Nízké Tatry, Oravská Magura a Oravské Beskydy - treking na Slovensku

aneb nad Tatrou sa blýská… a nejen tam (1)

Vloni nám vyšlo přesně 9 dní volna bez dětí. "Nedáme si Nízký Tatry?" navrhuji svému partnerovi. To by totiž vycházelo tak akorát i s cestou tam a zpět. Neřekl NE hned, takže to chvíli vypadalo nadějně. Jenže Luděk nerad chodí tam, kam chodí všichni. Takže odpověď zněla následovně: "Jedině tu východní část. A ještě tak zbude čas na něco dalšího." Věděla jsem, že má pravdu. V srpnu jsou pro nás vhodnější méně frekventovaná pohoří.

1. část: Nízké Tatry východ

Hned jsem zabořila hlavu do map. Vzpomněla jsem si, že jsem nedávno na Trekingu četla článek o útulně Líška. Fajn, tam bychom mohli začít. Aspoň nám to na nocleh nevyjde na Ramžu, kde bude lidí jistě přetlak, uvažovala jsem dál. V Nízkých Tatrách totiž možno nocovat jen na povolených, resp. milostivě vyhrazených místech.

V pondělí 19. srpna jsme poslali děti vlakem do Prahy, v úterý pak vyrazili my - na opačnou stranu. Vlakem do Brezna (s přestupem v Bánské Bystrici), odtud pak autobusem do Braväcova. V půl čtvrté jsme byli na místě. Turistický ukazatel ukazoval 617 m n. m. Na Líšku to bylo 5 km a 800 výškových metrů, podle toho rozcestníku dvě a půl hodinky. Odhadli jsme to na delší dobu, jsme natěžko, je první den, ale na jedno pivko si čas najdeme. Tím spíš, že další bude nejdřív až na Andrejcové. Tj. pozítří. Ale Luďka raději nestraším…

Stoupali jsme překvapivě docela svižně. Letos jsme na kole jezdili pět týdnů po Gruzii a Arménii, často na tamních cestách museli bicykly tlačit, trénovali jsme tedy neplánovaně i na pěší turistiku. V šest hodin jsme dorazili na místo, a to jsme za sebou už měli i odbočku provedenou za účelem průzkumu vodního zdroje u chaty.

Jsme jako ve snách. Maličká útulna je v bezvadném stavu, uvnitř vše krásné a čisté, a hlavně nikde nikdo. Hned u útulny se nachází ohniště, kousek v lese kadibudka a hlavně ty výhledy! Poznávám pár kopců Slovenského rudohoří, kde jsme putovali vloni. "Hele, tamhle je Poľana a Klenovský Vepor," nadšeně volám po svém parťákovi, ale ten šel radši na dřevo.

Zažehli jsme oheň, uvařili večeři a čaj. A pozorovali jsme okolí s obavami, zda ještě někdo náhodou nedorazí. Doufali jsme, tak asi jako každý na podobném místě, že chatičku budeme mít sami pro sebe. Slunce už zapadlo, pravděpodobnost dalších nocležníků klesala, tím spíš, že se útulna nenachází na hlavním hřebeni. Proto jsme postavu na kraji lesa zaznamenali s nevolí. A ona možná také, zaváhání bylo patrné i na dálku. Ještě byla šance, že byl dotyčný jen na borůvkách, ale nebylo tomu tak.

Za pár minut si už u nás batoh shazoval kluk doprovázený psem. Mírné zklamání ze spolunocležníka se však nekonalo! Lepšího člověka jsme si nemohli přát. Skoro nemluvil, v tichosti si uvařil svoje jídlo a spát se odebral spolu s námi. My jsme si vlezli nahoru, mladík se psem si spaní rozložili dole. Mohli jsme sice spát venku ve stanu, ale lákalo nás vyzkoušet měkké matrace a pohodlí útulny. Jen ten čaj jsme večer už pít neměli! Ven jsem za noc musela snad pětkrát! Slézání po krátkém žebříku nebylo zrovna nejpohodlnější a asi jsme tím našeho kolegu i trochu rušili.

Jak se kluk večer v tichosti zjevil, stejně tiše odešel ráno. Vracel se dolů k autu a pokračoval na Muráňskou planinu. My mířili na hlavní hřeben a po něm dál na východ. Úzká pěšina značená červenou barvou zarůstá maliním a nálety. K dispozici se nabízely zralé borůvky a maliny a díky masivnímu odlesnění i parádní výhledy. Nebe však bylo zatažené podivným oparem.

Putování nebylo nijak náročné, většina vrcholů se podcházela, trasa nevede vyloženě po hřebeni. Potkali jsme první turisty - šlo o nocležníky z Ramži. Po chvíli jsme i my došli k této vyhlášené útulně. Dovnitř jsme jenom nahlédli, je to opravdu skromná útulna s palandami, kamna rozebraná. Možná v chladných dnech a v nouzi, ale jinak nevidím důvod nocovat uvnitř. U srubu stály nádoby na odpadky a opodál i kadibudka. Svědčila o čilém ruchu, ještě chvíli a začne přetékat. Ale mnohem lepší než podpapíráky a vlhčené ubrousky poházené všude kolem v lese.

Pokračujeme dál. Potkáváme další lidi, pro změnu ty, kteří nocovali na sedle Priehyba, což je další z povolených míst. Tohle je pro Nízké Tatry specifické. Jdete po hřebeni a lidi potkáváte v pravidelných intervalech podle toho, jak vyrážejí z místa noclehu. Teď to byl táta a tři dcery. Vybavení jako stan prý s sebou vůbec neměli, přespali tam v tom v jednoduchém přístřešku na lavicích a stole.

Les se střídal s planinami, z cestopisů z dřívějších dob si pamatuji zmínky o špatně značené cestě, polomech a častém bloudění. Dnes jsou stromy již odklizené, přes cestu jich zbylo jen minimálně, cesta je pohodlná.

Na Havraní polaně jsme si namazali chleby k obědu a pak se terén začal zvedat do nadmořských výšek přes 1 600 metrů. Velká nádhera, jen výhledy kazil opar a houstnoucí mračna. Dá se říci, že jsme toho mnoho neviděli. Kdybych neznala předpověď, tipovala bych, že odpoledne přijdou bouřky. Ale předpověď o nich nemluvila.

Minuli jsme pár míst, kde se očividně vesele bivakovalo. Krásné loučky, ohniště. Paráda, měla jsem z toho dobrý pocit. Možná je tahle východní část hřebene přece jen trochu svobodnější. Jen ty mraky se mi nelíbily. Kupily se a tmavly. Na Zadní holi jsme do nich vešli úplně. Mladá dvojice, se kterou jsme se málem srazili, nás překvapila. "Jdeme z Andrejcovej, ale dost na pohodu, nespěcháme," smáli se. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Pohlédla jsem na nebe, a pomyslela si: jestli chtějí dojít na Ramžu, měli by trochu pohnout kostrou. Před Kolesárovou se ozval první hrom. A do prčic! Bouřek se já bojím, tím spíš na hřebeni hor. "Dál nejdu!" začala jsem stávkovat. "Neblbni! Poslední kopeček, pak klesáme." Vyštrachali jsme v batohu pláštěnky a dali je do pohotovosti. Luděk naladil aplikaci Blitzortung. "Je to v pohodě, bouří naproti v rudohoří."

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na chvíli mě to uklidnilo, ale nebe bylo jednolitě šedé, nebylo vidět než na pár metrů a nešlo tak postup bouřky vůbec odhadnout. Oddechla jsem si, když jsme vrcholovou skalku (1 508 m) podešli (doslova přeběhli) a začali klesat do sedla Priehyba (1 190 m). Hluboké sedlo mi dávalo pocit bezpečí.

Už zdálky však bylo vidět, že je zdejší přístřešek plně obsazen. Několik mužů sedělo kolem stolu a chystali si jídlo. Po chvíli jsme se zorientovali - šlo o dvě samostatné skupinky. Všichni však na dnešek spali na Andrejcové. "Večer jsme to trochu přehnali s Borovičkou," vysvětlovali překotně, asi jsem se dívala hodně nechápavě, vždyť to sem bylo něco málo přes dvě hodiny cesty.

Ti mladší zde plánovali zůstat, dva starší muži se chtěli odebrat dál a dojít až na Ramžu. "Hele, nedojdeme taky na Andrejcovou?" chytaly mě roupy. Cedule ukazovala dvě hodiny (a mapa 6 km). Cítila jsem se příjemně rozejitá, bouřka se nad ¨rudohořím rozpadla a to místo tady se mi vůbec nelíbilo. No dobře, trochu jsem i před těma chlapama machrovala. Luděk se zpočátku nezdál proti. "Pivo by bodlo!"

Vtom z ničeho nic zahřmělo a zatraceně blízko! "Aha! Tak to nikam nejdu!" Odhodlání mě rázem opustilo a bylo po dilematu i po machrování. Bylo nutno poohlédnout se po místě na spaní. "Na! My jich máme dost a po včerejšku ani nemám chuť," podal Luďkovi plechovku Šariše jeden z kluků. Asi vypadal, že po něm hodně touží. Já zatím našla pár metrů nad přístřeškem pěkný plácek, dokonce s ohništěm.

I když pořád hřmělo a dokonce začalo lehce poprchávat, zažehli jsme oheň. Plácek naštěstí byl kryt stromy a díky ohni jsme se zde začali cítit příjemněji. Kluci se najednou začali pakovat. Jeden z nich objevil asi půl kilometru stranou loveckou chatu, na jejíž verandě se údajně dá přespat. A safra, že jsme na to nepřišli dřív, říkala jsem si.

V sedle jsme osaměli. Bouřka začala houstnout, jen jsme si uvařili večeři, museli jsme zalézt do stanu. Zuřila nakonec celou noc, točila se nad námi, jakoby nám vládce Nízkých Tater chtěl ukázat, co proto. Asi abychom si o sobě tolik nemysleli. Už se rozednívalo a pořád se ještě odněkud ozývalo dunivé hřmění. Teprve ráno nastal klid. Byl to však onen příslovečný klid před další bouří.

Hned po snídani nás čekalo výživné stoupání na Velkou Vápenici - 500 výškových metrů. Stoupalo se ale pohodově, sklon tak akorát, aby výška rychle přibývala. Zdržovaly nás jen výhledy a focení. Nízké mraky se válely v údolí, další oblačnost však byla nad námi. "Neříkej mi, že to není paráda chodit po horách, když není azuro," pochvaloval si Luděk.

Na samém vrcholku (1 691 m) jsme potkali dvě dvojice turistů. Jedni plánovali přejít hřeben celý, až do Donoval, ti druzí vyrazili jen na jednu noc, kdy přespali na útulně Andrejcová. V malých batozích měli sbalené jen spacáky. Přemýšlela jsem, co by dělali, kdyby chata byla plně obsazená. Zjistila jsem, že je to dnes snad nějaký trend. Lidi bez stanů a karimatek spoléhající na útulny a přístřešky jsme potkávali každý den. Se stany a plnou výbavou jsme byli v menšině.

Dost jsem o tom za chůze přemýšlela, nemám na to zatím úplně jasný názor, ale spíš se kloním k tomu, že je mi tenhle přístup spíš nesympatický. Protože sice útulny by měly sloužit k tomu, aby v nich lidé přespali, ale pokud stojí na hřebeni zrovna Nízkých Tater, kde je v létě frekvence lidí dost vysoká, jak to asi pak dopadá.

Pokud jsem turista bez vybavení, co musím dělat? Spěchat, abych urvala místo v útulně. Jenže co když po mně přijde dalších dvacet lidí a já se musím smrsknout? Napadá mě spousta dalších otázek. Můžu v útulně přespat, i když mám vybavení na spaní venku, jako je stan, karimatka, plachta? Nebo na to mají nárok jen ti, kdo si nenesou stan? Kdo vůbec určuje, kdo má právo spát vevnitř?

Dobrá, potkávali jsme většinou mladší ročníky, uznávám, že takoví jsou skladnější, snáze se přitulí. Ale proč někdo, kdo je línej ten stan táhnout, byl měl mít v útulně přednost? Je to odvaha nebo hazardérství, frajeřina nebo vypočítavost, že si nenesou plnou výbavu? Je určitě paráda putovat s lehkým batůžkem, bez stanu, karimatky. Ale mě to utvrdilo jedině v tom, že je lepší výbavu si táhnout, ne lehoučký maličký batoh, ale plachta a karimatka dává člověku svobodu nocovat kdekoliv.

O tom, že nocovat kdekoliv na spoustě míst nemůžu, ale musím jít tam, kam všichni, polemizovat nebudu. Byla to naše volba jít do hor, kde jsou takto daná pravidla. Vidíte, že jsme je respektovali. Ale když jsme "zamlada" chodili do slovenských hor, žádné podobné útulny neexistovaly, nebo možná existovaly, ale nevědělo se o nich. Táhli jsme pokaždé všechny věci na přespání venku, jedině když se náhodou našla použitelná "salaš", tak se přespalo v ní.

Úvahy byly přerušeny, dorazili jsme na Andrejcovou. Díky mlze jsme ji málem přešli. Kecám, nepřešli bychom ji, směrovky nedovolily zabloudit, ale vidět zdálky fakt nebyla. Bylo přesně 11 hodin. Je zde možnost občerstvení, ale správce měl zrovna plné ruce práce se sekáním trávy kolem chaty, obsluhovala nás jeho kolegyně. Hned jsme si naporoučeli všechny vymoženosti jako kafe, pivo a polévku s chlebem.

Překvapilo mě, že pití mělo cenu danou, ale polévka byla za dobrovolný příspěvek. Smysl toho jsem nepochopila. Prohlédli jsme si ubytovací část - takhle prázdná působila sympaticky a útulně, na obří palandě pro asi 20 lidí spala teď ve dne jenom místní kočka. Kamínka stála v rohu. Podle fotek odsud mají být krásné výhledy na Vysoké Tatry, dnes se bohužel nekonaly. Všude kolem jenom hustý mlíko.

Chystali jsme se nahodit batohy a pokračovat, když tu zahřmělo. "Slyšel jsi to? To je nějaká blbost, ne?" Je teprve půl jedné, to se mi asi jen zdá, říkala jsem si, ale když zahřmělo podruhé, sen to nebyl. Luděk zapnul mobil, ještě že internet zde fungoval v kvalitě 4G.

"Ty jo, podívej na to, ta bouřka letí jako kometa! Jakou rychlostí se přihnala od Bratislavy. Ale nás se netýká, jde to na Vysoké Tatry!" Tenkrát jsme to ještě tušit nemohli, dozvěděli jsme se to až o pár hodin později. Až poté, co jsme sami silnou bouřku prožili na vrcholku Královy hole. Byla to ta smrtící bouřka, která zabila několik turistů ve Vysokých a Západních Tatrách. Můžu potvrdit, že přišla fakt nečekaně rychle. Navzdory předpovědím a v nečekaný čas! Nesledovala jsem sice předpověď pro Vysoké Tatry, ale pro ty Nízké na tyto dny meteorologové bouřky nepředvídali. Předpověď byla aktualizovaná až na základě situace.

Takže jsme vyrazili. Cesta vedla po hřebeni, po němž se válely mraky. Výhledy opět skoro nulové, Královu holi zakrývala hustá oblaka. Jako bych to tušila, na bouřky já mám totiž čuch, jsem zvažovala, zda nezůstat v sedle před stoupáním na masiv Královy hole. Jenže polorozpadlá salaš nepůsobila zrovna útulným dojmem a turistické přístřešky zde nově postavené jsem nechápala už vůbec - šlo spíš jenom o lavičky s asi 20 cm stříškou. V horách fakt praktické!

Začali jsme stoupat do mlhy, šlo se pohodlně. Nebylo aspoň vedro, nepotili jsme se. Louky pomalu přecházely v souvislé suťovisko. Šla jsem prvně v běžeckých keckách místo tradičních pohorek, ale poradily si skvěle i v nerovném kamenitém terénu.

Vrcholky jsme v mlze jenom tušili. Přešli jsme kopec Bartková (1 790 m), když znova začalo hřmět. Přímo za našimi zády. A do prdele! Tady už jde sranda stranou. Cesta dál stoupala po holých hřebenech. Musí to tu být krásné za normálního počasí. Mírně jsme klesli a pak zase stoupali na vyšší Orlovou. Doslova jsme utíkali s bouřkou za zadkem.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Proti nám se z mlhy vynořilo několik pěšáků. "Ahoj, vy se nebojíte bouřek?" oslovila jsem je, abych trochu ulevila stresu. "Jaké bouřky, žádná nebude," divil se první kluk. Za ním jdou holky, koukám všichni mají za zádech maličké batohy, opět víc jak jasné, že míří na Andrejcovou. Z mlhy se vynořují další a další kamarádi, je jich dobře patnáct. No, to jsem zvědavá, jak se tam vměstnáte, pomyslela jsem si. Opět úvahy na tohle téma - aspoň jsem nemyslela na počasí.

Rozhodně to nebyli jediní turisté ten den. Plus další přijdou z druhého směru. No, radši si nepředstavovat, jak do zaplněné útulny večer přijde 15 lidí, kteří se "musí" vejít, protože nemají nic na přespání venku. Ještě dokážu pochopit, že jde bez výbavy sama holka, která by venku nespala tak jako tak. Ale parta patnácti děcek? Je to sobecké nebo já už jsem stará?

Každopádně ten pocit, že tu nejsme sami, i když jsem jim záviděla, že jdou z kopce. Za chvíli budou v lese, v bezpečí. My jsme stále stoupali, teď pro změnu na vrchol Stredná hoľa (1 876 m). Nikde nic, jenom pár kamenů. Došli jsme stádo ovcí doprovázené bačou. V jedné ruce držel mobil z něhož mu vyhrávala hudba, opíral se o deštník a kolem pobíhal pes. "Dobrý den, vy se nebojíte bouřky?" ptám se a doufám, že mi poradí nějaký fígl. A taky že jo. "Nebojím! Když přijde, vypnu mobil a schovám se pod nějaký kameň," pronesl razantně.

A cesta vedla dál do kopce. Ze Stredné hole to mělo být 45 minut (2,5 km) na holi Královu. Z mraků nešlo postup bouřky analyzovat, jediný nástroj byla aplikace blitzortung v mobilu. Podle něj bouřka zuřila kousek za námi a naším směrem skoro nepostupovala, nebo jen velmi pomalu. Doufala jsem, že to stihneme. Blesky za našimi zády vidět nebyly, abych si spočítala vzdálenost. "Klíd, je pořád tak 10 km daleko," utěšoval mě Luděk.

Dobře, uznávám, že za další dění si trochu můžeme sami, že to byla naše blbost, protože za bouřky se má z hřebene sejít. Ale když už se člověk jednou sem vyškrabe, nechce se mu zase scházet. Navíc sejít kam? Hřebeny jsou tady široké a ploché, daleko a hluboko k nějakým stromům. Bouřky jsou na horách běžné a do poslední chvíle se dá doufat, že nebude přímo nad námi. Tahle navíc vznikla opět nad Rudohořím na protější straně údolí.

Doslova jsme běželi. Pak se najednou setmělo a začalo krápat. Vytáhli jsme pláštěnky a Luděk mobil raději vypnul. Stále nebylo nic vidět, netušili jsme absolutně, jak daleko to ještě máme. Najednou se mraky rozestoupily a objevil se vysílač. Mohl být tak 300 - 400 metrů před námi. Ještě jeden kamenitý vrcholek, cesta vedla přes něj.

Vtom blesk uhodil přímo do špičky vysílače. Rána, co následovala, nebyla ohlušující, bylo to spíš jenom prasknutí. "Honem, musíme odsud!" zavelel Luděk a uhnul z hřebenové pěšiny doleva na travnaté úbočí. Vnímala jsem tlukot srdce a ucítila mokro v botách, jak se do nich během několika vteřin nahrnula voda z mokrého terénu všude kolem.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Podešli jsme kamennou skalku a dole pod námi jsem zahlédla svodidla silnice. Luděk šel rychleji, byl asi padesát metrů přede mnou. Myslela jsem, že chce sejít co nejníž, ale on naopak a pro mě nelogicky mířil vzhůru k objektu na vrcholku.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Podvědomě mě to táhlo dolů nebo se někde skrčit, schoulit. Opět další blesk uhodil do vysílače. "Dělej!" otočil se a zařval na mě. Já tam stála jak přibitá. Vytáhla jsem foťák zavěšený na krku, udělala dva snímky, ať máme na památku, a vydala se za ním.

Blesk, který prý uhodil do budovy pod vysílačem, jsem naštěstí neviděla. Viděla jsem Luďka, jak podběhl pod lany fixujícími věž a otevírá dveře do budovy. Přemýšlela jsem, jak moc je bezpečné stát pod těmi dráty, jak velké je ochranné pole kolem tak vysokého hromosvodu. Přemýšlela a modlila se. Pak jsem zavřela oči, kotvící lana podběhla a do nouzové místnosti doslova vpadla. Voda ze mě crčela a adrenalin odkapával. "Tak to byl mazec!" byla jediná slova, kterých jsem byla schopná.

Teprve teď jsem si všimla, že v miniaturní místnůstce, která je tady milostivě vyhrazena pro turisty v nouzi, nejsme sami. Na lavici seděli dva starší Poláci s batohy. Přišli sem ještě před bouřkou, byli na tom tedy lépe. Ale i my jsme na tom navzdory všemu byli skvěle. Od nich jsme se dozvěděli vše o té nešťastné bouři a mrtvých na Giewontu, někdo známý jim to před chvíli zatelefonoval. A detaily jsme si přečetli večer na internetu.

Vytáhli jsme z batohu svačinu, suché oblečení a lokli jsme si společně slivovice. Byly čtyři hodiny odpoledne. Asi hodinu nám trvalo, než jsme se vzpamatovali. Hodinu trvalo, než jsme prohlásili bouřku za ukončenou. Poláci vyrazili směr Andrejcová, my se ještě chvíli kochali vrcholovými výhledy. Bouřka odešla směrem na Slovenský ráj a zanechala po sobě pročištěný vzduch. Z mraků začaly vystupovat okolní hory a byla to nádhera.

• Dokončení článku