Tresty v Čechách
Alena ZemančíkováNový dokumentární cyklus ČT věnovaný mimořádným zločinům a jejich dobovému potrestání je výrazně kvalitnější než například Osudové lásky. Přesto i v něm jsou k vidění některé protivnosti.
S přibývajícími omezeními kulturního provozu, ale i s nadcházejícími deštivými dny a vším, co i za normálních okolností k podzimu patří, nastává i sezóna televizních premiér. Mnoho jich není.
Nevím — a zajímalo by mě — jestli je i v sousedních zemích tak častým úkazem, že v dokumentárním nebo vzdělávacím pořadu účinkuje jako průvodce herec. U nás jako by to bez toho nešlo. Někdy to vyjde: například Miroslav Táborský byl temperamentním, ale nevnucujícím se, zaujatým, ale nikoli naivním, kultivovaným, byť všetečným průvodcem v cyklu dokumentů o památkách zapsaných na seznam UNESCO. Cyklus měl vůbec všechny parametry projektu, který se dá charakterizovat slovem solidní, bylo v něm vloženo mnoho práce například kameramanské (v obtížných podmínkách krušnohorských středověkých dolů například), scénáristické, režijní. Ale to už je několik let, díváme se na reprízy.
Cestovatelské pořady s populárními herci (Po jedné stopě Afrikou s Martinem Písaříkem) nebo kuchaři a labužníky (ani nebudu jmenovat) se stávají poměrně ironickou zábavou, když máme sedět doma a nejezdit, pokud možno, ani do sousední čtvrti.
Takže je prvá doba pro dokumenty historické, osvětlující české dějiny. Nedávno představil Stanislav Motl Osudové lásky, o nichž už jsem tu psala. Připomenu jen, že dokumentarista a reportér, neustále sledující nějaké stopy, fakta a tajemství, se tentokrát pustil do oboru, kterému nerozumí a na který nemá. Seriál byl povýtce trapný, genderově trestuhodně nevyvážený (osudové lásky byly kromě Boženy Němcové — ale vlastně i ona — pouze ženami po boku či v pozadí významných mužů). V posledních týdnech vysílala ČT 2 šestidílný seriál Tresty v Čechách.
Autorkou a supervizorkou koncepce je historička Marie Koldinská a je to poznat. V jeho jednotlivých dílech se totiž nejde po senzačně po „vykřičených“ trestech smrti, jednotliví historikové (a jeden publicista) případ vždy ukazují v zrcadle dobově platných zákonů, případně i vysvětlují, co vedlo ke změně zákona, který tak nesmyslně krutě potrestal protagonistu příslušného dílu.
Průvodcem seriálu je herec Igor Chmela, který poměrně střídmým způsobem klade historikům otázky, které by položil přemýšlivý divák. Hraje to docela dobře, ty otázky má samozřejmě předepsané, ale v dialogu s historiky si počíná uvěřitelně. Protože Igor Chmela je stále týž, záleží celkový dojem z každého jednotlivého dílu na odborníkovi, který se k věci vyjadřuje v souvislostech.
Někdy jsem byla zasažena krutým chladem vědeckého posouzení. Například v pořadu věnovaném opravdu bestiálně krutému mučení a popravě Jasna Jesenia konstatovala, tentokrát v expertní roli, Marie Koldinská, že habsburská moc vzbouřené evangelické stavy potrestat musela, protože oni skutečně chystali, respektive uskutečnili, státní převrat, tedy porušili zákon nejhorším způsobem. Čili že staroměstská exekuce byla krutá, ale nikoli nespravedlivá.
Krutou středověkou vraždu Ludvíka Loreckého ze Lkouše, k níž se spojilo několik jeho poddaných, vtělil do jedné své básně Jaroslav Vrchlický — to je dnes zcela zapomenuto. Vrchlický chtěl svou básní vyprávět o tom, jak se prostý lid uchýlil ke zločinu ze zoufalství nad krutým zacházením ze strany vrchnosti, proti kterému neměl žádného zastání. A v tom Vrchlický vlastně položil podstatnou otázku: jaká práva měl v 15. století poddaný vůči nelidskému, zvrhlému jednání vrchnosti? Kdo vlastně mohl potrestat šlechtice za to, že si počíná proti všem křesťanským zásadám? Obávám se, že otázka nebyla dost zřetelně položena a expert, který Igora Chmelu do případu zasvěcoval, otázku vyšší spravedlnosti také nekladl. Zločinná rodina a její pomocníci se vraždy dopustili, potrestáni tedy byli právem.
V Praze se na konci 17. století odehrává příběh vraždy dvanáctiletého židovského chlapce Šimona Abelese, z níž byl obviněn (a ve vězení se oběsil) jeho otec a příbuzný Löbl Kurzhandl z Manětína. Malý Šimon Abeles soustavně navštěvoval jezuitskou kolej a údajně projevil neochvějné přání býti pokřtěn: aby se tak nestalo, byl členy vlastní rodiny zavražděn. V tomto případě jde o silnou tendenci vytvořit křesťanského mučedníka, zabitého z nenávisti ke Kristu a jeho církvi. Strhujícím průvodcem tímto příběhem byl literární historik Daniel Soukup, který již dříve (Česká literatura 3/2009) uveřejnil studii o hagiografické povaze písemných památek, vztahujících se k vraždě Šimona Abelese. Jednou z nich byla i jezuitská latinská hra, hraná gymnasisty z koleje sv. Ignáce. V ní vystupují i alegoricé postavy jako např. Židovská zuřivost.
Konflikt pražského židovského města a křesťanským obyvatelstvem, o jehož spásu pečovali s využitím všech prostředků klementinští jezuité, je pro barokní dobu příznačný. Příběh, kterému se věnoval i Egon Erwin Kisch a který naposledy literárně zpracoval Marek Toman, má velkou dramatickou sílu. V pořadu mě zaujalo, když Daniel Soukup na celkem návodnou otázku „proč jezuité odváděli malé dítě od rodiny?“ neodpověděl „protože to byli známí manipulátoři a výrobci legend“, ale prostě: „protože měli na starosti spásu každé duše.“ Nutno dodat, že nikdo z obviněných se k vraždě ani na mučidlech nepřiznal.
V příběhu Jana Poláka z Jistebnice, obviněného z čarodějnictví, stojí pořad na znalosti venkovské každodennosti a mimořádném šarmu profesorky Lydie Petráňové, která dokonce Igoru Chmelovi usnadní účinkování v tom, že ho oslovuje jménem a jedná s ním jako se svým studentem. Tento případ, v němž bylo mnoho nesmyslného mučení a hněvu obecní většiny vůči člověku, který se lišil, nakonec neskončil pro Poláka popravou.
Hraniční situace v rakouském zákonodárství, kdy bylo na dvoře Marie Teresie popřáno sluchu jejím osvíceným rádcům, způsobila, že litera dosavadního zákona nebyla naplněna a o něco později byl zločin čarodějnictví z trestního zákona vypuštěn. Lydia Petráňová velmi přehledně a s jistým morálním zadostiučiněním vysvětlila dobový právní kontext.
Chycení a potrestání vraha a lupiče Jana Janečka — Serinka spadá do poslední třetiny 19. století. Janeček a jeho kumpán jsou v materiálech o vyšetřování a soudním procesu uváděni jako cikáni, historik Pavel Himl připomíná, že v té době kdo byl označován za cikána, nemusel nutně být Rom, šlo spíš o způsob života. K popravě vraha Janečka existuje zajímavý literární materiál v podobě pamětí kata Wohlschlagera. Šlo o poslední veřejnou popravu v Čechách, od roku 1873 byly zrušeny. Nabízí se téma popravy jako veřejné podívané — o zločinnosti Janečkově není pochyb, životy bral, pokud uznáváme trest smrti za oprávněný, pak si trest smrti zasloužil. Jestli o Šimonu Abelesovi vznikaly legendy, pak o Janečkovi se zpívaly morytáty.
Poslední díl byl věnován Olze Hepnarové a nic, co bychom už nevěděli z polského filmu, jsme se z něj nedozvěděli.
Seriál Tresty v Čechách byl zajímavý a několikrát se mu — to záleželo i na osobnostech odborných mluvčích v jednotlivých dílech — podařilo položit zásadní otázky o vztahu mezi zákonem a spravedlností. Podobně jako mnohem méně kvalitní série Stanislava Motla však byl postižen divnou manýrou, která, podle mého názoru, do moderní dokumentaristiky nepatří a má i několik nepřijatelných rysů. Mám na mysli ilustrativní obsazování amatérských statistů do postav historických příběhů.
Skutečně nevím, proč se, když se mluví o Jeseniově vyříznutém jazyku, musíme dívat na tvář vousatého muže, filmově krvácejícího z úst, proč musí být v záběru mokvající rána na hlavičce malého Šimona Abelese, proč musíme přihlížet mučení pastýře Poláka, pro tento účel nahého anonymního herce. Ale co hůř: výběr typů a tváří mi připadá antropologicky vysloveně pochybný, středověcí vrazi Loreckého mají tupé, odpudivé tváře, stejně jako je odpudivý vrah Janeček i jeho bratr. Je to primitivní, podbízivé zobrazování, odpovídající bizarním teoriím 19. století (aniž by to bylo takto komentováno). Ale i bez toho působí účast bezejmenných statistů v pouze ilustrativních výjevech bezradně, emoci nenese, snad jen ilustrace v historickém kostýmu.
Při dnešní schopnosti animace historických materiálů i fantazijních výjevů je takto popisná režie (Aleš Kisil) anachronismem nehodným 21. století. Bylo by dobře, kdyby tento trend Česká televize opustila.
A ještě jedna věc mě zarazila: mezi tvůrci jednotlivých pořadů nejsou na stránkách České televize uvedeni experti u jednotlivých dílů. Přitom právě oni mají hlavní podíl na vyznění dokumentu.