Nat Binderová hledá svého otce. A proto poprosí chlápka jménem Chance Boudreaux, aby jí s hledáním pomohl. Přitom ho vlastně skoro nezná, ale přesvědčily ji jeho mlátící schopnosti, díky kterým si poradil s přesilou a zachránil ji před pohromou. Nejprve se mu nechce, ale když ho jakožto zkušeného mariňáka nevezmou kvůli dluhům na loď, změní názor. Záhy se dozví to, co my víme od samého začátku. A sice, že se její otec stal obětí nemorálního byznysu, který organizuje jistý Emil Fouchon a který spočívá v tom, že si boháč může za vyšší obnos ulovit a zabít chudáka. Nezřídka se jím stává bývalý veterán, který v současnosti nemá rodinu, ani domov. Jenže pan Binder přece měl dceru! A její nový kamarád rozhodně má na to, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost.

Na úvod bude naprosto zásadní poznamenat, že Živý terč je první hollywoodský biják v režii Johna Woo, jenž ovlivnil akční žánr jako skoro nikdo jiný. V Hong Kongu stvořil klasiky Lepší zítřek, Lepší zítřek 2, Killer nebo Hard Boiled, a subžánr Heroic Bloodshed přivezl s sebou za oceán. Jenže tam jakoby na něj ještě nebyli v roce 193 úplně připraveni, přestože se oproti svým domácím počinům v ledasčem ještě krotil. Pořád tady však máme hlavního hrdinu, který rád drží v každé ruce jednu pistoli, na kterého nepřátelé vystřílejí stovky nábojů (obvykle jich vystřelí více, než je limit zásobníku) a stejně ho nezasáhnou. Veřejné popravy na ulici jsou na denním pořádku. A když se do rány náhodou připlete civilista, je to čistě jeho problém.

Zároveň k tomu patří, že hlavní hrdina udělá nadsazeně velikou spoušť, která vůbec nebyla nutná – viz kupříkladu právě ta scéna, kdy před restaurací pomůže Nat. Záporáky nestačí jenom párkrát kopnout z otočky, a proto se lámou ruce či vysklívají okna. S tím souvisí využití slow-motion efektu, ba až mrtvolky (znehybnění obrazu) a velmi precizního sound designu. Záběry z různých úhlů či dynamický, ale přesto přehledný střih, jsou samozřejmostí. Není nutno lámat si hlavu s návazností pohybu, protože i to k té všudypřítomné nadsázce zkrátka patří, tak jako sejmutí jednoho nepřítele klidně třiceti kulkami na vzdálenost jednoho metru.

 










 

Režisér John Woo pochopitelně ovlivnil celou řadu tvůrců, včetně Roberta Rodrigueze, jehož Desperado však nepřekročí hranici realističnosti, byť někdy je to na hraně. Živý terč nemá – i díky těm výbuchům – s realitou prakticky nic společného. Na druhou stranu to dává hercům určitou svobodu a tvůrci můžou být kreativnější. Pak se i na takhle banálním příběhu může potvrdit vypravěčské mistrovství. John Woo svůj první anglický film zvládnul (takže v záloze číhající Sam Raimi nemusel přebírat otěže), avšak nemůže být nejmenších pochybností o tom, že ledacos šlo udělat lépe. Pořád je to ale o dost lepší než Mission: Impossible 2.

I proto, že v ní nehrají tady velmi zábavná Kasi Lemmons, a pak samozřejmě Lance Henriksen, který rozhodně není pouze Bishop z Vetřelců. Jenom holt jakoby neměl kliku na výběr projektů. Jedná se tedy o jiný případ, než u Dannyho Treja, jenž si hraní prostě užívá, a proto ho můžeme vidět i v těch nejbizarnějších věcech (viz Kulky spravedlnosti). Henriksenův záporák je dostatečně záporácký na to, aby se dalo vysledovat, že s ním hlavní hrdina s velkou pravděpodobností nebude mít snadné pořízení. Nechme teď zcela stranou, že JCVD nechal dost Henriksenových scén vystřihnout, protože tvrdil, že diváci vyrazí do kina hlavně kvůli němu jakožto hlavnímu hrdinovi.

 










 

Faktem zůstává, že ani za těchto okolností to v žádném případě není tak, že by se belgický rodák objevoval v každé scéně. Do děje výrazně promluví také Arnold Vosloo, neboli pozdější velekněz Imothep. Jeho postava se jmenuje Pik Van Cleef, což je zřejmá narážka na legendárního Lee Van Cleefa. Třebaže okolí New Orleans je unikátní, nebylo nejlepším nápadem opustit město. Přeci jen Boudreaux není Dundee. A finále ve skladišti zúčtování z řady jiných Van Dammových filmů také nepředčí. Navíc se tady objevuje postava kamaráda hlavního hrdiny, což někdy bývá v pohodě týpek, jindy zase otravný páprda. U Živého terče platí bohužel to druhé.

Živý terč se naopak liší v tom, že hlavní hrdina s kráskou v nesnázích (v tomto případě ji ztvárňuje velice sympatická Yancy Butler) sblíží, ale nevosouloží ji – tato scéna byla údajně jednou z těch vystřižených. Scenárista Chuck Pfaffer, který si zahrál roličku Natina otce a který se při psaní inspiroval tímto počinem, tedy zřejmě odvedl dobrou práci, pro níž však někteří další z tvůrců neměli pochopení. Naštěstí zůstalo dost těch momentů, které jasně ukazují, že tuhle podívanou musíme brát s patřičnou nadsázkou (dort sobě k narozeninám, absurdní výbuchy, střílení na motorce, rána pěstí hadovi do ksichtu, …). Všechno je to fajn, ale znova: Nelze se zbavit dojmu, že příležitost nebyla plnohodnotně využita! No, možná jsme si mohli zrecenzovat spíše Cyborga, Univerzálního vojáka, Maximální riziko, Náhlou smrt, Pastýře, JCVD nebo Bloodsport.

FOTO: cinema.de