Existuje několik žebříčků nejlepších českých filmů, kterým vévodí tu Markéta Lazarová (filmoví kritici a publicisté, 1988), jinde Pelíšky (Kinobox, CSFD, FDb), onde Všichni dobří rodáci (MovieZone), případně Spalovač mrtvol (Kánon100) a za posledních třicet let by to mohl být Kolja (Ceny české filmové kritiky). Zkusme se na filmové umění podívat z jiného úhlu. Odhlédněme od umu, schopnosti ztvárnit emoce a převyprávět souvislý příběh. Požadujme původnost, neotřelost a odvahu vybočit z řady.

Podle youtube kanálu CineFix je nejoriginálnějším snímkem všech dob film Dog Star Man z roku 1964. Autoři CineFixu ovšem pravděpodobně neznají krimi-komedii Škyt maďarského režiséra Györgya Pálfiho. Divák až díky závěrečné pointě pochopí, proč jde o krimi a proč jde o komedii.

Jak by pátrání po nejvíce originálním filmu dopadlo v českých končinách? Žádný takový přehled jsem nenašel, a tak jsem se o něj pokusil sám. Zde se nachází – mnou subjektivně vybraných – chronologicky seřazených čtrnáct kandidátů:

2. – 14. místo:

Extase (Gustav Machatý, 1932)
Film, který rozčílil Adolfa Hitlera a vysloužil si v Německu zákaz. Vůdcova snaha vyšla vniveč. Skandální pověst v kombinaci s filmovými kvalitami zajistily Extasi mezinárodní úspěch.

Baron Prášil (Karel Zeman, 1961)
Kam dala ta Brejchová oči, že dala přednost hezounovi Jelínkovi před světoběžníkem Kopeckým? Fascinovalo ji, že nevěří na kouzla? Líbilo se jí, že nemá žádnou fantazii? Obdivovala, že nevydrží na Měsíci bez skafandru? Dojímalo ji, že by se nedokázal domluvit se sultánem? Odpověď se možná skrývá někde v útrobách velryby.

Sedmikrásky (Věra Chytilová, 1966)
Mládí je rozpustilé a leckdy tak trochu bezohledné. Za svou bezstarostnost hrdinky zaplatí. Ale zaslouží si poklonu za to, kolik seznámení ve filmu stihly, aniž by použily sociálních sítě.

Happy End (Oldřich Lipský, 1967)
I vrah odsouzený k trestu smrti má právo na šťastný konec. Zvlášť, když ho hraje Vladimír Menšík. Svou druhou šanci využije vskutku neotřelým způsobem.

Valerie a týden divů (Jaromil Jireš, 1970)
Křehký, jemný a poetický příběh o počínajícím dospívání hlavní hrdinky. Jenže divák po zhlédnutí tohoto citlivého dílka křičí po několik nocí v hrůze ze spaní.

Divoká planeta (René Laloux, 1973)
Jediný animovaný film z celého seznamu. A také nejvíce násilný – vyskytuje se v něm mnohem více mrtvol než ve všech zbývajících filmech seznamu dohromady. Ostatně co jiného může lidstvo čekat, když hraje roli obtížného hmyzu? Nechybí podivuhodný sexuální rituál a psychedelická seance.

Poslední leč (Bolek Polívka, Vladimír Sís, 1981)
Hlavní hrdinové ujdou dlouhou cestu, navštíví mnoho krajin a budou čelit spoustě nebezpečí. Adrenalin cáká z filmového plátna po hektolitrech. Ale nebojte, nakonec zvítězí Dobro!

Šašek a královna (Věra Chytilová, 1987)
Červený film s francouzským přízvukem. Bolek Polívka se může přetrhnout, aby jeho hlava neskončila na špalku. Třeba to rozštípne pár přijíždějící na hrad v autě. Ovšem pokud vás nudí pohled na čekající trávu, filmu se vyhněte.

Něco z Alenky (Jan Švankmajer, 1988)
Ve filmu neuslyšíte jediný takt hudby. Nevadí, o co méně se dostane uším, o to více si smlsnou oči. Jak by ne, když se jedna z nejpodivuhodnějších dětských knih dostala do rukou jednoho z nejpodivuhodnějších režisérů?

Pražská pětka (Tomáš Vorel, 1988)
Pantomima, výtvarné divadlo, recitační jednotka, balet a divadlo. To vše pospojované komentáři opíjejícího se soudruha Milana Šteindlera. Kdo zažil prázdninové brigády, nemůže neuronit slzu. Od smíchu. Nebo od dojetí.

Lekce Faust (Jan Švankmajer, 1993)
Démonický Petr Čepek v jedné ze svých posledních rolí. Realita se mísí se snovými sekvencemi, rejem masem a hrou loutek. Ovšem ani když loutka pobíhá zmateně po pražských ulicích, nemusí to působit směšně. Protože Faust. Protože Švankmajer.

Eliška má ráda divočinu (Otakáro Maria Schmidt, 1999)
Film o houbičkách a houbičky podle všeho patřily mezi jeho spolutvůrce. Z celého seznamu je nejhůře hodnocený, nejeden divák ho zařadil mezi „odpad“. Dílo je něčím mezi filmem a ohňostrojem. Hýří barvami, díky přítomnosti Dana Nekonečného má výraznou převahu žlutá. Na kuchyňskou taneční kreaci Zuzany Stivínové a Bolka Polívky nikdy nezapomenete.

Přežít svůj život (Jan Švankmajer, 2010)
Kombinací Jana Švankmajera, Sigmunda Freuda, Carla Gustava Junga ani nemohl vzniknout jiný než ulítlý film. Tím spíše, že koníčkem hlavního hrdiny jsou cesty podnikané do snového světa. Jenže ani život ve snu není Peříčko peříčko.

1. místo:

Spiklenci slasti (Jan Švankmajer, 1996)
Film beze slov. K čemu slova v katalogu sexuálních úchylek? Jan Švankmajer neponechal nic náhodě a dal divákům důrazné varování, že příliš zvrácené hrátky mohou skončit hodně špatně. Nenapodobujte, co ve filmu uvidíte. Proboha, nedělejte to!