inflaci. Jednoduchý, elegantní systém se zápornou zpětnou vazbou, fungující podobně spolehlivě jako domácí termostat na ústředním topení.

Ve skutečnosti inflační cílení kompletně zkrachovalo: intelektuálně a vlastně i finančně. Za prvé se ukázalo, že pokušení centrálních bank podporovat ekonomiku nízkými sazbami je příliš silné, zatímco odhodlání krotit přehřátou ekonomiku vyššími sazbami zdaleka tak silné není. Za druhé je zřejmé, že index spotřebitelských cen, navíc zmanipulovaný tak, aby inflace vycházela „hezky“ (tj. co nejníže vstříc požadavkům politiků), nefunguje. Příliš nízké hodnoty inflace vedly k nadměrné měnové expanzi, která vedla k úvěrové expanzi, odkud byl jen krůček k finanční krizi. Jejíž možnost (za třetí) nebyla teorií inflačního cílení nikterak vzata v úvahu.

Málokterá teorie je zdiskreditována do takové míry. Přesto inflační cílení je stále hlavním nástrojem, pomocí něhož centrální banky tvoří svoji měnovou politiku. Jak je to možné? Inu, nic lepšího zkrátka není. Zlatý standard je definitivně věcí historie, cílovat peněžní zásobu nebo objem úvěrů se kvůli praktickým komplikacím nikomu nechce, cílování nominálního HDP a moderní měnová teorie jsou stále (a zcela správně) pokládány za ztřeštěné módní výstřelky. Co zbývá? Navzdory všem výhradám inflační cílení. Lepší teorie teprve čekají na své objevení.

Mezitím nulové nebo dokonce záporné úrokové sazby páchají více škod než užitku a nikdo neví, jak dlouho ještě tento neutěšený stav potrvá.

Bílá místa

Nevyřešena zůstává samotná otázka, co to vlastně je inflace. Centrální bankéři sledují různé druhy (CPI, jádrová inflace, s uvážením regulovaných cen nebo bez nich), vždy se ale omezují na ceny zboží a služeb konečné spotřeby. Co ceny aktiv? Dříve byly sledovány i ceny domů a bytů, nyní jsou nahrazeny tzv. imputovaným nájemným, vysoce spekulativní veličinou nemající vztah k reálné ekonomice.

A co vztah inflace a hospodářského růstu? Jistě, Nobelova cena za kvantitativní teorii peněz byla udělena již Miltonu Friedmanovi v roce 1976, ale od té doby by tato teorie potřebovala zásadně „oprášit“. Dnes většina centrálních bank cíluje 2% inflaci, aniž by tato hodnota měla byť i jen chatrné teoretické nebo empirické zdůvodnění. Dvě procenta zkrátka nevypadají jako příliš mnoho ani příliš málo. O správnosti tohoto přístupu lze pochybovat. Mimochodem: při čtení předválečné ekonomické literatury se člověk neubrání zjištění, že tenkrát o inflaci věděli víc než my dnes.

Stručně řečeno: ano, v ekonomii existují bílá místa, je jich dost a vyskytují se na důležitých částech mapy lidského vědění.

LN, 16.10.2020

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.

Robot Investment Calculator